Dneska by to šlo.
To občas říkával děda, žijící posléze už jen na lůžku a celé dny hledící oknem do dáli. Já tam jako kluk viděl jen úrodné roviny polabské nížiny a stromy podél silnice až k další vesnici. Dnes vím, že děda přitom hleděl mnohem dál.
Dneska by to šlo. Nikdy mi nikdo neřekl, co by šlo a proč právě dnes.
Roky běžely, děda umřel.
Roky běžely, babička umřela.
Roky běžely, komunistická totalita padla.
Až pak mi rodiče prozradili, co děda myslel: Jednoho krásnýho dne budou na všech těch stromech tady viset komunisti. Jeden vedle druhýho, kam až je vidět.
Tehdy to nešlo. Sice byly krásný dny, ale když už to vypadalo, že to půjde, začaly pod těmi stromy pravidelně jezdit ruské vojenské kolony.
Dnes by to šlo. Slunce pere do sněhu a na tvrdém ledu se lesknou průzračné potůčky. I ruská armáda je pryč. Šel bych do toho s tebou, dědo, jen je nás málo. Tak málo, že buď rád, že to ani nevíš.
