Stařec vypadal netečně. Nehybně dřepěl se zavřenýma očima na kožešinou přikryté skále. Vyschlé, asketické tělo bez jediného pohybu snad ani nedýchalo.
"Já ty krystaly hlídám," řekl.
Musel jsem se pousmát při pohledu na jeho prázdné ruce. Jen moje ruční zbraň by ho dokázala přeměnit na popel i s tím šutrem, na kterém sedí. Nemluvě o zbraních na naší lodi, i když tu jsme, pravda, nejdřív potřebovali najít.
Alladaya se chystala k otázce, ale předešel ji: "Hlídám je, aby si je nepřivlastnili ti, kteří na ně nemají nárok."
Zaváhala.
"A jak poznáte," stihla konečně něco říci.
"Kdo má na krystaly nárok? Je to snadné, astrovévodkyně," řekl jí zdvořile. Otevřel poprvé oči. V přítmí vypadaly, jako by vydávaly slabou fialovou záři.
Podíval se přímo na ni: "Nikdo."
Nárok? Nikdo? Dostal jsem chuť se na něj vrhnout. I holýma rukama bych staříka dokázal rozcupovat na kousky. Tolik jsme museli vytrpět. Tolik jsme ztratili, než jsme se sem dostali, než jsme našli tuto jeskyni a on nám teď chce stát v cestě? Cítil jsem, jak ve mně prudce roste nenávist k tomu apatickému muži, který možná ani netuší, jak významnému objevu a také velkému bohatství jsme na dosah.
Natáhl jsem ruku po zbrani s úmyslem propálit lebku toho zabedněnce a náhle jsem celý ztuhl. Vůbec jsem se nemohl hýbat.
Alladaya upřela pohled na mě a zeptala se: "Jak jste tu dlouho?"
Řekla to lhostejným tónem, jako by o nic nešlo a začala svítilnou prozkoumávat okolní stěny. Tu a tam se zastavila déle na nějakém vyrytém obrazci. Byl jsem v šoku z jejího náhlého nezájmu o krystaly i z toho, že mé tělo celé zamrzlo v chladné křeči a je zcela bezmocné. Jen očima jsem sledoval její paprsek světla a symboly, na které ukazoval.
"Jsem tu od počátku," odpověděl. "Ode dne, kdy tu krystaly byly uloženy a skryty před ...", nedokončil a pomalu otočil svůj pohled ke mně. "Před hlupáky, kteří nic netuší o jejich pravém smyslu."
Cítil jsem další vlnu stoupajícího vzteku. Světlo svítilny se odrazilo od stěny chodby a osvětlilo skálu v blízkosti starce. Náhle jsem to uviděl. Stařec na té skále neseděl. Volně se vznášel v prostoru kousek nad ní. Světlo volně procházelo pod jeho tělem. Alladaya si toho vůbec nevšímala, ale já začal cítit sílu energie, která vyzařovala z toho vyzáblého muže.
"Nejsme tady první, že?" řekla a pomalu ustoupila pár kroků dozadu. Napadlo mě, že se ho snad začíná bát.
"Ne," usmál se," opravdu nejste první, kdo přišel ovládán touhou po krystalech," usmíval se dál a mé tělo náhle povolilo. Instinktivně jsem se zachytil o stěnu, abych neupadl. Cítil jsem, že je v jednom místě vyhlazená, povrch otavený jak silným žárem nějaké zbraně.
"A jistě přijdou i další po vás," dodal.
"A všichni tady potkali tebe," řekl jsem si v duchu a začalo mi to docházet.
"Ano, potkali," odpověděl s pohledem upřeným přímo na mě.
"Někteří byli chytřejší a sami odešli," dodal, ale jeho ústa se ani nepohnula. Přesto jsem jeho hlas jasně slyšel.
Alladaya udělala několik dalších krůčků pozadu, směrem od toho starce. Směrem k východu z této jeskynní chodby. Náhle mi to přišlo jako dobrý nápad. Přímo nejlepší.
