Odposlechnuto v rodině
Přesně řečeno ten teploměr za oknem ukazoval jen -29 °C, ne -30. Praktický rozdíl v tom není, psychologický ano. Mohlo by se totiž stát, že bych začal pochybovat o tom, že jet za prací není zas o tolik lepší než zůstat doma.
Museli byste znát našeho nového souseda. I když ono možná stačí ho vidět. On je prostě ten nejlepší. Má dokonale nagelované vlasy a značkový ohoz, i když nese jen vysypat odpaďák do popelnice před domem. Všechno zná, všechno ví a všude byl dvakrát. Možná takový typ znáte. Rád komunikuje s lidmi, aby je poučil. O čemkoliv, kdykoliv. Naštěstí po něm ten náš prďola při venčení blafá. I tak mi už nezištně poskytl spoustu informací, bez kterých bych podle něj byl ztracen. Podle něj se nevyznám ani v autech. Jinak bych věděl, že to jeho je nejlepší. Jeho nablýskaná, stříbrná, vytuněná ŠkodoFka je totiž nejlepší auto ze všech. Navíc v ní má přidané toto a vylepšené tamto. Má vylepšená světla, super spojler vpředu a úžasné přítlačné křídlo vzadu. On je prostě king mezi námi a jeho auto je to nejlepší ze všech těch našich. Kdybych tomu jen trochu rozuměl, bylo by to vidět. Ale není. Možná si prý myslím, kdoví co nemám, ale stačí se podívat na mou káru a každému musí být jasné, že na tu jeho se vůbec nechytám. Mám to ošklivé, tmavé a je to tak krabicovatě hranaté, až je mu to k smíchu. Moje nové pneumatiky jsou tak ošklivě bachraté, že snad už ani nejsou kulaté. Pokaždé mává rukou směrem k této mé údajné ošklivosti a směje se na plné kolo. Já se s ním nehádám, nemá to cenu. Vlastně já s ním vůbec nemluvím, jen on si toho nevšiml.
To ráno bylo první pracovní z těch, kdy uhodily tyto mrazy. Skoro každou zejmu se vyskytnou mrazy dvacáky. To je ještě normálka a celkem pohoda, pokud zrovna nezůstane někdo ležet zlitej na silnici. Třicáky jsou už relativně vzácné a tentokrát přišly na dva týdny. Teploměr za oknem mi dal šanci na psychickou přípravu a kovová klika domovních dveří mě taky svou teplotou upozornila. Přesto jsem ji otevřel a dostal jsem plnou ránu. Je to až leknutí a to ráno doma skoro netopím. Instinktivně zatajíte dech, protože se tělo lekne toho, co vdechuje. Třicáky dají vzduchu totální průzračnost a pořádné grády. Reflexivně jsem se donutil k dalšímu kroku, protože jsem si všiml, že mám chuť se zastavit a počkat. Vyrazil jsem vrstvou nového sněhu k vysokým mantinelům nahrnutým ranním pluhem na naše zaparkovaná vozidla. Tak jsem se soustředil na to, aby šel co nejrychleji a dýchal co nejméně a mělce, že jsem na jeho první výkřiky ani nereagoval. "Ani tam nechoď!" volal na mě ten soused. "Nemá to vůbec cenu!" To už jsem ho viděl pobíhat sem a tam u jeho nejlepšího auta. Byl zabalen do samých křiklavých barev, jistě to byly samé super značky. "Vůbec to nestartuje," gestikuloval divoce rukama a divoce chodil sem a tam. "Ani to nezkoušej, to je takový mráz, že to vůbec nejde nastartovat," opakoval pořád dokola. Pokračuji k té tmavé, hranaté kabině a začínám s rukama pořád hluboko v kapsách odkopávat sníh od řidičových dveří, abych je vůbec mohl otevřít. "Stejně bys musel nejdřív odházet všechen ten sníh, kdybys chtěl odjet," ochotně mě poučuje. Odrhnuji nohama dál, ignoruji ho a on se vrací ke svému bobánkovi. Pak přestanu, zaposlouchám se a stisknu v kapse ovladač. Ztuha, ale odemklo se. Fajn. Snadno otvírám a sedám si dovnitř. Nemám nejlepší auto ze všech, takže se nikam neshýbám, neskládám, nelámu záda. Pootočím se, sednu, pootočím se zpátky a můžu za sebou zavřít. Vydechnu obláček, který je dlouho viditelný. A pak obvyklým postupem nastartuji. Jde to velmi ztuha, ukazatel napětí v elektrické síti hodně klesá k minimu. Zní to hodně divoce. Motor se ale jakž takž točí a já poslouchám, jak moc je to nepravidelné. Brzy se to ale trochu zlepšuje. Hodnota elektrického napětí se zvedá k normálu. Sleduji tlakoměr oleje. Ručička sebou vždy s cuknutím trhne a o kousek povyskočí směrem ke středu ciferníku. Zas a znovu. Bedlivě sleduji, jak doskáče až doprostřed, na normál. Tam zůstává. Varovné kontrolky postupně zhasínají. Všechno pomaličku pouštím a stále soustředěně poslouchám. Jde to hlučně, trochu to občas škytne, ale jde to. Ta velká, líná bestie pod kapotou se snaží držet vysoký volnoběh a daří se jí to.
Jsem v zásadě lidumil a tak vystupuji a jdu k tomu nejlepšímu autu: "Co s tím máš?"
"No baterka mi s tím normálně točí, ale nenastartuje to."
"Ukaž."
Boreček sedá dovnitř a otáčí klíčkem. Ozve se jen asi půlvteřinové zahučení a pak už je jen ticho. Tiché, mrazivé ticho, ve kterém by snad byly i vločky slyšet. "Aha, baterka ti s tím točí," povídám. Mumlá něco o mrazu, dýchá, rozhazuje rukama, ukazuje na to auto, na palubku, pořád něco mumlá. Odcházím.
Nasedám, zapínám topení, hned to na mě příjemně teple dýchá. Už je to ohřáté, zvuk motoru, otáčky i kouř z výfuku, vše je už skoro normální. Přibíhá ke mně a volá na mě přes okénko: "Jaktože ti to nastartovalo? Jak je to možný? Tys to neměl zmrzlý?"
"Přečti si to," odpovídám a ukazuji na předek.
Zmateně se rozhlíží: "Proč ti to nastartovalo?"
"Tam to je napsáno. Přečti si to. Tam vepředu," ukazuji dopředu na svou kapotu. Na tu hranatou, tmavou, ošklivou, bez vytuněných spojlerů a křídel. Kouká tam, zase na mě, zase tam, tváří se vyděšeně a nechápavě. Jako vždycky. Já si zapínám pás a zhasíná mi poslední výstražná kontrolka. Mávám na něj rukou, ať uhne na stranu. Vyjeveně gestikuluje a vykřikuje něco o tom, že jsem ještě zahrabán ve sněhu, že si to musím odházet. Řadím redukci a lehce přidávám. Hranatá kabina se zachvěje a propadá o několik centimetrů. Tam se ty ošklivé pneumatiky, co jsou bachraté tak, že už snad ani nejsou kulaté, dostávají na starší, kompaktní sněhové vrstvy. Do něj se zakousnou a začnou mě posunovat vpřed. Celý předek se prudce zvedá do výšky, až chvilku mám celé přední okno vyplněné jen oblohou. Jasně modrou, bez obláčku, bez kazu. Paráda. Pak se celá má hranatá kára zhoupne přes sněhovou dunu. Chvilku vidím pro změnu jen vířit sníh. Vyjíždím na cestu.
Vyrážím do liduprázdné ulice, nikde v dohledu se nikdo a nic nehýbe, ani živáček, ani žádné vozidlo. Jedu a někde za mnou zůstává nejlepší auto stát.
Boreček uskakuje, šok ve tváři, možná mu to už zůstane. Přece jsem mu jasně vysvětlil, proč já jedu. Mám to tam vpředu napsáno. Číst snad umí, ne? Nejsou tam žádné složité obrázky. Žádná loga. Nic složitého k chápání. Žádný symbol. Šípy? Ne. Křídla? Ne. Jsou tam jenom písmena. Nic složitého. Jasná, přesná písmena. Ani jich není moc. Čtyři písmena.
Žádné komentáře:
Okomentovat