Odposlechnuto:
Náš pes se přestával pohybovat, po několika dnech přestal chodit a pak už jen ležel. Ještě nebyl úplně starý, ale když už to trvalo řadu dnů beze změny, po dlouhých rodinných debatách jsme se sebrali a odvezli ho po telefonické domluvě k veterináři na poslední injekci.
Tam jsme přišli, psa položili na stůl, doktor si připravil vybavení, pro něj poměrně rutinní záležitost. Zjevně jsme nebyli první ani poslední podobný případ. Přišel k psovi, podíval se na něj a zastavil se. Stál, mlčel a koukal na toho našeho ležícího psa, který se ani nepohnul. Začali jsme se po sobě mlčky ohlížet, co se děje, očekávali jsme rychlý proces bez komplikací. Veterinář hleděl stále na psa a nakonec pomaličku řekl: "Víte ... ty oči." Nechápali jsme. Oči našeho psa vypadaly pořád stejně, jako celé roky předtím. "Tohle nejsou oči umírajícího psa," řekl. "Ne," řekl nám ještě jednou a všechno začal zase balit. Stáli jsme tam jak tumpachoví blbečci. "Tomuhle psovi to já nepíchnu," povídá veterinář. "Jestli na tom trváte, musíte jinam."
Sbalili jsme si psa a vrátili se s ním domů. I další dny pes pořád jenom ležel, starali jsme se o něj a kontrolovali, jestli už je mrtvý nebo ještě ne. Říkali jsme si, že by snad bylo lepší, aby už to měl za sebou.
Asi po týdnu se pes začal občas s námahou hýbat. Občas během dne, měl takové chvíle. Pak to zkoušel častěji a častěji. V dalších týdnech se postupně úplně zotavil.
Dnes běhá a skáče a je úplně v pořádku. Už uběhla dlouhá doba a my stále v rodině máme svého psa a jsme spolu šťastní.
Doktore, dík.
Žádné komentáře:
Okomentovat