Opravář Luboš versus traktor Lakatoš a psychohygiena

Když jsme u toho klení [mého neveřejného], nelze asi vynechat jednoho snad na celé Moravě známého chlapíka Luboše, automechanika. Je to prostý vesničan, který je velmi šikovný na ruce, technik, mechanik a opravuje kde co, hlavně různá speciální vozidla - traktory a podobné stroje.

Kdysi však za komunistů byl vymyšlen a poskládán Lesní Kolový Traktor LKT, zvaný Lakatoš. Přišli s ním do styku snad všichni lesníci a dřevaři. Výroba byla svěřena Slovákům, na které má Luboš díky tomu patřičný názor. :) Všechno dobré, dokud se na něm něco nepokazí. Pak se totiž ukáže, že to běžný opravář nemá šanci opravit. To je navržené, zkonstruované, vyrobené tak, že se tam vůbec nepočítá s tím, že se po vyrobení v tom ještě někdo někdy bude hrabat. Je zcela nemožné se tam k řadě míst vůbec dostat, něco vyndat, vyměnit. Celý ten traktor je ukázkový příklad toho, jak nemá vypadat stroj, pokud má být opravitelný, udržovatelný.

Tento chlapík je v širokém okolí známý tím, jak hlasitě nadává, když narazí na důsledky takto dementního řešení. Jeho kamarádi, spolupracovníci dokonce pořídili nahrávku Lubošova hlasového projevu při pokusu opravit traktor LKT [ten je tam na obrázcích, existuje v několika podobných verzích].

Jak se spravuje LAKATOŠ 1/2

Jak se spravuje LAKATOŠ 2/2

Zde je přímo onen opravář natočený na video, kde i objasňuje historii a způsob výroby tohoto legendárního paskvilu LKT:
Opravář Luboš živě

A teď pozor. Vypadá to jako nervózní až cholerický chlapík, který se hodně rozčiluje, nadává, a to sprostě. Řve ne jako na lesy, on řve skutečně na lesy, louky a pole, které obklopují jeho vesničku na Moravě.
Já si však dovolím vidět v tom ještě další význam:
Je to vlastně poselství nám všem. Všichni se totiž občas rozčilíme, všichni občas narazíme na lidskou blbost v nejrůznějších formách. Avšak díky jakýmsi "společenským normám" mlčíme. Stojíme nehybně a snažíme se s tím nějak srovnat, abychom nerušili okolí, aby naše chování bylo slušné, bylo v nějakých normách. Dusíme to v sobě a čekáme, až vychladneme, až to v nás dohoří. Což je špatně!
Člověk celé věky, co je člověkem, zažíval vypjaté chvíle, bojoval často o život. Organismus je na to vyvinutý, připravený. Zvýší se tlak, nastupují hormony, adrenalin a organismus je vybičován k mnohem vyššímu výkonu. Když nebezpečí pominulo, když skupinka pralidí ulovila zvíře a nebyla tentokrát ona ulovena tím zvířetem, oslavovali. Oslavovalo se vítězství, oslavovalo se prosté přežití. Naši primitivní předci tančili, řičeli. Ne ale tak úplně z vlastní vůle! Organismus se potřeboval vrátit do normálu, do běžného úsporného režimu. Tato další, zdánlivě zbytečná aktivita psychická i fyzická - tance, zpěvy - dovolila tělu rychle zkonzumovat a vyrušit již nepotřebný adrenalin a další povzbuzující interní drogy. Byly spotřebovány, vyplaveny z krevního oběhu a jedinec se mohl v klidu vrátit k pasivnímu sezení u ohně s plným břichem masa a s vědomím, že mají ještě na řadu dní zásobu. [Až tehdy byl čas na vyřezávání Věstonických Venuší a výrobu hudebních nástrojů. :) ] 

Dnes tomu říkáme duševní hygiena, psychohygiena. Říkáme, pojmenováváme, ale nepoužíváme! Naučili jsme se jen pokud možno v klidu odpovědět "ano, šéfe". Neřvat, nekřepčit. Jsme však stejné konstrukce jako ti lovci mamutů a vnitřní drogy v našem těle fungují stejně. My však odmítáme je vypálit, vypotřebovat. Necháváme je v těle působit zbytečně dlouho a tělo tak jimi poškozovat. On ten zvýšený tep, krevní tlak, dýchání atd. není "zadarmo". Je to mechanismus k přežití a má svou cenu. Proto pak máme ucpané cévy, máme infarkty, mrtvice. Ne proto, že se rozčilujeme, jak je vžitý pohled na věc, ale proto, že se rozčilujeme pouze vnitřně, tlak dusíme v sobě a nevypouštíme ho ven. Proto, že neumíme základní duševní hygienu.
Tento chlapík ji umí a používá. On to nejspíš neví. Nejspíš netuší, o čem to vůbec v předchozích odstavcích plkám. On se chová instinktivně, pudově. Chová se přirozeně. On o sebe pečuje. Mnozí se mu možná smějí, mají ho možná až za exota. Ano, mnozí z těch, kteří jsou nemocní, vnitřně poškození a dál sebe vnitřně poškozující. Mnozí z těch, kteří se chovají "slušně" a za všech okolností zachovávají dekorum.
Takže se klidně usmějte nad tímto chlapíkem. Ale chcete-li žít déle a lépe, dělejte to podobně jako on vždy, když se srazíte s blbcem či blbce dílem.

Žabonosič

Z plánované malé procházky se psem se stala hodinová akce. Namáhaná záda jsem měl zpocená a přitom ruce zmrzlé, jako kdyby ani těch +8 nebylo.
Nevyfotil jsem nic, protože byla už velká tma a protože jsem ty žabáky už nosil frajersky rovnou oběma rukama, kolik jich všude bylo. Sem tam i nějaký přejetý na silnici, přestože bych řekl, že tudy u nás v zapadákově skoro nikdo nejezdí. To mě ale upevnilo v rozhodnutí přenést přes silnici k rybníčku všechny, které potkám a které i aktivně vyhledám v trávě v okolí silnice.
Žabáci byli hodně pasivní, mnoho jich nezkusilo ani ten jeden skok, když jsem je bral do ruky. Někteří se zkoušeli nafukovat, někteří i kvákli, sem tam kvákali i docela usilovně a dlouho, než jsem je položil do trávy u rybníka za silnicí. Tam zjevně všichni směřovali. Jen jeden si myslel, že moje hřející ruka je samička a bylo obtížné se ho zbavit a ani z toho moje ruka nevyšla suchá. Ale vyschlé staré trávy na otření všude dost a na to se neumírá. :)
Dokonce jsem našel i dva páry - žabák pevně seděl na zádech o hodně větší samičky. Tyto samičky pomalu kráčely, neskákaly. Na rozdíl od menších samečků s pevnými svalnatými těly byly takové poddajné, měkké. Prvně jsem se obával, aby při přenášení sameček ze samičky nespadl nebo dokonce nechtěl utéct. To vám ale dřív sama sleze pneumatika z disku, to mi věřte. :)
Nejsem žádný znalec přírody a tak jsem si nebyl jistý, jak by na sebe žabáci vzájemně reagovali. Proto jsem nakonec zavrhl myšlenku nosit v každé ruce dva, i když by se vešli, nebo je dokonce vzít hromadně do kšiltovky. Docela jsem se tedy nachodil.
Zaujalo mě, že mého zvědavého psíka ty žáby nezajímají a až na výjimky si jich ani nevšímal. Asi mu jejich studenokrevné tělo, dýchající jen velmi zvolna a téměř zkamenělé, nic neříkalo. Byl rád, že je venku, jako vždycky, když neprší. Sem tam někde z dálky možná zavětřil háravou fenku a tak to i pro něj byla atraktivní akce. :)
Doma jsem se umyl, napil a vydýchal. Na půl těla mi bylo chladno, na půl vedro. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co z toho je správně a raději jsem si šel lehnout. Ležet pod dekou je určitě správně. :)
Nepište mi, že jsem blázen, já to vím. :)