První Prosincový Poprašek Přitahuje Pozornost

Tak nám tu zase trochu sněží. Dokonce jsou místy i bílé silnice, jak jsem si všiml ráno při neplánované zajížďce do civilizace za jedním nefungujícím počítačem. Silničáři si nasadili vysokou laťku a udržují na cestách množství soli v rovnováze jedna k jedné s množstvím sněhu. Tím nám začala pravidelná zimní sezóna převýchovy sladkovodních pstruhů v Labi na mořské lososy. Všichni jezdí jak připosra - že? - ní. Rázem je můj líný, flegmaticky se pohybující dvoutunový offroad nejrychlejším účastníkem silničního provozu. Ale jen do zítra. Zítra začnou najíždět Áčka, a to se pak dějí věci!

Potkani a ráno

Pozoruji (laboratorní) potkany v kleci. Jsou vitální, nepřetržitě zkoumají okolí, neunikne jim sebemenší zvuk či pach v okolí. Je to inspirativní, takhle ráno. Občas se jim podaří během nočních honiček převrhnout si misku s vodou. Když po delší době pak ráno vodu dostanou, vrhnou se na ni a usilovně pijí. Hned pak se začnou čistit. Dřepí na zadních a předními packami pucují oči, čumák, srst po celém těle. Nic jiného je v tu chvíli nezajímá. Důkladně, systematicky, s plným zaujetím provádějí očistu těla. Nebo i duše?
Pokaždé v jejich přítomnosti začnu mimoděk vyvíjet různá hypotetická porovnávání rasy lidské s rasou potkaní. Z asijských vlhkých křovinatých rovin pocházející zvířátka jsou pověstná svou úspěšností v boji o životní prostor. Jsou přizpůsobivá. Z rádia zní zprávy o nové evropské vládě, o důrazu na její nadřazenost nad vládami členských států EU a já pozoruji malé tvory, jejichž principy společného fungování jsou ověřeny zástupy generací. Cokoliv se jim nevyplatí, cokoliv je poškodí, to si zapamatují a poučí se z toho. Proto potkani dominují podzemním a skrytým zónám všech větších  sídel člověka, jehož označování sama sebe za špičku evoluce považuji často za nemístné.
Sedím na kraji vany v propoceném tričku a smradlavých fuseklích, čaj dávno vypitý. Sedím a koukám na to živočišné rejdění. Fascinuje mě to. Jako by mi to mělo něco připomenout. Nebo mi to má něco naznačit?

Civilizace v trenkách a pantoflích

Každý veselý moment se ráno hodí. 
Je třeba zábavné pozorovat člověka, který právě vstal na budík, aby cosi včas zařídil. Pohybuje se bytem jak utržená plachetnice řízená intenzitou světla. 
Slepec jednociferného IQ, zjišťující sílu větru, pátrající po světových stranách. 
Veškerý zděděný pokrok pracného pinožení se za vývojem civilizace homo sapiens je zužitkován a soustředěn do primitivní výroby horkého čaje rychlovarnou konvicí a sáčkem ze supermarketu.
Je to pro slávu lidstva až ponižující trapnost, ale je to zábavné a přivolává mi to osvěžující úsměv na tvář. 
Je to opravdu zábavné. 
Co na tom, že tím pozorovaným zoufalcem jsem já sám.

Zprávy

Zprávy dnes: Jsme na 26. místě v EU podle kupní síly - díky intervencím ČNB za slabou korunu. Ekonomové si to údajně pochvalují, jak se zabránilo deflaci a intervence budou pokračovat nejméně do r. 2016. Radiožurnál jmenoval např. Slovensko, které je s kupní silou nad námi. Kdo je ale pod námi, neřekli.

Zprávy včera: Náš parlament se bude zabývat akutní hrozbou globálního oteplování, které je prý zcela jasně způsobeno lidmi, hodnoty cé ó dva jsou prý rekordní. Podkladem je zpráva oné skupiny fanoušků Mannovy hokejky při OSN.

Zprávy předevčírem: Stát chce zdanit prostituci. Budou registrace, průkazky, komise, rejstříky, databáze a podle těch hlav, co to vymýšlejí, bude víc peněz ve státní kase. Já si naopak nemyslím, že někdo jen tak sám od sebe začne platit něco státu ještě navíc, a to ani na straně prodávajících, ani na straně kupujících. "Jo, brouku, tolik to bylo před Sobotkou, teď zasolíš ještě DPH", tomu vážně někdo věří?

Zprávy před předevčírem: Ministr školství chce zavést povinný nultý ročník školy a před ním ještě povinný poslední rok školky. "Děti si vychovávat neumíte, hej plebs, svěřte to státu." Školství se jeví docela levicovou názorovou základnou, už skoro na všech pomůckách je propagace EU, takže tento postup státu je logický a zapadá do koncepce posilování státu na úkor občana, které musí probíhat i v myslích těch nejmenších občánků. Aby nám pak hezky v klidu vyrostli do věku voličů a drželi hubu a krok.

Zprávy zítra a další dny vynechávám, objevil jsem pár skoro zapomenutých CD v changeru.

Troška ranní poezie - Krédo

Nedbám vůbec na svůj vzhled,
je mi fuk, co říká svět.
Rozruch v módě nedělám,
stejně chodím všude sám.

Sucho, mokro, bláto,
stejně dlabu na to.
Včera, dnes i nadále
tričko, šortky, sandále.

A když se tepelná pohoda vytrácí,
mám střešní okno, taky klimatizaci.
Pokud mě však přesto v duši zebe,
musím si jen pustit správné CD.

Troška ranní poezie
pragmatika nezabije.
Zabije-li kritika?
Kritik se mne netýká.

Ranní můra a Ranní ranění

Ranní můra
Začínáte mě pěkně srát,
když se vám ráno nechce psát.
Co dělat, když mi nejde spát
a nemám na to, už teď vstát?
Můžu jen zůstat mrtvě ležet,
nechat čas kamsi do pryč běžet,
zaslechnout občas zvony z věže,
zdechajíc se pak tvářit svěže.

Ranní ranění
Noc podléhá zranění
na ráno se promění.
Je to pro ni rána
denně rodit rána.
Má holt zlého pána
- neúprosný čas,
tiká v každém z nás,
věčnost není dána.

Kleopatra a Šárka

Kleopatra
Tahle moje Kleopatra
ve dne kleje, v noci pátrá.
Neví, co mám pod víčky
zamčené jak v hrníčky,
na nichž svoje pokličky
vodník opatrně zvedá.
Tohle Kleopatra hledá.
Celý svět jí leží u nohou,
jak ten náš, tak ten pod vodou.
Má vše, ale správně tuší,
co jí celistvost té sbírky ruší.
Jen drobnůstka váhy muší.
Má mé tělo, ne však duši.

Šárka
Kratičká sukně nad nohy,
to bude pohled pro bohy.
Natáhla černé punčochy,
silné lákadlo na hochy.
Podpatků klapot už slábne v dálce,
schyluje se k další dívčí válce.

Tři pro mládež

Hygienní

Když si často čistíš zuby,

nesmrdí ti potom z huby.

Dej si hodně pasty z tuby.

Chrup jak emigranti z Kuby  

jsi hezčí než staré duby,

můžeš mezi holky z Dubí.

Všichni se pak včetně Kuby

na zubaře klidně zubí.

Výchovná

Já vím, že má život tuhý,

kdo chce čnít nad svými druhy,  

nemá tričko s logem duhy.

Dej si čaj - hrníček vzpruhy,

potom vezmi kousek tuhy,

udržuj si svoje kruhy.

A kus trojbarevné stuhy,

dodělej si k hvězdám pruhy.

Hvězdy, ty jsou za zásluhy,

rudé, žluté pro soudruhy.

Hleď si sebe, srovnej dluhy,

buď v klidu a nepruď druhý.

Varovná

Zlé věci se dějí,

lidé neumějí

s čísly.

Zlo se mění

v zatemnění

mysli.

Povolební

Tuponi a hovada,
takhle to tu dopadá.
Kreténi bez mozku
místo hlavy násosku.
Pod kopcem s mohylou,
když potkaj koně s kobylou,
radostí řvou jako děti,
z uší se jim sype smetí.

Reklama na supermarket

Čím se liší
bobky myší,
všichni Češi
nerozliší.

Sýr je v plyši?
Hnidopiši!
Sleva, píší
- úsměv širší!
Na to slyší
Na Opyši.

Radost čiší,
pijí z číší
- ceny nižší
srdci bližší!

Letní škola vztahů

Nebal dívku poezií,
poezie nakazí ji.
Bude pak chtít Nerudu,
na toho mít nebudu.
Budu mít leda tak ostudu
a bydlet můžu jít do sudu.
Kolem sebe nudu,
budu za pobudu.

Malá noční tvorba

Johnnie Amadeus Martynov: Malá noční tvorba
cyklus nesymfonických básní Má zahrádka

Sklizeň 1
Z dálky sleduj bodce
ostružiny,
pracovat nech ruce
ostré ženy.

Sklizeň 2
Musel bych být rozjařený hippies,
abych v tomhle vedru trhal rybíz.

Sklizeň 3
Letos je dílem náhody
v tom křoví najít jahody.

Sklizeň 4
Mezi maliny
vem si holiny.

A po pátém pivu jsem už napsal jen:
Sklizeň 5
Brokolici
brokovnicí!

Srpen, jednadvacátý

Tehdy v 68. se děly věci.
Třeba v Budějovicích na letišti mohla sovětská invazní armáda začít přistávat až večer. Do té doby totiž pořád na přistávací dráze hořely balíky slámy. Nikdo nevěděl jak se to stalo, nikdo o tom nevěděl nic. Až do večera hořely na dráze budějovického letiště balíky slámy a sovětská armáda nemohla přistávat.
Tady pod horama zase jezdily kolony sovětských tanků sem a tam a hledaly Novou Paku. Marně. Město Nová Paka prostě nebylo k nalezení. Nikde nebylo. Přesněji, podle dopravních značek bylo úplně všude. Na všech stranách, ve všech směrech. Jedna kolona sovětských tanků dokonce podle značek ukazujících na Novou Paku skončila až v lomu. A víte, jak vypadá takový kamenolom? To je poměrně úzká cesta končící až ve skále. Dost blbě se odtamtud koloně tanků zase vrací. Vždycky, když na to táta vzpomíná, má takový lišácký úsměv.
Do úsměvu ale lidem nebylo. Když ráno obouváte dítě a pod okny nového bytu, do kterého jste se právě nastěhovali, se začne otáčet kolona tanků. Když rádio mlčí. Když nikdo nic neví.

Dnes na to už skoro nikdo nevzpomíná. Nikdo už na Sovětský svaz nenadává. Nikdo si na něj nestěžuje. Naopak. Většině lidí se zdá, že to nebylo zas tak hrozné. Možná to podle nich dokonce mělo řadu kladů. Většině se dokonce líbí ta myšlenka, že by se o lidi měl někdo starat. Že by všechno řídil a rozhodoval někdo jiný. Někdo někde nahoře. A my bychom si jen tak žili v tom blahobytu, který nám oni budou zajišťovat. Proto si lidé budují Sovětský svaz znovu. Bláhově věří, že tentokrát už to fungovat bude. Dokonce věří, že tentokrát, poprvé v historii, to půjde bez tanků.

Elektřinu naši vezdejší dejž nám dnes

Krátce po pádu komunistické totality v r. 1989 se mohlo začít volně cestovat a známá vyrazila do Německa. Chtěla si koupit nějaký digitální budík na noční stolek. Takové elektroniky tam bylo plno, u nás žádná. V obchodě byla většina budíků na baterie, některé na zásuvku. Ona chtěla s obojím napájením a svou dobrou němčinou se tedy dotázala prodavačky. Ta se divila, proč chce budík s napájením ze zásuvky a ještě s baterií. Známá jí řekla, že pro případ, kdyby nešla elektřina. Prodavačka žijící jen pár desítek km za německou hranicí se vyděsila, vyvalila oči a zeptala se: "Proč by neměla jít elektřina??"

Jiná známá kdysi z našeho socialistického blahobytu do Německa utekla a žila tam asi 20 let. Vzpomněla si, že tam byli jednou bez elektřiny několik hodin. Byl to předem plánovaný výpadek a celá oblast se na něj dva týdny připravovala jako na válku.

Nyní se píše o čtvrt století vyšší datum a jsme kde? Jsme v České republice, kde se přinejmenším u nás na severu poslední roky mohutně investuje do modernizace elektrických rozvodů. I k té poslední zapadlé chalupě totálně předělali vedení. Pokáceli staré dřevěné sloupy a postavili nové betonové. Místo třech drátů holých nyní nesou jediný svazek izolovaných. Ve městech dokonce zakopávají vedení do země. Celé to musí stát velké peníze.

Ale když přijde bouřka, i pitomá malá bouřka, která ani nekácí stromy, tak jsme stejně bez elektřiny. Od dob mého dětství jsme pokročili jen v tom, že místo pečlivě připravených svíček se zápalkami si dnes svítíme mobily a přívěsky na klíčích a k počítačům a další elektronice si dnes pořizujeme i záložní napájecí zdroje a přepěťové ochrany. Docela by mě zajímalo, kolik těchto pomůcek se prodá na počet obyvatel a firem u nás a kolik v tom Německu.

Železná opona dělící svět na Východ a Západ už údajně dávno padla. Jak bych to ale dnes vysvětloval prodavačce budíků jen pár kilometrů za ní?
A vysvětlí to někdo mně?

Dávám přednost

Viděl jsem ho ještě před nastoupením. Vyrazil z trávníku na chodník a směrem k silnici. Ušel jsem pár zbývajících kroků, rozjel se od kraje a zastavil uprostřed silnice před místem, kde si to štrádoval z jedné strany na druhou.
A teď tu stojím a dávám mu přednost.
Dvoutunová Amerika blokuje celou cestu. Je to tu domková periferie a skoro nikdo tu nejezdí, ale kdyby jel, teď by neprojel. Stojím tam já. Slunce pálí a perleť se třpytí v deštěm omyté černé metalíze. Čtyřlitrový šestiválec spící na šesti stech otáčkách není slyšet. Stojím. Otevřenými okny bych mohl slyšet nějaké to ptactvo okolo, ale hraje mi tu CD Dynasty od Kiss. Čekám a odhaduji dobu, kterou potřebuje k překonání silnice. Je hodně rychlý, stačí mu chvilka. Přidávám ještě rezervu. Bude to nějaký dravec, agresivní, ale s mými širokými sedmnáctipalcovými pneumatikami ho nechci konfrontovat. Je vlastně nepatrný. Rozpětí jeho nohou odhaduji na necelé čtyři centimetry. Krásný, černý s jasně žlutými prvky.
Za mnou žije malé město pod horami pracovním tempem. Já tu chvilku stojím. Dávám přednost. Nechávám přes cestu přeběhnout pavouka.

Setkání s krásou

Včera se mi u benzínky po hodně dlouhé době naskytl nádherný pohled. Byla úžasná. Ohromující krása.
Její štíhlá postava se při chůzi od pokladny ladně pohupovala na dlouhých nohou, napasovaných do těsných džín, zejména na jejich horním konci. Útlý pas byl obepnutý těsným koženým sáčkem. Nad tím vším vlály ve větru dlouhé, světlé vlasy.
V tu chvíli klidně mohli přijet lupiči a čerpačku vybílit, nevšímal bych si jich.
Obličej panenkovské krásky by mohl podle mého gusta být trochu méně sepjatý starostmi a mohl být veselejší, ale budiž. Aspoň vypadala přísněji a výše nad námi, lidmi. Každopádně krása pohledět. Kamera na palubce je na nic, pořídím si kameru čelovku nebo tu v brýlých.
Pro mnohé z vás by toto byla pointa, že?
Kdepak, přátelé. Toto je pouhý přízemní začátek té krásy!
Pointa tohoto výjimečného zážitku tam stála hned vedle mě. Ona kráska totiž řídila toto:

Jo, nezamiluj se na první pohled, to se snadno řekne!

Je první máj, je smrti čas?

Zimnice. Klepu se jak osika a snad poprvé v životě vím, co to znamená. Celé mé tělo je zachváceno neovladatelným třesem. Klepe se mi i hlava i brada, občas o sebe zachrastí zuby. Snažím se zabránit skusu do jazyka. Překvapuje mě velká amplituda těch vibrací, není to jen nějaké chvění, fakt silně to mnou třese. Uznávám, Přírodo, že toto skutečně může být funkční obrana před podchlazením. Ale já vstávám k teploměru, na kterém je 22, a to ležím v posteli téměř úplně oblečen. Mám problém udržet rovnováhu, když se snažím doplahočit na WC, jehož dveře mi nyní připadají úzké. Tam chvíli sedím a čekám, zda mě kromě sil začne opouštět i něco fyzického, a kudy. Pes se okamžitě vzbudil a všude mě následuje, čumákem mi opakovaně kontaktuje levé lýtko. Vždycky levé, pravá noha mě totiž skoro nebolí. Váhavě se rozhoduji pro výrobu čaje, i když s takto intenzivním celotělotřasem asi trochu riskuji opaření. Čaj mě nakonec trochu zahřívá, znovu zalehávám se psem těsně u postele. Pořád mě sleduje a očichává. Rád bych ho nějak uklidnil, ale nejsem schopen mluvit, vydávám jen vzdechy.
 
Uběhlo pár hodin,  je mi teplo a chvílemi jsem i spal. Pes už spí dál ode mě. Jak vidíte, už mi jde i psát. Co nevidíte, jsou ty pauzy. Téměř za každým slovem čekám, zda v tichu nezaslechnu něco navíc. Něco jako nesmělé zaklepání na dveře. Jsem posedlý hrůzou, že by se to klepání opakovalo. Se vzrůstajícím důrazem. Tak dlouho, až bych se šel zeptat, kdo je tam. A odpověděl by mi Josef Kemr: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál."
 
Aspoň si zoufale přeji, aby platilo toto pořadí a nepředběhla ho jeho šéfová. Víte, která: "Štíhlá až přespříliš. Blondýnka, víc než to." Jistě, bylo by fajn zahrát si společně s Mejlou Hlavsou "Moc jsem si neužil", hráli bychom oba na basu a pořádně bychom to rozjeli, to si jsem jistý. Ale všeho dočasu.
 
Moment, něco jsem zaslechl... Ne, u dveří je ticho.
 
Zatím.

Pach zdechlé myši

Můj automechanik po pravidelné výměně olejů: "Když tak občas tady pod kapotou vyberte to jehličí, co se tam hromadí v těch odtokových kanálcích. Ono se tam zasekne, zůstává tam a pak to smrdí, až byste si myslel, že vám tam někde zdechla myš."
Fajn, tak jo. Jen vzpomínám, kdy jsem pod tou borovicí u nás přestal parkovat. To muselo být už předloni. Asi to chce podívat se pod kapotu častěji. 
Ale jak se znám, dokud mi nedojde náplň v ostřikovači...

Jaký bude dnešek?

Vydávám se na cestu. Na displeji mi svítí 8:58. Fajn, to akorát stihnu velké zprávy v rádiu.
Budu vědět, co se děje, jaký bude den. Jak postupují údajní fašisti na Ukrajině, jako to tam Bruselisti zachraňují a jak moc a velmi je Rusko totálně špatné, když přihlíží přirozenému rozpadu uměle slepeného celku jménem Ukrajina, který, stejně jako všechny obdobné projekty umělé integrace různých národů, bude následovat osud dnes už neexistující Jugoslávie. Ano, bruselisti, všechny obdobné projekty.
Budu vědět, jak pokračuje hroucení nového socialismu ve Venezuele ... i když ... pardon ... o tom se vlastně nemluví.
Budu vědět, jak pokračuje islamizace Evropy ... i když ... aha ...
Celou dlaní na plocho zatlačuji velký vypínač. Naučil jsem se to tak už dávno. I při hopsání přes zmrzlou oranici ten vypínač neminu a hned mám zase obě ruce na volantu, jak si terén žádá. Rozsvítí se displej a za chvilku na něm naskočí jméno mé oblíbené stanice, na chvilku její vysílací kmitočet a já budu vědět jaký je den. Čtyřlitrový šestiválec klidně posunuje dvě tuny mé milované americké oceli zmrzlým bahnem na vrchol kopce. Displej svítí, jaký bude den? Venku bude jasný, široko daleko ani mráček. Jedu dál. Displej svítí, ale jméno stanice nikde. Aha, načítá se CD. Pokračuje ze včerejška. Nepřepínám na rádio. Jaký bude den? Jsem na vrcholu kopce, dostávám naplno zásah slunečním světlem. Jedu dál. Nepřepínám na rádio. Jaký bude den? Už vím. Těžko usuzovat hned ráno, ale zatím mám jasno. Dnes bude den Led Zeppelin!

Čtyři písmena - ráno

Pro spoustu lidí ráno už bylo, pro mě začíná. I tak je Slunce těsně nad obzorem. Svištím si to našimi podhorskými silnicemi, kde rovinky jsou vzácné. Ta mohutná, silná bestie pod kapotou dřímá. Točí si svých obvyklých patnáctset, není ani slyšet. Jen americké pneumatiky šustí po asfaltu a vítr fičí kolem oken, jak tachometr ukazuje svisle vzhůru, kde trůní šedesátka. Pohoda, klid a vlastně ticho. Vyhoupl jsem se na jednu z těch mála rovinek, která teď míří přímo do Slunce. Z něj ale hned něco ukusuje na protějším konci téhle runwaye do nebe. Siluetní umění prakticky. A nebude to jen nějaká obyčejná hrouda plechu. Slunce totiž svítí i pod tím. Tomuhle se říká světlost podvozku, ukázal bych té, která by jela se mnou. Názorná ukázka vysoké světlosti, jako mám i já. Pěkné. Pneumatiky řádně široké, protože jejich povrch je to, co nás spojuje se světem. Také mám takové. Jedna koketuje se středovou čárou, druhá cuchá pavučiny na bodlákách v příkopu. Tomuto se říká rozchod, děvče. Řádně široký rozchod. Jako mám i já. Paráda.
Už se usmívám, mám totiž jasno. Svižně si to uhání a už je u mě. Mladý kluk, vysmátý od ucha k uchu, zdaleka mi mává. Odpovídám a huba se mi tvaruje podle té jeho. Neumím tomu zabránit a ani nechci.
Vzápětí se na horizontu do Slunce vynoří další silueta. Je úplně stejná a já ho už z dálky vesele zdravím. Odpovídá, opět s širokým úsměvem. Radost z jízdy, radost ze života.
Všechno je to jen chvilička.
Pavouci v příkopech zjišťují škody, my jsme už z rovinky pryč. Já jedním směrem, dvojčata druhým. Ne, neznáme se, nejspíš jsme se nikdy neviděli a ani neuvidíme. Ti dva kluci měli značky v barvách země pro mě vzdálené tak, že ani nevím, jakou řečí oba mluví. Něco společného ale máme. Navenek to vypadá prostě. Žádné ozdoby. Žádné obrázky, symboly. Žádné logo. Jenom písmena. Písmena vpředu na kapotě. Pro někoho málo, pro nás hodně. Čtyři písmena.