Pestré příhody parkovištní

Patrové parkoviště ve velkém obchoďáku v krajském městě je sice plné, ale je tu relativní klid. Náhodou se mi podařilo zaparkovat úplně na kraji, tak vidím na docela velkou část tohoto patra. Ani si nepouštím muziku, užívám si chvíli klidu a baštím. Donesl jsem si cosi z fast foodu na tácu, zamkl se a se sedačkou v poloze "total veget" relaxuji. Možná bych si po jídle chvilku zdříml.
Na tlouštíkovi ve vytahaném tričku přes sedřené džíny v rozšmajdaných teniskách mě nezaujalo ani tak jeho samo o sobě elegantní sako a klobouček, jako to, že jsem ho už před chvílí viděl. Teď šel zas opačným směrem. Nebyl to směr ani ke vstupu do supermarketu ani od něj. Šel prostě napříč celým parkovištěm. Navíc nebyl sám. Dalších pár týpků podobně rozmanitého oblečení s ním tvořilo rojnici. Pročesávali parkoviště, a protože jsem tam seděl dlouho, viděl jsem je stále chodit sem a tam, od jednoho okraje patra k druhému. Nejdřív jsem si myslel, že někoho hledají, zbloudilé dítě nebo psa. Ale vůbec se nekoukali do mezer mezi auty ani za široké podpěrné sloupy nesoucí vyšší patra. Vůbec se ani nekoukli na sebe, nemluvili, jen přesně dodržovali rozestupy v rovné řadě.
Pak se objevil ten kluk. Něco přes dvacet, ohoz běžný, byl ale rozcuchaný a se silně vyděšeným výrazem. Běžel přímo ke mně. Zastavil se v mírném předklonu těsně za okýnkem mých dveří a začal něco vykládat. Občas se otočil a ukazoval mi směr kamsi za sebe za roh, kam nebylo vidět. Jeho řeč ale nebyla slyšet. Opakoval prosebné gesto a stále očima sledoval, jestli už otevřu to okénko, abych ho líp slyšel. Nevypadalo to, že by mu ukradli či nabourali auto. Tipoval jsem to spíš na to, že to auto mu hoří, má v něm malé dítě a nemůže ho dostat ven. Také to mohlo být něco o mimozemšťanech, kteří tam za rohem právě přistáli a vyvražďují jeho rodinu. Můj pravděpodobně dost nechápající pohled ho přiměl stále vyslovovat neslyšné prosby, opakovaně znázorňovat nějakou hodně zoufalou situaci, ve které nutně potřeboval ihned mou pomoc.
Mě ani na okamžik nenapadlo, že bych to okénko pootevřel nebo dokonce vystoupil. Pokračoval jsem v ledabylé konzumaci bez jediného pohybu navíc. Tomu chlapci jsem v duchu dával jedničku za herectví. My car je nejen krásně, hluboce temně i třpytivě černý, když je umytý, ale je i poněkud vyšší. Já sám průměrného vzrůstu se musím postavit na špičky, když chci zvenčí alespoň trochu vidět na střechu. Ten herec nebyl taky žádný čahoun a navíc už od počátku byl lehce shrben, asi pod naléhavostí situace. Vůbec tedy na mou střechu neviděl. Vůbec neviděl naplno otevřené střešní okénko, přes které jsem slyšel každičký zvuk rozléhající se touto megagaráží. Slyšel jsem, jak mu při divoké gestikulaci šustí rukávy. Slyšel jsem zvuk jeho podrážek při nervózním přešlapování. A hlavně jsem slyšel, jak ta jeho divoce artikulující prolhaná držka nevydala ani hlásku! Hluchoněmí lidé dokážou vydat nějaký zvuk, můžete slyšet také jejich pokusy o vyslovení hlásek typu B, P, jindy můžete slyšet cosi jako šeptání. Také jejich gestikulace uvyklá posunkové řeči je unikátní. Když s vámi začnou komunikovat, obvykle začnou právě upozorněním, že neslyší. Tomuto podvodníkovi ale vůbec nic z pusy nevyšlo, ani jediný vzdech. Jeho ruce jen nesmyslně mávaly.
Blbej nebyl, celkem rychle mu došlo, že se ani nehnu. Náhle ve zlomku okamžiku z něj byl zcela lhostejný náhodný kolemjdoucí. S prázdným výrazem na jeho neutrálním ksichtu se otočil, dal ruce do kapes a odcházel pryč za nejbližší roh. Ani směrem k supermarketu, ani od něj. Naplno otevřeným střešním okénkem jsem jeho vzdalující se kroky dobře slyšel. Až když utichly v dáli, střešní okénko jsem zavřel a zkontroloval jsem, že mám opravdu dveře zamčené.
Z káry jsem už nevystrčil nos. Tác od jídla od té doby vozím vzadu, někdy příště jim ho tam vrátím. Pokud tedy nezvolím jiné parkoviště a tím i jiný obchoďák...

Ani nevím, jestli ten herec patřil k té skupince v rojnici nebo ne. 

Víte někdo, vo co go?

Umělými sladidly k obezitě!

Jeden z módních trendů dnešní doby je označování klasického cukru v potravinách za pro člověka škodlivou látku. Vychází to z jednoduchého schematu, ve kterém více cukru v potravě znamená příjem více energie a pokud organismus nezvýší její spotřebu, přebytek skladuje ve formě tuků a my tloustneme. Cukr v potravině tedy nahradíme umělým sladidlem, které žádnou energii do organismu nepřináší, potravina chutná skoro stejně sladce a my netloustneme. Paráda, výborně, hurá. Tím končí myšlení běžného spotřebitele. Zde končí bohužel i myšlení činovníků EU, kteří nyní vydali zákaz přidávání cukru do prodávaných ovocných šťáv. Přidávání syntetických, uměle vyráběných sladidel [sacharin, aspartam, acesulfam ad.] samozřejmě zakázáno není a naopak tím dostává další podporu. [Cui bono?]
To je celé samozřejmě špatně! Proč? Protože přírodu tak snadno oblbnout nelze. Naštěstí, protože díky tomu tu ještě stále jsme. Zkusme se trochu snažit a nezastavit se s úvahou ve výše uvedeném bodě a pokračovat v ní dál.

Podívejme se na děti. Neutuchající fyzická aktivita. Běh tam a zase zpátky, sjet na čemkoli kopec a znovu nahoru. Stále dokola. Pak se na chvilku někde zastaví, na malou chvilku, doplní tím síly a jedou znovu naplno. Ony tak jedou i psychicky, akorát to není tak vidět. Dospěláci, zkusme s nimi držet krok - nemáme šanci. Nastupuje únava a stupňuje se, chvilková zastávka ani náhodou na regeneraci sil nestačí. Není to pouze naší bídnou kancelářskou fyzičkou. My už jedeme na dospělý metabolismus, který je optimalizován jinak, už ne na rychlý růst a rozvoj. Děti jedou na dětský metabolismus. Ten je právě optimalizován na rychlý růst organismu, fyzický i psychický [učení se]. To tak nějak všichni víme a v tom se asi ještě shodneme. Tak dál:

Děti mají rády sladkosti. Pomineme-li rozmazlování prarodiči, je to přirozené. Už jsme si řekli i proč: Cukry jsou zdrojem energie. Zdrojem vydatným a také je to energie organismu nejsnadněji dostupná. Primární monosacharidy, zejména cukry v ovoci, rostlinách [gruktóza, glukóza] jsou přímo zpracovatelné energetické a stavební suroviny, k jejichž využití organismus nepotřebuje žádné jejich zpracování trávicím systémem. Proto cukry vyvíjející se dětský organismus preferuje, proto mají děti chuť hlavně na sladké. Po ukončení vývoje přejde jedinec na pomalejší dospělácký metabolismus a rapidně poklesne i jeho chuť na sladké potraviny. Tohle taky ještě všichni víme. Tak mysleme ještě dále:

I jako dospěláci si sem tam něco sladkého dáme, je to přirozená součást potravy nás všežravců. Cukry jsou pro nás stále jedním ze zdrojů energie. Co se stane, když uděláme tu blbost a začneme si dávat jídlo s umělými sladidly místo s cukry? První informace o přijímané potravě jsou chuťové a tam obelhané tělo dostává signál o sladké chuti, tedy o přítomnosti bohatého zdroje energie - cukrů. Jenže je to podvod, nejsou to cukry, ale sladidla, žádná energie nepřichází. Je to pro organismus překvapení, tedy stres. Ale vyrovná se s tím, játra dostanou trochu počudit ve stylu "máš zásoby, i když malé, tak je ale hlavně rychle naval" a jede se dál močálem černým kolem bílých skal. Pohladíme si pupek s vítězným pocitem "hubni, hajzle". Jednou za čas, budiž. Ale pozor! Pokud totiž budeme pokračovat v konzumaci umělých sladidel místo opravdových cukrů, stane se logická věc: Naučíme své tělo, že sladká chuť už nadále neznamená energii! Ano, metabolický systém se skutečně přizpůsobí a zareaguje touto změnou! Za statisíce let byly tyto pochody tvrdým přírodním výběrem vyladěny na udržení jedince při životě a v optimální formě. To neoblbneme, neokecáme, nepodvedeme, žádná lobby to nepodplatí. Organismus si nadále bude hladem, žízní a chutěmi říkat o to, co potřebuje. Navíc ale už teď bude vědět, že sladká chuť neznamená energii. Pokud tedy dostane cokoliv sladkého, ignoruje to v bilanci příjmu energie, prostě si to na příjmu do skladu rovnou škrtá, jakoby to vůbec nedostal. A dál vytváří odpovídající hlady a chutě, aby dostal skutečnou energii. Samozřejmě i v případě, že dostává skutečné cukry! A ty samozřejmě dostává v mléce, v ovoci a všude, kde jsme je umělými sladidly nenahradili. Takže je to jasné, že? Tělo si žádá více energie, než opravdu potřebuje a přebytky samozřejmě ukládá do zásob. Tloustneme. Ano, pojídáním umělých sladidel tloustneme.
Ta logika je myslím jasná. Uvědomte si, že to nakonec vychází zcela opačně, než jak vychází ta primární úvaha, že snížení příjmu cukrů je opatřením proti obezitě. Tuším britští vědci to byli, co toto ověřili výzkumem.

A pár kontrolních otázek na závěr o výhodách a nevýhodách cukru a sladidel:
Podporuje cukr v potravě kazivost zubů? Ano, protože je potravou i pro bakterie běžně žijící v našich ústních dutinách a způsobující zubní kaz. Umělé sladilo? Ne.
Může být běžný cukr [obvykle řepný či třtinový, sacharóza] škodlivý pro lidi s nějakou poruchou trávicího systému? Ano, řada lidí má různé malé nebo přechodné poruchy zpracování cukru a nemá tušení, že vlastně přinejmenším částečně patří mezi cukrovkáře. Těm může konzumace cukru škodit. Konzumace umělého sladidla? V těchto případech ne. [Jinými případy myslím např. kombinaci fenylketonurie s aspartamem.] 

Mohou být běžné cukry karcinogenními látkami, tj. mohou způsobovat rakovinu? Ne, jsou to látky mnohem starší než lidský rod a kdyby na nás měly tento devastující vliv, dávno by se projevil a nebyli bychom zde buď my nebo ty cukry. Umělá sladidla? ... Promiňte, musím končit.

Když je vánoční Půlnoční opravdovým svátkem

Ano, občas jsem chodíval na Půlnoční. Kdysi dávno. Pokud si matně vzpomínám, nebyla naštěstí až o půlnoci. Byla ale natolik pozdě, abych už dokázal dobrovolně opustit stromeček s dárky. Aspoň si myslím, že to byl týž večer, už je to fakt dávno. Vlastně všechno je to tak dávno, že si už nejsem vůbec jist, že jsem to doopravdy zažil.
V kostele bývalo narváno úplně na doraz. Kdesi vpředu, kam vůbec nebylo vidět, někdo něco vykládal. To mi bylo ale fuk, to šlo mimo mě, nebylo to nic, co by mělo pro mě smysl a váhu. Probojovat se víc dopředu stejně nebylo možné. Jediné, co jsem mohl při troše štěstí vidět byly ty široké kaskády varhanních píšťal. Trubky odlité z cínu, přesně vyladěné starými mistry, každá na svůj tón. Od několikametrových obrovských po malinké tenoučké. Celá stěna píšťal. Kaskády. Patra. Těmi píšťalami prohání dmychadlo velká kvanta vzduchu. Která dostane vzduch, ta hraje. To se ovládá klaviaturou. Je na to potřeba několik baterií kláves nad sebou a pro nejnižší basové tóny těch největších píšťal je další klávesnice při zemi, na které se hraje nohama. Po stranách několika manuálových varhan je ještě spousta rejstříkových táhel. Každé svým způsobem mění výsledné poměry tónů a tím celkovou barvu zvuku.
Celé je to dost složité a málokdo se v tom vyzná. On se vyznal. Vyznal se víc než dobře. Na pohled by to do něj ale nikdo neřekl. Ten děda vypadal starej jako sám svět. Šoural se pomalu, nejistým krokem. Hledal si cestu. Jeho ruka šátrala po zábradlí, nohy tápaly po každém dřevěném schodu. Nechvěl se, neváhal, nebyl zmatený, natož ztracený. Jen prostě hodně špatně viděl. Jeho brýle měly ty nejtlustší skla, co asi vůbec šlo vyrobit. Znal lidi, pamatoval si je, ale podle hlasu. Jejich tváře mu ale splývaly. Kdo na něj nepromluvil, toho nepoznal.
Občas ho žádali, jestli by jim nezahrál něco konkrétního. Ale jistě, ochotně, jen musíte mít noty. Notový papír pak vzal oběma rukama a přiložil si ho na ty své tlusté brýle! Vzal ten papír a rukama si ho přimáčkl přímo až na skla! Pomalu pak papírem posunoval, aby se každičká nota dostala do kontaktu se sklem staříkových brýlí. Celé stránky not takhle pomalu přejel. Někde rychleji, někde pomaleji, někde se pozastavil. Nevím přesně, co se odehrávalo v jeho hlavě, ale on si ty noty takhle projel po těch svých lupách jednou jedinkrát. Pak ruku s nimi natáhl neurčitě někam před sebe, kam už neviděl, aby si je zase někdo od něj vzal. Už je nepotřeboval. Sedl za varhany a zahrál to. Jen tak. Jakoby se nic nedělo. Jakoby ty noty měl právě přímo před sebou a četl je.
Do kostela na Půlnoční žádné noty nepotřeboval. Těch pár vánočních písní, stále stejných, znají všichni. Mnozí je i umíme zahrát a mnozí i poměrně dobře a hezky. Taková Narodil se Kristus Pán, to je všeobecně známá věc. To se naučí každý. Tři, čtyři akordy, že, není co řešit. Ale tady na Půlnoční? Tam byly ty tři, čtyři akordy v každém taktu! Když tato píseň svou prostou melodií rozezvučela celý kostel, pochopil i ten nejtupější vidlák bez stopy hudebního vzdělání, že tady je něco hodně jinak! To se pak vždycky táta ke mě natočil a řekl mi potichu jedinou větu: "Poslouchej, to hraje starej Nyklíček."
Ten dědek do toho šel naplno. Myslím si, že se už musel narodit tak, že instinktivně, bez rozmýšlení věděl, co se kam hodí, kde jak tu kompozici může nakombinovat a okamžitě to tam z fleku všechno byl schopen posadit, přesně a správně. Z prosté melodie se stal majestátný mnohahlasý chorál. Z jednoduché harmonie se pod jeho rukama a nohama zrodila symfonická kompozice širokých rozměrů.
Přestaly existovat nějaké píšťaly a klávesy. Všechno se vzneslo, rozzářilo, zhmotnilo a spojilo do jediného těla starého Mistra. Nikdo nezpíval. Aspoň já nikoho neslyšel. Všichni zírali nahoru ke stropu, bez hnutí, bez dechu. Nechali sebou prostupovat hudbu samotného nebe. Toto byla opravdová dimenze našeho vesmíru. Toto byl odraz skutečného života.
Když varhany utichly, trvalo nám dlouho, než jsme si to uvědomili. Šli jsme domů bez jediného slova. Vždycky jsem měl jasno v tom, že žádní bozi nejsou. Ale i v tom, že pokud by byli, právě ke mně jeden promlouval. Jasně jsem ho slyšel. Když mám chvilku klidu, chvilku vnějšího ticha a samoty, slyším ho dodnes.