Odposlechnuto v rodině
Přesně řečeno ten teploměr za oknem ukazoval jen -29 °C, ne -30. Praktický rozdíl v tom není, psychologický ano. Mohlo by se totiž stát, že bych začal pochybovat o tom, že jet za prací není zas o tolik lepší než zůstat doma.
Museli byste znát našeho nového souseda. I když ono možná stačí ho vidět. On je prostě ten nejlepší. Má dokonale nagelované vlasy a značkový ohoz, i když nese jen vysypat odpaďák do popelnice před domem. Všechno zná, všechno ví a všude byl dvakrát. Možná takový typ znáte. Rád komunikuje s lidmi, aby je poučil. O čemkoliv, kdykoliv. Naštěstí po něm ten náš prďola při venčení blafá. I tak mi už nezištně poskytl spoustu informací, bez kterých bych podle něj byl ztracen. Podle něj se nevyznám ani v autech. Jinak bych věděl, že to jeho je nejlepší. Jeho nablýskaná, stříbrná, vytuněná ŠkodoFka je totiž nejlepší auto ze všech. Navíc v ní má přidané toto a vylepšené tamto. Má vylepšená světla, super spojler vpředu a úžasné přítlačné křídlo vzadu. On je prostě king mezi námi a jeho auto je to nejlepší ze všech těch našich. Kdybych tomu jen trochu rozuměl, bylo by to vidět. Ale není. Možná si prý myslím, kdoví co nemám, ale stačí se podívat na mou káru a každému musí být jasné, že na tu jeho se vůbec nechytám. Mám to ošklivé, tmavé a je to tak krabicovatě hranaté, až je mu to k smíchu. Moje nové pneumatiky jsou tak ošklivě bachraté, že snad už ani nejsou kulaté. Pokaždé mává rukou směrem k této mé údajné ošklivosti a směje se na plné kolo. Já se s ním nehádám, nemá to cenu. Vlastně já s ním vůbec nemluvím, jen on si toho nevšiml.
To ráno bylo první pracovní z těch, kdy uhodily tyto mrazy. Skoro každou zejmu se vyskytnou mrazy dvacáky. To je ještě normálka a celkem pohoda, pokud zrovna nezůstane někdo ležet zlitej na silnici. Třicáky jsou už relativně vzácné a tentokrát přišly na dva týdny. Teploměr za oknem mi dal šanci na psychickou přípravu a kovová klika domovních dveří mě taky svou teplotou upozornila. Přesto jsem ji otevřel a dostal jsem plnou ránu. Je to až leknutí a to ráno doma skoro netopím. Instinktivně zatajíte dech, protože se tělo lekne toho, co vdechuje. Třicáky dají vzduchu totální průzračnost a pořádné grády. Reflexivně jsem se donutil k dalšímu kroku, protože jsem si všiml, že mám chuť se zastavit a počkat. Vyrazil jsem vrstvou nového sněhu k vysokým mantinelům nahrnutým ranním pluhem na naše zaparkovaná vozidla. Tak jsem se soustředil na to, aby šel co nejrychleji a dýchal co nejméně a mělce, že jsem na jeho první výkřiky ani nereagoval. "Ani tam nechoď!" volal na mě ten soused. "Nemá to vůbec cenu!" To už jsem ho viděl pobíhat sem a tam u jeho nejlepšího auta. Byl zabalen do samých křiklavých barev, jistě to byly samé super značky. "Vůbec to nestartuje," gestikuloval divoce rukama a divoce chodil sem a tam. "Ani to nezkoušej, to je takový mráz, že to vůbec nejde nastartovat," opakoval pořád dokola. Pokračuji k té tmavé, hranaté kabině a začínám s rukama pořád hluboko v kapsách odkopávat sníh od řidičových dveří, abych je vůbec mohl otevřít. "Stejně bys musel nejdřív odházet všechen ten sníh, kdybys chtěl odjet," ochotně mě poučuje. Odrhnuji nohama dál, ignoruji ho a on se vrací ke svému bobánkovi. Pak přestanu, zaposlouchám se a stisknu v kapse ovladač. Ztuha, ale odemklo se. Fajn. Snadno otvírám a sedám si dovnitř. Nemám nejlepší auto ze všech, takže se nikam neshýbám, neskládám, nelámu záda. Pootočím se, sednu, pootočím se zpátky a můžu za sebou zavřít. Vydechnu obláček, který je dlouho viditelný. A pak obvyklým postupem nastartuji. Jde to velmi ztuha, ukazatel napětí v elektrické síti hodně klesá k minimu. Zní to hodně divoce. Motor se ale jakž takž točí a já poslouchám, jak moc je to nepravidelné. Brzy se to ale trochu zlepšuje. Hodnota elektrického napětí se zvedá k normálu. Sleduji tlakoměr oleje. Ručička sebou vždy s cuknutím trhne a o kousek povyskočí směrem ke středu ciferníku. Zas a znovu. Bedlivě sleduji, jak doskáče až doprostřed, na normál. Tam zůstává. Varovné kontrolky postupně zhasínají. Všechno pomaličku pouštím a stále soustředěně poslouchám. Jde to hlučně, trochu to občas škytne, ale jde to. Ta velká, líná bestie pod kapotou se snaží držet vysoký volnoběh a daří se jí to.
Jsem v zásadě lidumil a tak vystupuji a jdu k tomu nejlepšímu autu: "Co s tím máš?"
"No baterka mi s tím normálně točí, ale nenastartuje to."
"Ukaž."
Boreček sedá dovnitř a otáčí klíčkem. Ozve se jen asi půlvteřinové zahučení a pak už je jen ticho. Tiché, mrazivé ticho, ve kterém by snad byly i vločky slyšet. "Aha, baterka ti s tím točí," povídám. Mumlá něco o mrazu, dýchá, rozhazuje rukama, ukazuje na to auto, na palubku, pořád něco mumlá. Odcházím.
Nasedám, zapínám topení, hned to na mě příjemně teple dýchá. Už je to ohřáté, zvuk motoru, otáčky i kouř z výfuku, vše je už skoro normální. Přibíhá ke mně a volá na mě přes okénko: "Jaktože ti to nastartovalo? Jak je to možný? Tys to neměl zmrzlý?"
"Přečti si to," odpovídám a ukazuji na předek.
Zmateně se rozhlíží: "Proč ti to nastartovalo?"
"Tam to je napsáno. Přečti si to. Tam vepředu," ukazuji dopředu na svou kapotu. Na tu hranatou, tmavou, ošklivou, bez vytuněných spojlerů a křídel. Kouká tam, zase na mě, zase tam, tváří se vyděšeně a nechápavě. Jako vždycky. Já si zapínám pás a zhasíná mi poslední výstražná kontrolka. Mávám na něj rukou, ať uhne na stranu. Vyjeveně gestikuluje a vykřikuje něco o tom, že jsem ještě zahrabán ve sněhu, že si to musím odházet. Řadím redukci a lehce přidávám. Hranatá kabina se zachvěje a propadá o několik centimetrů. Tam se ty ošklivé pneumatiky, co jsou bachraté tak, že už snad ani nejsou kulaté, dostávají na starší, kompaktní sněhové vrstvy. Do něj se zakousnou a začnou mě posunovat vpřed. Celý předek se prudce zvedá do výšky, až chvilku mám celé přední okno vyplněné jen oblohou. Jasně modrou, bez obláčku, bez kazu. Paráda. Pak se celá má hranatá kára zhoupne přes sněhovou dunu. Chvilku vidím pro změnu jen vířit sníh. Vyjíždím na cestu.
Vyrážím do liduprázdné ulice, nikde v dohledu se nikdo a nic nehýbe, ani živáček, ani žádné vozidlo. Jedu a někde za mnou zůstává nejlepší auto stát.
Boreček uskakuje, šok ve tváři, možná mu to už zůstane. Přece jsem mu jasně vysvětlil, proč já jedu. Mám to tam vpředu napsáno. Číst snad umí, ne? Nejsou tam žádné složité obrázky. Žádná loga. Nic složitého k chápání. Žádný symbol. Šípy? Ne. Křídla? Ne. Jsou tam jenom písmena. Nic složitého. Jasná, přesná písmena. Ani jich není moc. Čtyři písmena.
19. prosince 2013
Škola pro managery - kapitola o problémech a o prkotinách
Dám vám zcela zdarma pár rad, jak působit správně na okolí. Dnes si ukážeme schema výroby velkého problému z malé prkotiny, konkrétně na příkladu managera IT.
Nevymyslel jsem to já, jen odpozoroval.
Fáze 1 - vylíhne se prkotina
Třeba některému oddělení přestane fungovat společná tiskárna ve velké kanceláři. Pokud to přijde řešit řadový ajťák, obvykle někde něco pomačká na tiskárně, případně párkrát něco klikne na nejbližším počítači. Pak rychle zmizí, přičemž tiskárna zase funguje. Polovina kanceláře si jeho návštěvy ani nevšimla, druhá polovina na ni přes noc zapomene. Řadový ajťák proto nemůže dělat IT managera. Je skoro neviditelný až nepotřebný a je vůbec otázka, za co mu firma platí.
Někdy se ale řadový ajťák fláká u nějaké jiné prkotiny a tak zavolají vám, IT managerovi. Už ten samotný prvotní telefonát musíte vyřizovat způsobem, na který dotyčný uživatel jen tak nezapomene. Osvědčenou metodou je dialog typu výslech. Musíte sypat na volajícího otravu otázku za otázkou, samozřejmě včetně zcela zbytečných a nepodstatných. Jaký přesně typ tiskárny to je? Co jste tiskla? Proč jste tiskla zrovna toto? Opravdu toho potřebujete tisknout tak moc? Jak často tisknete? Nepřekračujete takhle náhodou doporučené vytížení tiskárny? Jaký tam máte toner? Kdy jste ho měnili? Kdo ho tam dával? Jakou přesně máte verzi operačního systému? Máte tam všechny service packy? Máte original ovladač od výrobce? Jakou verzi? Atd., atd. Většina uživatelů není schopna na většinu těchto otázek odpovědět a jejich kuráž prudce klesá. Celou dobu jim svým tónem dáváte nepřetržitě najevo, že nechápete, proč je ještě nevyhodili za neschopnost. Na závěr volajícího ubezpečíte, že podle vašich zkušeností za tento typ problému může z 99 % nějaký neschopný idiot, který něco totálně zvoral. Takový člověk si už příště dobře rozmyslí, zda vás bude ještě někdy otravovat s nějakou prkotinou, kterou nejspíše způsobil on sám svou totální neschopností. Na závěr mu podrážděně, otráveně sdělte, že tam máte k řešení takových prkotin až po strop, ale že si to zařazujete do pořadí a zařídíte nápravu v nejbližším možném termínu.
Fáze 2 - fáze růstu
Jste IT manager, neřešte prkotiny. Musíte z nich nechat vyrůst problém. Také nemůžete vzbudit v nějakých podřadných zaměstnancích dojem, že začnete okamžitě skákat, jak oni písknou. Stačí přibližně jeden den k tomu, aby nefunkčnost tiskárny zaznamenala celá kancelář. Pokud už jste přečetli všechny zajímavé weby a Solitaire už vám leze krkem, spusťte operaci "administrativní cyklus" popsanou v předchozí kapitole. Musíte počkat, až šéf lidí v postižené kanceláři natolik pochopí závažnost situace, že vás začne shánět a řešit to osobně s vámi. Musíte té prkotině nechat čas vyrůst do problému.
Výhodným bonusem je rozšíření problému i na další oddělení. Zkuste potkat někoho, kdo udiveně pozoruje lidi z nehodou postižené kanceláře, jak běhají sem a tam mezi svým a jiným oddělením, kde tiskárna funguje. Naznačte, že ten blbec, který rozbil tu tiskárnu ve své kanceláři, nejspíš brzy rozbije i tuto druhou.
Nechte tomu další den, aby alespoň půl firmy vědělo, že na jednom oddělení někdo zlikvidoval drahou tiskárnu, ale vy odložíte několik důležitých činností a pokusíte se tiskárnu pro firmu zachránit. Pokud se má konat nějaká schůzka vedení, protáhněte záležitost ještě přes termín této schůzky, která může pomoci k ještě většímu růstu problému.
Fáze 3 - záchrana firmy
Vyberte si nějaký čas, kdy bude postižená kancelář plná lidí. Na tu dobu se domluvte s několika dodavatelskými firmami, ať vám zavolají na mobil, protože plánujete větší nákup IT techniky. Nebo něco podobného, na co určitě ochotně zareagují.
Vyzpovídejte svého podřízeného ajťáka formou vědomostního testu, jak by řešil například nefungující tiskárnu. Nezapomeňte podotknout, že všechny vaše debaty uvnitř oddělení jsou interní záležitostí a jejich ventilování na veřejnosti by mohlo ohrozit IT bezpečnost firmy, což by jistě mělo vliv na jeho hodnocení, případně pokračování jeho pracovního poměru.
V určeném čase nakráčejte středem na postižené oddělení. Pohybujte se velmi rychlou chůzí, hlasitě dýchejte. Jednou rukou si ještě ve dveřích sundávejte nebo zase oblékejte svetr, druhou kontrolujte na mobilu, kolik jste toho už prošvihli a třetí [ano, jste přece schopný manager] si otírejte z čela imaginární pot. Zakřičte na všechny, že od teď nesmějí používat nejen vůbec žádné tisky, ale i spoustu dalších věcí, které nazvěte cizími, klidně i vymyšlenými jmény. Prohlédněte si tiskárnu, tvařte se zachmuřeně. Vyhlédněte si někoho, kdo se ještě opovažuje něco si ťukat na PC a vyhoďte ho od toho. Vynadejte mu, že má zaprasený monitor, klávesnici i myš, že to je hrůza, a začněte otevírat růyná okna v Ovládacích panelech, různé vzdálené plochy na servery a vše možné. Přijímejte s otráveným výrazem všechny ty telefonáty a mezi nimi zasvěceně prozrazujte čumilům, že vás pořád jen otravují nějací idioti, co si myslí, že z vás snadno vyrazí prachy. Pokud i nadále jsou v okolí otrlejší jedinci, kteří zjevně nemají co dělat a pozorují vaši činnost, začněte otevírat weby různých předních světových počítačových firem, které si ihned přepínejte do nějaké cizí řeči, u které je nejmenší pravděpodobnost, že ji někdo z čumilů ovládá. Vy se samozřejmě tvařte soustředěně a předstírejte studium jakýchsi textů třeba v mandarínštině.
Až vás konečně přestanou šmírovat, vytáhněte papír s postupem nadiktovaným od řadového ajťáka a podle něj odstraňte závadu. S hurónským smíchem předveďte, že tiskárna už zase tiskne a třetí světová válka je zažehnána. Donuťte k tisku a k následnému jásotu nad vytištěnými papíry úplně všechny lidi v kanceláři. Řekněte jim, že pevně věříte, že se jejich přístup k IT technice zlepší, že jste v toto zlepšení zadoufali už i na jednání s generálním ředitelem. S úsměvem vítěze opusťte prostor ve spěchu, s neustálým koukáním na hodinky, na mobil a s mrmláním, co všechno jste kvůli nim už zase prošvihli.
Dodatek - medaile, vyznamenání
Zavolejte šéfům oddělení, že závažný problém s tiskem jste úspěšně vyřešil a chod firmy se díky vám může zase znormalizovat. Napište e-mail s tímtéž sdělením všem pracovníkům kromě těchto šéfů vedení. Každému zároveň dávejte najevo, že těmito telefonáty a e-maily jste dostatečně zaneprázdněn a nemají vás otravovat s nějakou další prací. Ještě několik měsíců se při každé příložitosti všech ptejte, zda jim funguje dobře ten tisk, který jste jim opravil. Poučujte je, že váš řadový ajťák se furt někde zavýbá nějakými zbytečnými prkotinami a kdyby měli problém, mají se obrátit na vás. Pokud to někdo nepoučený vezme vážně a skutečně se na vás obrátí, postupujte od fáze 1.
Nevymyslel jsem to já, jen odpozoroval.
Fáze 1 - vylíhne se prkotina
Třeba některému oddělení přestane fungovat společná tiskárna ve velké kanceláři. Pokud to přijde řešit řadový ajťák, obvykle někde něco pomačká na tiskárně, případně párkrát něco klikne na nejbližším počítači. Pak rychle zmizí, přičemž tiskárna zase funguje. Polovina kanceláře si jeho návštěvy ani nevšimla, druhá polovina na ni přes noc zapomene. Řadový ajťák proto nemůže dělat IT managera. Je skoro neviditelný až nepotřebný a je vůbec otázka, za co mu firma platí.
Někdy se ale řadový ajťák fláká u nějaké jiné prkotiny a tak zavolají vám, IT managerovi. Už ten samotný prvotní telefonát musíte vyřizovat způsobem, na který dotyčný uživatel jen tak nezapomene. Osvědčenou metodou je dialog typu výslech. Musíte sypat na volajícího otravu otázku za otázkou, samozřejmě včetně zcela zbytečných a nepodstatných. Jaký přesně typ tiskárny to je? Co jste tiskla? Proč jste tiskla zrovna toto? Opravdu toho potřebujete tisknout tak moc? Jak často tisknete? Nepřekračujete takhle náhodou doporučené vytížení tiskárny? Jaký tam máte toner? Kdy jste ho měnili? Kdo ho tam dával? Jakou přesně máte verzi operačního systému? Máte tam všechny service packy? Máte original ovladač od výrobce? Jakou verzi? Atd., atd. Většina uživatelů není schopna na většinu těchto otázek odpovědět a jejich kuráž prudce klesá. Celou dobu jim svým tónem dáváte nepřetržitě najevo, že nechápete, proč je ještě nevyhodili za neschopnost. Na závěr volajícího ubezpečíte, že podle vašich zkušeností za tento typ problému může z 99 % nějaký neschopný idiot, který něco totálně zvoral. Takový člověk si už příště dobře rozmyslí, zda vás bude ještě někdy otravovat s nějakou prkotinou, kterou nejspíše způsobil on sám svou totální neschopností. Na závěr mu podrážděně, otráveně sdělte, že tam máte k řešení takových prkotin až po strop, ale že si to zařazujete do pořadí a zařídíte nápravu v nejbližším možném termínu.
Fáze 2 - fáze růstu
Jste IT manager, neřešte prkotiny. Musíte z nich nechat vyrůst problém. Také nemůžete vzbudit v nějakých podřadných zaměstnancích dojem, že začnete okamžitě skákat, jak oni písknou. Stačí přibližně jeden den k tomu, aby nefunkčnost tiskárny zaznamenala celá kancelář. Pokud už jste přečetli všechny zajímavé weby a Solitaire už vám leze krkem, spusťte operaci "administrativní cyklus" popsanou v předchozí kapitole. Musíte počkat, až šéf lidí v postižené kanceláři natolik pochopí závažnost situace, že vás začne shánět a řešit to osobně s vámi. Musíte té prkotině nechat čas vyrůst do problému.
Výhodným bonusem je rozšíření problému i na další oddělení. Zkuste potkat někoho, kdo udiveně pozoruje lidi z nehodou postižené kanceláře, jak běhají sem a tam mezi svým a jiným oddělením, kde tiskárna funguje. Naznačte, že ten blbec, který rozbil tu tiskárnu ve své kanceláři, nejspíš brzy rozbije i tuto druhou.
Nechte tomu další den, aby alespoň půl firmy vědělo, že na jednom oddělení někdo zlikvidoval drahou tiskárnu, ale vy odložíte několik důležitých činností a pokusíte se tiskárnu pro firmu zachránit. Pokud se má konat nějaká schůzka vedení, protáhněte záležitost ještě přes termín této schůzky, která může pomoci k ještě většímu růstu problému.
Fáze 3 - záchrana firmy
Vyberte si nějaký čas, kdy bude postižená kancelář plná lidí. Na tu dobu se domluvte s několika dodavatelskými firmami, ať vám zavolají na mobil, protože plánujete větší nákup IT techniky. Nebo něco podobného, na co určitě ochotně zareagují.
Vyzpovídejte svého podřízeného ajťáka formou vědomostního testu, jak by řešil například nefungující tiskárnu. Nezapomeňte podotknout, že všechny vaše debaty uvnitř oddělení jsou interní záležitostí a jejich ventilování na veřejnosti by mohlo ohrozit IT bezpečnost firmy, což by jistě mělo vliv na jeho hodnocení, případně pokračování jeho pracovního poměru.
V určeném čase nakráčejte středem na postižené oddělení. Pohybujte se velmi rychlou chůzí, hlasitě dýchejte. Jednou rukou si ještě ve dveřích sundávejte nebo zase oblékejte svetr, druhou kontrolujte na mobilu, kolik jste toho už prošvihli a třetí [ano, jste přece schopný manager] si otírejte z čela imaginární pot. Zakřičte na všechny, že od teď nesmějí používat nejen vůbec žádné tisky, ale i spoustu dalších věcí, které nazvěte cizími, klidně i vymyšlenými jmény. Prohlédněte si tiskárnu, tvařte se zachmuřeně. Vyhlédněte si někoho, kdo se ještě opovažuje něco si ťukat na PC a vyhoďte ho od toho. Vynadejte mu, že má zaprasený monitor, klávesnici i myš, že to je hrůza, a začněte otevírat růyná okna v Ovládacích panelech, různé vzdálené plochy na servery a vše možné. Přijímejte s otráveným výrazem všechny ty telefonáty a mezi nimi zasvěceně prozrazujte čumilům, že vás pořád jen otravují nějací idioti, co si myslí, že z vás snadno vyrazí prachy. Pokud i nadále jsou v okolí otrlejší jedinci, kteří zjevně nemají co dělat a pozorují vaši činnost, začněte otevírat weby různých předních světových počítačových firem, které si ihned přepínejte do nějaké cizí řeči, u které je nejmenší pravděpodobnost, že ji někdo z čumilů ovládá. Vy se samozřejmě tvařte soustředěně a předstírejte studium jakýchsi textů třeba v mandarínštině.
Až vás konečně přestanou šmírovat, vytáhněte papír s postupem nadiktovaným od řadového ajťáka a podle něj odstraňte závadu. S hurónským smíchem předveďte, že tiskárna už zase tiskne a třetí světová válka je zažehnána. Donuťte k tisku a k následnému jásotu nad vytištěnými papíry úplně všechny lidi v kanceláři. Řekněte jim, že pevně věříte, že se jejich přístup k IT technice zlepší, že jste v toto zlepšení zadoufali už i na jednání s generálním ředitelem. S úsměvem vítěze opusťte prostor ve spěchu, s neustálým koukáním na hodinky, na mobil a s mrmláním, co všechno jste kvůli nim už zase prošvihli.
Dodatek - medaile, vyznamenání
Zavolejte šéfům oddělení, že závažný problém s tiskem jste úspěšně vyřešil a chod firmy se díky vám může zase znormalizovat. Napište e-mail s tímtéž sdělením všem pracovníkům kromě těchto šéfů vedení. Každému zároveň dávejte najevo, že těmito telefonáty a e-maily jste dostatečně zaneprázdněn a nemají vás otravovat s nějakou další prací. Ještě několik měsíců se při každé příložitosti všech ptejte, zda jim funguje dobře ten tisk, který jste jim opravil. Poučujte je, že váš řadový ajťák se furt někde zavýbá nějakými zbytečnými prkotinami a kdyby měli problém, mají se obrátit na vás. Pokud to někdo nepoučený vezme vážně a skutečně se na vás obrátí, postupujte od fáze 1.
11. prosince 2013
Veterinář? Takovej doktor.
Odposlechnuto:
Náš pes se přestával pohybovat, po několika dnech přestal chodit a pak už jen ležel. Ještě nebyl úplně starý, ale když už to trvalo řadu dnů beze změny, po dlouhých rodinných debatách jsme se sebrali a odvezli ho po telefonické domluvě k veterináři na poslední injekci.
Tam jsme přišli, psa položili na stůl, doktor si připravil vybavení, pro něj poměrně rutinní záležitost. Zjevně jsme nebyli první ani poslední podobný případ. Přišel k psovi, podíval se na něj a zastavil se. Stál, mlčel a koukal na toho našeho ležícího psa, který se ani nepohnul. Začali jsme se po sobě mlčky ohlížet, co se děje, očekávali jsme rychlý proces bez komplikací. Veterinář hleděl stále na psa a nakonec pomaličku řekl: "Víte ... ty oči." Nechápali jsme. Oči našeho psa vypadaly pořád stejně, jako celé roky předtím. "Tohle nejsou oči umírajícího psa," řekl. "Ne," řekl nám ještě jednou a všechno začal zase balit. Stáli jsme tam jak tumpachoví blbečci. "Tomuhle psovi to já nepíchnu," povídá veterinář. "Jestli na tom trváte, musíte jinam."
Sbalili jsme si psa a vrátili se s ním domů. I další dny pes pořád jenom ležel, starali jsme se o něj a kontrolovali, jestli už je mrtvý nebo ještě ne. Říkali jsme si, že by snad bylo lepší, aby už to měl za sebou.
Asi po týdnu se pes začal občas s námahou hýbat. Občas během dne, měl takové chvíle. Pak to zkoušel častěji a častěji. V dalších týdnech se postupně úplně zotavil.
Dnes běhá a skáče a je úplně v pořádku. Už uběhla dlouhá doba a my stále v rodině máme svého psa a jsme spolu šťastní.
Doktore, dík.
Náš pes se přestával pohybovat, po několika dnech přestal chodit a pak už jen ležel. Ještě nebyl úplně starý, ale když už to trvalo řadu dnů beze změny, po dlouhých rodinných debatách jsme se sebrali a odvezli ho po telefonické domluvě k veterináři na poslední injekci.
Tam jsme přišli, psa položili na stůl, doktor si připravil vybavení, pro něj poměrně rutinní záležitost. Zjevně jsme nebyli první ani poslední podobný případ. Přišel k psovi, podíval se na něj a zastavil se. Stál, mlčel a koukal na toho našeho ležícího psa, který se ani nepohnul. Začali jsme se po sobě mlčky ohlížet, co se děje, očekávali jsme rychlý proces bez komplikací. Veterinář hleděl stále na psa a nakonec pomaličku řekl: "Víte ... ty oči." Nechápali jsme. Oči našeho psa vypadaly pořád stejně, jako celé roky předtím. "Tohle nejsou oči umírajícího psa," řekl. "Ne," řekl nám ještě jednou a všechno začal zase balit. Stáli jsme tam jak tumpachoví blbečci. "Tomuhle psovi to já nepíchnu," povídá veterinář. "Jestli na tom trváte, musíte jinam."
Sbalili jsme si psa a vrátili se s ním domů. I další dny pes pořád jenom ležel, starali jsme se o něj a kontrolovali, jestli už je mrtvý nebo ještě ne. Říkali jsme si, že by snad bylo lepší, aby už to měl za sebou.
Asi po týdnu se pes začal občas s námahou hýbat. Občas během dne, měl takové chvíle. Pak to zkoušel častěji a častěji. V dalších týdnech se postupně úplně zotavil.
Dnes běhá a skáče a je úplně v pořádku. Už uběhla dlouhá doba a my stále v rodině máme svého psa a jsme spolu šťastní.
Doktore, dík.
26. listopadu 2013
Škola pro managery - kapitola administrativní cyklus
Dám vám zcela zdarma pár rad, jak působit správně na okolí. Dnes si ukážeme schema výroby velké administrativní zátěže.
Nevymyslel jsem to já, jen odpozoroval.
Fáze 1 - tiskárna
Procházejte e-maily několik dnů zpět a všechny jen trochu zajímavé si vytiskněte. Pro každý výtisk si jděte ve vašem open office k tiskárně zvlášť. Některé noste lhostejně, některé za pomalé chůze bedlivě studujte, u některých polohlasem nadávejte, co se to všechno na vás valí a jak se všichni zbláznili.
Fáze 2 - kopírka
Předem si objednejte potřebné kancelářské potřeby - všechny možné i nemožné psací potřeby, barevné zvýrazňovače, různá pravítka, korekční pásky a další věci populární v minulém století.
Sedněte si k hromadě vytištěných e-mailů a postupně je studujte. Z většiny z nich si jděte udělat kopii. Pozor, zase choďte ke kopírce s každým zvlášť. Při návratu od kopírky se chovejte stejně jako při návratu od tiskárny ve Fázi 1.
Pročítejte kopie, podtrhávejte si v nich podle pravítka, barevně zvýrazňujte, škrtejte [podle pravítka] s polohlasným nadáváním. Některé výtisky si pro jistotu znovu zkopírujte. Nikdy nečmárejte do originálů!
Fáze 3 - šanony A
Šanony a fólie do nich musíte mít samozřejmě předem nafasované. Pokud je fasovacím dnem ve vaší firmě úterý, začněte hlasitě naříkat nad nedostatkem šanonů ve středu. Denně opakujte.
Před kolegyněmi říkejte fóliím zásadně "šprcky" a hlasitě se tomu řehtejte. Klidně obden, klidně několik let.
Papíry vyrobené ve fázích 1 a 2 vkládejte do "šprcek" a do šanonů, některé z nich ještě přetím sešijte sešívačkou k sobě. Nedávejte stejné dokumenty k sobě! Originály do jednoho šanonu, kopie do druhého, počmárané kopie do třetího.
Fáze 4 - šanony B
Procházejte různé šanony, listujte v nich. Zkuste najít k důležitému dokumentu v jednom šanonu jeho kopii v jiném šanonu. Není to tak jednoduché, jak si ti flákači kolem vás možná myslí. Nepotřebné, nadbytečné kopie a zastaralé verze dokumentů vyřazujte ze šanonů na stůl. Ne na jedinou hromádku, ale na samostatné, zvláštní hromádky. Pořádek v dokumentech je základ! To zdůrazněte i lidem, kteří snad nemají co dělat a diví se vašemu počínání místo aby pracovali alespoň z poloviny tak usilovně jako vy.
Fáze 5 - šanony C
Šanony si přerovnejte ve skříních. Skříně nechte půl dne otevřené, ať všichni vidí, kolik administrativní práce musíte obsáhnout. Všichni kolemjdoucí musí na první pohled vidět, že šanony ve skříních a poličkách jsou rozmístěny jinak, než byly minule! Nemůžete působit dojmem statického, zahnívajícího archivu. Jste přece dynamický, flexibilní, perspektivní manager! Všechno se musí neustále měnit!
Fáze 6 - likvidace
Hromádky vyřazených papírů již máte na stole nejméně druhý den, snad si jich všichni pořádně všimli. Můžete tedy přistoupit k jejich likvidaci.
Na několik dokumentů musíte použít skartovačku. Sice dělá velký hluk a ruší všechny ostatní, ale důležité interní firemní dokumenty se nesmějí dostat do ruky kdejaké uklízečce. Navíc jste pořízení skartovačky sami prosadili. Dokonce se vám i podařilo napsat ji na účetní oddělení, protože ti mají přece mnohem více papírů a potřebují ji nejvíce. Než jste nastoupil, neměli o tom ani tušení.
Některé dokumenty můžete dát do sběru. Máte jistě speciální místo či nádobu na odkládání papíru do sběru. Dejte si pozor, aby si vás při tom všimlo co nejvíce lidí.
Tak. Co teď s tím zbytkem? Je to trochu chyták, protože managera-začátečníka by to možná nenapadlo. Stoupněte si ke stolu a hezky ve stoje zbylé potištěné papíry trhejte na kusy, které házejte do normálního odpaďáku. Pokud by se tomu snad někdo divil, hlasitě mu vysvětlete, že je nejspíš úplně blbej, když neviděl, že do sběru jste už dali to, co do svěru dát lze. Co nelze dát do sběru, to likvidujete právě teď. Pokud ten udivený tazatel začne otáčet hlavu směrem k zánovní skartovačce, okamžitě začněte někam nutně telefonovat a gestem se mu omluvte z dalšího rozhovoru. Pokud je dotěrný, telefonujte jemu na stůl, veďte do telefonu samomluvu a prstem to zamáčkněte těsně před tím, než on ke svému stolu doběhne. Sluchátko držte ještě chvíli v ruce a pokračujte v samomluvě.
Na závěr obvolejte několik lidí a zkuste je zaúkolovat a pověřit zvýšenou péčí o odpaďáky a nádoby se sběrem ve vašem open space. Není přece možné, aby tu stále bylo všechno plné.
Ještě pár všeobecných rad:
Nemíchejte různé fáze do jednoho dne. Každá fáze totiž musí být prováděna důkladně, aby zabrala přinejmenším celý jeden den. Nikomu nedejte možnost zblízka pozorovat detaily vaší činnosti. Vysledujte člověka, který často používá tiskárnu a kopírku a jmenujte jej ve chvíli, kdy dojde na debatu o nákladech za tonery. Jste přece všímavý a máte na zřeteli blaho společnosti, tedy hlavně všechny možné varianty úspor.
Nevymyslel jsem to já, jen odpozoroval.
Fáze 1 - tiskárna
Procházejte e-maily několik dnů zpět a všechny jen trochu zajímavé si vytiskněte. Pro každý výtisk si jděte ve vašem open office k tiskárně zvlášť. Některé noste lhostejně, některé za pomalé chůze bedlivě studujte, u některých polohlasem nadávejte, co se to všechno na vás valí a jak se všichni zbláznili.
Fáze 2 - kopírka
Předem si objednejte potřebné kancelářské potřeby - všechny možné i nemožné psací potřeby, barevné zvýrazňovače, různá pravítka, korekční pásky a další věci populární v minulém století.
Sedněte si k hromadě vytištěných e-mailů a postupně je studujte. Z většiny z nich si jděte udělat kopii. Pozor, zase choďte ke kopírce s každým zvlášť. Při návratu od kopírky se chovejte stejně jako při návratu od tiskárny ve Fázi 1.
Pročítejte kopie, podtrhávejte si v nich podle pravítka, barevně zvýrazňujte, škrtejte [podle pravítka] s polohlasným nadáváním. Některé výtisky si pro jistotu znovu zkopírujte. Nikdy nečmárejte do originálů!
Fáze 3 - šanony A
Šanony a fólie do nich musíte mít samozřejmě předem nafasované. Pokud je fasovacím dnem ve vaší firmě úterý, začněte hlasitě naříkat nad nedostatkem šanonů ve středu. Denně opakujte.
Před kolegyněmi říkejte fóliím zásadně "šprcky" a hlasitě se tomu řehtejte. Klidně obden, klidně několik let.
Papíry vyrobené ve fázích 1 a 2 vkládejte do "šprcek" a do šanonů, některé z nich ještě přetím sešijte sešívačkou k sobě. Nedávejte stejné dokumenty k sobě! Originály do jednoho šanonu, kopie do druhého, počmárané kopie do třetího.
Fáze 4 - šanony B
Procházejte různé šanony, listujte v nich. Zkuste najít k důležitému dokumentu v jednom šanonu jeho kopii v jiném šanonu. Není to tak jednoduché, jak si ti flákači kolem vás možná myslí. Nepotřebné, nadbytečné kopie a zastaralé verze dokumentů vyřazujte ze šanonů na stůl. Ne na jedinou hromádku, ale na samostatné, zvláštní hromádky. Pořádek v dokumentech je základ! To zdůrazněte i lidem, kteří snad nemají co dělat a diví se vašemu počínání místo aby pracovali alespoň z poloviny tak usilovně jako vy.
Fáze 5 - šanony C
Šanony si přerovnejte ve skříních. Skříně nechte půl dne otevřené, ať všichni vidí, kolik administrativní práce musíte obsáhnout. Všichni kolemjdoucí musí na první pohled vidět, že šanony ve skříních a poličkách jsou rozmístěny jinak, než byly minule! Nemůžete působit dojmem statického, zahnívajícího archivu. Jste přece dynamický, flexibilní, perspektivní manager! Všechno se musí neustále měnit!
Fáze 6 - likvidace
Hromádky vyřazených papírů již máte na stole nejméně druhý den, snad si jich všichni pořádně všimli. Můžete tedy přistoupit k jejich likvidaci.
Na několik dokumentů musíte použít skartovačku. Sice dělá velký hluk a ruší všechny ostatní, ale důležité interní firemní dokumenty se nesmějí dostat do ruky kdejaké uklízečce. Navíc jste pořízení skartovačky sami prosadili. Dokonce se vám i podařilo napsat ji na účetní oddělení, protože ti mají přece mnohem více papírů a potřebují ji nejvíce. Než jste nastoupil, neměli o tom ani tušení.
Některé dokumenty můžete dát do sběru. Máte jistě speciální místo či nádobu na odkládání papíru do sběru. Dejte si pozor, aby si vás při tom všimlo co nejvíce lidí.
Tak. Co teď s tím zbytkem? Je to trochu chyták, protože managera-začátečníka by to možná nenapadlo. Stoupněte si ke stolu a hezky ve stoje zbylé potištěné papíry trhejte na kusy, které házejte do normálního odpaďáku. Pokud by se tomu snad někdo divil, hlasitě mu vysvětlete, že je nejspíš úplně blbej, když neviděl, že do sběru jste už dali to, co do svěru dát lze. Co nelze dát do sběru, to likvidujete právě teď. Pokud ten udivený tazatel začne otáčet hlavu směrem k zánovní skartovačce, okamžitě začněte někam nutně telefonovat a gestem se mu omluvte z dalšího rozhovoru. Pokud je dotěrný, telefonujte jemu na stůl, veďte do telefonu samomluvu a prstem to zamáčkněte těsně před tím, než on ke svému stolu doběhne. Sluchátko držte ještě chvíli v ruce a pokračujte v samomluvě.
Na závěr obvolejte několik lidí a zkuste je zaúkolovat a pověřit zvýšenou péčí o odpaďáky a nádoby se sběrem ve vašem open space. Není přece možné, aby tu stále bylo všechno plné.
Ještě pár všeobecných rad:
Nemíchejte různé fáze do jednoho dne. Každá fáze totiž musí být prováděna důkladně, aby zabrala přinejmenším celý jeden den. Nikomu nedejte možnost zblízka pozorovat detaily vaší činnosti. Vysledujte člověka, který často používá tiskárnu a kopírku a jmenujte jej ve chvíli, kdy dojde na debatu o nákladech za tonery. Jste přece všímavý a máte na zřeteli blaho společnosti, tedy hlavně všechny možné varianty úspor.
16. října 2013
Strážce krystalů
Stařec vypadal netečně. Nehybně dřepěl se zavřenýma očima na kožešinou přikryté skále. Vyschlé, asketické tělo bez jediného pohybu snad ani nedýchalo.
"Já ty krystaly hlídám," řekl.
Musel jsem se pousmát při pohledu na jeho prázdné ruce. Jen moje ruční zbraň by ho dokázala přeměnit na popel i s tím šutrem, na kterém sedí. Nemluvě o zbraních na naší lodi, i když tu jsme, pravda, nejdřív potřebovali najít.
Alladaya se chystala k otázce, ale předešel ji: "Hlídám je, aby si je nepřivlastnili ti, kteří na ně nemají nárok."
Zaváhala.
"A jak poznáte," stihla konečně něco říci.
"Kdo má na krystaly nárok? Je to snadné, astrovévodkyně," řekl jí zdvořile. Otevřel poprvé oči. V přítmí vypadaly, jako by vydávaly slabou fialovou záři.
Podíval se přímo na ni: "Nikdo."
Nárok? Nikdo? Dostal jsem chuť se na něj vrhnout. I holýma rukama bych staříka dokázal rozcupovat na kousky. Tolik jsme museli vytrpět. Tolik jsme ztratili, než jsme se sem dostali, než jsme našli tuto jeskyni a on nám teď chce stát v cestě? Cítil jsem, jak ve mně prudce roste nenávist k tomu apatickému muži, který možná ani netuší, jak významnému objevu a také velkému bohatství jsme na dosah.
Natáhl jsem ruku po zbrani s úmyslem propálit lebku toho zabedněnce a náhle jsem celý ztuhl. Vůbec jsem se nemohl hýbat.
Alladaya upřela pohled na mě a zeptala se: "Jak jste tu dlouho?"
Řekla to lhostejným tónem, jako by o nic nešlo a začala svítilnou prozkoumávat okolní stěny. Tu a tam se zastavila déle na nějakém vyrytém obrazci. Byl jsem v šoku z jejího náhlého nezájmu o krystaly i z toho, že mé tělo celé zamrzlo v chladné křeči a je zcela bezmocné. Jen očima jsem sledoval její paprsek světla a symboly, na které ukazoval.
"Jsem tu od počátku," odpověděl. "Ode dne, kdy tu krystaly byly uloženy a skryty před ...", nedokončil a pomalu otočil svůj pohled ke mně. "Před hlupáky, kteří nic netuší o jejich pravém smyslu."
Cítil jsem další vlnu stoupajícího vzteku. Světlo svítilny se odrazilo od stěny chodby a osvětlilo skálu v blízkosti starce. Náhle jsem to uviděl. Stařec na té skále neseděl. Volně se vznášel v prostoru kousek nad ní. Světlo volně procházelo pod jeho tělem. Alladaya si toho vůbec nevšímala, ale já začal cítit sílu energie, která vyzařovala z toho vyzáblého muže.
"Nejsme tady první, že?" řekla a pomalu ustoupila pár kroků dozadu. Napadlo mě, že se ho snad začíná bát.
"Ne," usmál se," opravdu nejste první, kdo přišel ovládán touhou po krystalech," usmíval se dál a mé tělo náhle povolilo. Instinktivně jsem se zachytil o stěnu, abych neupadl. Cítil jsem, že je v jednom místě vyhlazená, povrch otavený jak silným žárem nějaké zbraně.
"A jistě přijdou i další po vás," dodal.
"A všichni tady potkali tebe," řekl jsem si v duchu a začalo mi to docházet.
"Ano, potkali," odpověděl s pohledem upřeným přímo na mě.
"Někteří byli chytřejší a sami odešli," dodal, ale jeho ústa se ani nepohnula. Přesto jsem jeho hlas jasně slyšel.
Alladaya udělala několik dalších krůčků pozadu, směrem od toho starce. Směrem k východu z této jeskynní chodby. Náhle mi to přišlo jako dobrý nápad. Přímo nejlepší.
"Já ty krystaly hlídám," řekl.
Musel jsem se pousmát při pohledu na jeho prázdné ruce. Jen moje ruční zbraň by ho dokázala přeměnit na popel i s tím šutrem, na kterém sedí. Nemluvě o zbraních na naší lodi, i když tu jsme, pravda, nejdřív potřebovali najít.
Alladaya se chystala k otázce, ale předešel ji: "Hlídám je, aby si je nepřivlastnili ti, kteří na ně nemají nárok."
Zaváhala.
"A jak poznáte," stihla konečně něco říci.
"Kdo má na krystaly nárok? Je to snadné, astrovévodkyně," řekl jí zdvořile. Otevřel poprvé oči. V přítmí vypadaly, jako by vydávaly slabou fialovou záři.
Podíval se přímo na ni: "Nikdo."
Nárok? Nikdo? Dostal jsem chuť se na něj vrhnout. I holýma rukama bych staříka dokázal rozcupovat na kousky. Tolik jsme museli vytrpět. Tolik jsme ztratili, než jsme se sem dostali, než jsme našli tuto jeskyni a on nám teď chce stát v cestě? Cítil jsem, jak ve mně prudce roste nenávist k tomu apatickému muži, který možná ani netuší, jak významnému objevu a také velkému bohatství jsme na dosah.
Natáhl jsem ruku po zbrani s úmyslem propálit lebku toho zabedněnce a náhle jsem celý ztuhl. Vůbec jsem se nemohl hýbat.
Alladaya upřela pohled na mě a zeptala se: "Jak jste tu dlouho?"
Řekla to lhostejným tónem, jako by o nic nešlo a začala svítilnou prozkoumávat okolní stěny. Tu a tam se zastavila déle na nějakém vyrytém obrazci. Byl jsem v šoku z jejího náhlého nezájmu o krystaly i z toho, že mé tělo celé zamrzlo v chladné křeči a je zcela bezmocné. Jen očima jsem sledoval její paprsek světla a symboly, na které ukazoval.
"Jsem tu od počátku," odpověděl. "Ode dne, kdy tu krystaly byly uloženy a skryty před ...", nedokončil a pomalu otočil svůj pohled ke mně. "Před hlupáky, kteří nic netuší o jejich pravém smyslu."
Cítil jsem další vlnu stoupajícího vzteku. Světlo svítilny se odrazilo od stěny chodby a osvětlilo skálu v blízkosti starce. Náhle jsem to uviděl. Stařec na té skále neseděl. Volně se vznášel v prostoru kousek nad ní. Světlo volně procházelo pod jeho tělem. Alladaya si toho vůbec nevšímala, ale já začal cítit sílu energie, která vyzařovala z toho vyzáblého muže.
"Nejsme tady první, že?" řekla a pomalu ustoupila pár kroků dozadu. Napadlo mě, že se ho snad začíná bát.
"Ne," usmál se," opravdu nejste první, kdo přišel ovládán touhou po krystalech," usmíval se dál a mé tělo náhle povolilo. Instinktivně jsem se zachytil o stěnu, abych neupadl. Cítil jsem, že je v jednom místě vyhlazená, povrch otavený jak silným žárem nějaké zbraně.
"A jistě přijdou i další po vás," dodal.
"A všichni tady potkali tebe," řekl jsem si v duchu a začalo mi to docházet.
"Ano, potkali," odpověděl s pohledem upřeným přímo na mě.
"Někteří byli chytřejší a sami odešli," dodal, ale jeho ústa se ani nepohnula. Přesto jsem jeho hlas jasně slyšel.
Alladaya udělala několik dalších krůčků pozadu, směrem od toho starce. Směrem k východu z této jeskynní chodby. Náhle mi to přišlo jako dobrý nápad. Přímo nejlepší.
5. června 2013
Horší noc, zasnil jsem se o EU
Frau Merkel před časem prohlásila, že nepřetržitá dodávka elektřiny všem je luxus, který si již nebudeme moci nadále dovolit. Vybaví se mi to pokaždé, když vidím nový nápad ekologistů - sdílení aut, s podtitulkem "Opravdu potřebujete mít vlastní auto?". K dalším novým výmyslům EU patří třeba povinné automatické chcípání motoru při každém zastavení. Mýtné brány budou automaticky sledovat dodržování rychlostí. Nakonec bude nepřetržitě monitorována poloha každého auta. To dává našim vůdcům další možnosti. Např. systém tak snadno zjistí, že jste si vyjeli jen tak někam do přírody a zase zpátky. To je samozřejmě zbytečné plýtvání! Pokud včas nedodáte na patřičném formuláři zdůvodnění této podezřelé jízdy, bude vám na měsíc individuálně zvýšena daň z benzínu.
Mám nápad, jak by EU mohla zamezit takovému plýtvání a dosáhnout tak lepší kvality našich životů. Zaveďme individuální dozor! K nastartování auta budou potřeba dva klíčky. Jeden váš a druhý bude mít příslušný komisař Evropského útvaru pro dozor nad dopravními prostředky. Než někam vyjedete, musíte si předem zažádat příslušným formulářem o přidělení osobního dohlížejícího komisaře. Speciální rozvozný elektrobus [nabíjený v rámci projektu Chytrá síť z nové malé uhelné elektrárny, nově vybudované hned za městem] přiveze přiděleného komisaře na místo počátku vaší jízdy v předem ohlášeném čase, případně o malou chvilku později [nejste tady sami, kdo si usmyslel, že někam pojede individuálním vozidlem místo MHD].
Komisař vám umožní nastartovat auto a usadí se na místě spolujezdce. Celou cestu pojede s vámi a bude dohlížet na optimální využití vozidla, na vhodnost zvolené trasy a na co nejlepší plnění všech evropských dopravních nařízení, zejména na dodržování nových rychlostních limitů 30 km/h v obci a 50 km/h mimo obec, na trvalé svícení i mlhovkami, na trvalé blikání všemi blinkry, na trvalé troubení a na všechna ostatní nařízení, která napomáhají zvýšení bezpečnosti dopravního provozu, včetně vyvěšení výstražných trojúhelníků zvenčí na všechny dveře auta.
Během celé jízdy si komisař bude dělat poznámky o vašem stylu jízdy. Dle vlastního uvážení si rovněž může poznamenávat vaše průpovídky ohledně nových EU-nařízení a vaše názory na EU vůbec. Tyto poznámky pak bude možné použit v případě, že se dostanete do konfliktu s některým nařízením či v případě, že budete shledán jedincem nejasného názoru ohledně kvalit života v EU. Komisař má oprávnění zapisovat si i protesty vaší partnerky, která na zadní sedačce celou cestu problinká, aniž by dostala dotace na igeliťáky. Komisař rovněž bude dohlížet na plnění vašeho předem nahlášeného časového plánu, zejména včasnosti návratu, bo elektrobus na něj v cíli cesty nemůže čekat půl hodiny, nejste sami, kdo si jen tak někde jezdí.
Tím EU zajistí, že se eurosilnice stanou klidným a bezpečným místem a naše euroživoty se stanou opět lepšími.
Navíc zavedením tohoto individuálního eurodozoru dáme europráci tisícům eurolidí. A to se vyplatí!
Mám nápad, jak by EU mohla zamezit takovému plýtvání a dosáhnout tak lepší kvality našich životů. Zaveďme individuální dozor! K nastartování auta budou potřeba dva klíčky. Jeden váš a druhý bude mít příslušný komisař Evropského útvaru pro dozor nad dopravními prostředky. Než někam vyjedete, musíte si předem zažádat příslušným formulářem o přidělení osobního dohlížejícího komisaře. Speciální rozvozný elektrobus [nabíjený v rámci projektu Chytrá síť z nové malé uhelné elektrárny, nově vybudované hned za městem] přiveze přiděleného komisaře na místo počátku vaší jízdy v předem ohlášeném čase, případně o malou chvilku později [nejste tady sami, kdo si usmyslel, že někam pojede individuálním vozidlem místo MHD].
Komisař vám umožní nastartovat auto a usadí se na místě spolujezdce. Celou cestu pojede s vámi a bude dohlížet na optimální využití vozidla, na vhodnost zvolené trasy a na co nejlepší plnění všech evropských dopravních nařízení, zejména na dodržování nových rychlostních limitů 30 km/h v obci a 50 km/h mimo obec, na trvalé svícení i mlhovkami, na trvalé blikání všemi blinkry, na trvalé troubení a na všechna ostatní nařízení, která napomáhají zvýšení bezpečnosti dopravního provozu, včetně vyvěšení výstražných trojúhelníků zvenčí na všechny dveře auta.
Během celé jízdy si komisař bude dělat poznámky o vašem stylu jízdy. Dle vlastního uvážení si rovněž může poznamenávat vaše průpovídky ohledně nových EU-nařízení a vaše názory na EU vůbec. Tyto poznámky pak bude možné použit v případě, že se dostanete do konfliktu s některým nařízením či v případě, že budete shledán jedincem nejasného názoru ohledně kvalit života v EU. Komisař má oprávnění zapisovat si i protesty vaší partnerky, která na zadní sedačce celou cestu problinká, aniž by dostala dotace na igeliťáky. Komisař rovněž bude dohlížet na plnění vašeho předem nahlášeného časového plánu, zejména včasnosti návratu, bo elektrobus na něj v cíli cesty nemůže čekat půl hodiny, nejste sami, kdo si jen tak někde jezdí.
Tím EU zajistí, že se eurosilnice stanou klidným a bezpečným místem a naše euroživoty se stanou opět lepšími.
Navíc zavedením tohoto individuálního eurodozoru dáme europráci tisícům eurolidí. A to se vyplatí!
17. května 2013
Jak jsem přestal umět hrát šachy
Dva malí šachisté se skláněli nad šachovnicí, sem tam táhli figurou a hlasitě spolu debatovali. Když jsem si jich všiml, šel jsem se podívat blíž, abych jako dospělý a jako znalec těch nejzákladnějších pravidel hry mohl působit jako odborný dozor a výchovný činitel. "Všechno má svá pravidla a své zákony. Má je i tento svět..." :)
Své machrování jsem zahájil letmými dotazy, jak to jde, jak se jim hraje, kdo je na tom lépe, kdo je na tahu. Potvrdili mi, že vědí, jak se která figura může pohybovat a pro jistotu mi to i popsali.
"Ale s tím koněm, to je hlozný", zakabonil se trochu ten menší, předškolák, který ještě neuměl říkat r. "S ním se někam dostat..."
"No to kolikrát musíš skákat furt dokola, aby ses dostal jen o kousek vedle", pohotově doplňuje větší z kluků.
"To není kůň, ale jezdec", chápu se příležitosti ukázat jim, kdo je tady opravdový šachista.
"Nene, to je kůň, podívej se", zvedá menší kluk figuru ze šachovnice a strká mi ji přímo před oči. "Vídíš?" Trochu se diví, že ani nepoznám koně a zároveň se tomu směje.
"Vidím, ale ta figura se správně jmenuje jezdec", trvám si na svém. Snažím se zachovat vážnost u královské hry.
"Ale je to kůň", uzavírá spor mladý šachista, vrací figuru zpět a znovu se věnuje hře.
"A neříká se královna, ale dáma", koriguji další jejich debatu.
"Král má přece královnu", odpovídá mi starší bez zvednutí pohledu od hry. Mlčím a přemýšlím. Rychle, marně.
Přistihuji se, že mi zrak pobíhá po šachovnici a něco se mi na ní nezdá. Rychle objevuji několik figur, které jsou ve svém postavení značně ohrožované.
"Tady to nemáš vůbec krytý", ukazuji. "Tady taky ne."
Rychle zjišťuji, že postavení figur na šachovnici je hodně chaotické a vlastně nesmyslné. Žádné krytí! Žádné strategické pozice! Žádná obrana, žádný útok!
"Jak ses sem mohl vůbec dostat?", ukazuji na jednu z figur. Nečekám na odpověď a ptám se na další pozice. "Vždyť ti tady z těch figur může kteroukoliv vzít!" Je mi jasné, že to jsou úplní začátečníci, ale mohli by dodržovat aspoň ty základy, které jsem je naučil. Nebo nenaučil? Tohle bude asi ještě nadlouho. Možná moje výklady ani nebrali vážně! Nebo jsou tak hloupí? Jen ty základní informace odkývali, ale přitom je nepochopili? Nebo na ně kašlou? Počáteční radost z jejich dobrovolného věnování se ušlechtilé zábavě mě opustila. Nastupuje směs vzteku a zklamání.
"On mi nikoho nevezme", povídá starší a opět mu nestojím ani za pohled. Hlavu má podepřenou rukou a zkoumá a ukazuje si, kam se může dostat svým jezdcem. Tedy koněm, podle nich.
"Ty mu žádnou figuru nevezmeš?", divím se už dost nahlas a koukám na malého blonďáčka.
"Ne", odpovídá jasně. "My si figulky nevyhazujeme." Kouká přímo na mě. Ani nestíhám říct, že v této hře se figury nevyhazují jako v Člověče, nezlob se, ale berou.
Dodává rychle: "My totiž hlajeme spolu, víš?."
Vypadám asi dost nechápavě.
"My jsme kamaládi," dodává.
Byl jsem připraven vychrlit celou kupu pouček a pravidel, ale náhle mi dochází dech. Otvírám pusu jen naprázdno a zírám na něj jako na zjevení. Vidím širokánský tichý úsměv s přimhouřenýma očima a s pokřivenými, špinavými brýlemi na blonďaté dětské hlavě, v které běží procesy nespoutané, nesvázané, divoké a silné. Běží naplno, ale jen tak mimochodem, jakoby nic. Možná běží rychleji a lépe než ty moje. Dochází mi, co to je za úsměv na tváři toho prcka. To je vítězný úsměv. To je úsměv absolutního vítěze.
Nemám žádný argument, abych mu to popřel. Nemám žádný nápad, jak by to mělo být lépe. Nevím si rady. Nemám nic.
"Chceš hlát s náma?", ptá se a pořád se usmívá.
"Je to jednoduchý. My tě to naučíme", přidává se starší.
Moje jasná realita, kdo tady umí hrát šachy a kdo ne, začíná blednout a vyprchávat.
Mladší mi ani nedá prostor na jedinou otázku ohledně hraní šachů ve třech. "Já ti půjčím figulky. Budeme hlát společně." Nejsem schopen jediné souvislé věty. "Tady jsou stáje, tam jsou schovaný koně. Ti stšelci jsou stláž a hlídají. Kdyby pšišel nepšítel, zaženou ho."
Zírám na to bez hlesu. Černé figurky kamarádí s bílými a spolupracují. Ideální společnost. Realita ale nemizí úplně. S nepřítelem se počítá, ale je tam kdesi venku, za hranicemi. I s konfliktem se počítá, pokud nepřítel neuposlechne varování a zkusí zabrat naše území. Máme tu hodně vojáků. Ti ale odpočívají. Tady u nás, uvnitř našich hranic, v našem malém světě bez nepřátel je nepotřebujeme. Vojáci proto odpočívají v kasárnách v krabičce, aby nepřekáželi na loukách, kde se pasou koně. Bílí s černými.
Své machrování jsem zahájil letmými dotazy, jak to jde, jak se jim hraje, kdo je na tom lépe, kdo je na tahu. Potvrdili mi, že vědí, jak se která figura může pohybovat a pro jistotu mi to i popsali.
"Ale s tím koněm, to je hlozný", zakabonil se trochu ten menší, předškolák, který ještě neuměl říkat r. "S ním se někam dostat..."
"No to kolikrát musíš skákat furt dokola, aby ses dostal jen o kousek vedle", pohotově doplňuje větší z kluků.
"To není kůň, ale jezdec", chápu se příležitosti ukázat jim, kdo je tady opravdový šachista.
"Nene, to je kůň, podívej se", zvedá menší kluk figuru ze šachovnice a strká mi ji přímo před oči. "Vídíš?" Trochu se diví, že ani nepoznám koně a zároveň se tomu směje.
"Vidím, ale ta figura se správně jmenuje jezdec", trvám si na svém. Snažím se zachovat vážnost u královské hry.
"Ale je to kůň", uzavírá spor mladý šachista, vrací figuru zpět a znovu se věnuje hře.
"A neříká se královna, ale dáma", koriguji další jejich debatu.
"Král má přece královnu", odpovídá mi starší bez zvednutí pohledu od hry. Mlčím a přemýšlím. Rychle, marně.
Přistihuji se, že mi zrak pobíhá po šachovnici a něco se mi na ní nezdá. Rychle objevuji několik figur, které jsou ve svém postavení značně ohrožované.
"Tady to nemáš vůbec krytý", ukazuji. "Tady taky ne."
Rychle zjišťuji, že postavení figur na šachovnici je hodně chaotické a vlastně nesmyslné. Žádné krytí! Žádné strategické pozice! Žádná obrana, žádný útok!
"Jak ses sem mohl vůbec dostat?", ukazuji na jednu z figur. Nečekám na odpověď a ptám se na další pozice. "Vždyť ti tady z těch figur může kteroukoliv vzít!" Je mi jasné, že to jsou úplní začátečníci, ale mohli by dodržovat aspoň ty základy, které jsem je naučil. Nebo nenaučil? Tohle bude asi ještě nadlouho. Možná moje výklady ani nebrali vážně! Nebo jsou tak hloupí? Jen ty základní informace odkývali, ale přitom je nepochopili? Nebo na ně kašlou? Počáteční radost z jejich dobrovolného věnování se ušlechtilé zábavě mě opustila. Nastupuje směs vzteku a zklamání.
"On mi nikoho nevezme", povídá starší a opět mu nestojím ani za pohled. Hlavu má podepřenou rukou a zkoumá a ukazuje si, kam se může dostat svým jezdcem. Tedy koněm, podle nich.
"Ty mu žádnou figuru nevezmeš?", divím se už dost nahlas a koukám na malého blonďáčka.
"Ne", odpovídá jasně. "My si figulky nevyhazujeme." Kouká přímo na mě. Ani nestíhám říct, že v této hře se figury nevyhazují jako v Člověče, nezlob se, ale berou.
Dodává rychle: "My totiž hlajeme spolu, víš?."
Vypadám asi dost nechápavě.
"My jsme kamaládi," dodává.
Byl jsem připraven vychrlit celou kupu pouček a pravidel, ale náhle mi dochází dech. Otvírám pusu jen naprázdno a zírám na něj jako na zjevení. Vidím širokánský tichý úsměv s přimhouřenýma očima a s pokřivenými, špinavými brýlemi na blonďaté dětské hlavě, v které běží procesy nespoutané, nesvázané, divoké a silné. Běží naplno, ale jen tak mimochodem, jakoby nic. Možná běží rychleji a lépe než ty moje. Dochází mi, co to je za úsměv na tváři toho prcka. To je vítězný úsměv. To je úsměv absolutního vítěze.
Nemám žádný argument, abych mu to popřel. Nemám žádný nápad, jak by to mělo být lépe. Nevím si rady. Nemám nic.
"Chceš hlát s náma?", ptá se a pořád se usmívá.
"Je to jednoduchý. My tě to naučíme", přidává se starší.
Moje jasná realita, kdo tady umí hrát šachy a kdo ne, začíná blednout a vyprchávat.
Mladší mi ani nedá prostor na jedinou otázku ohledně hraní šachů ve třech. "Já ti půjčím figulky. Budeme hlát společně." Nejsem schopen jediné souvislé věty. "Tady jsou stáje, tam jsou schovaný koně. Ti stšelci jsou stláž a hlídají. Kdyby pšišel nepšítel, zaženou ho."
Zírám na to bez hlesu. Černé figurky kamarádí s bílými a spolupracují. Ideální společnost. Realita ale nemizí úplně. S nepřítelem se počítá, ale je tam kdesi venku, za hranicemi. I s konfliktem se počítá, pokud nepřítel neuposlechne varování a zkusí zabrat naše území. Máme tu hodně vojáků. Ti ale odpočívají. Tady u nás, uvnitř našich hranic, v našem malém světě bez nepřátel je nepotřebujeme. Vojáci proto odpočívají v kasárnách v krabičce, aby nepřekáželi na loukách, kde se pasou koně. Bílí s černými.
21. dubna 2013
Opravář Luboš versus traktor Lakatoš a psychohygiena
Když jsme u toho klení [mého neveřejného], nelze asi vynechat jednoho snad na celé Moravě známého chlapíka Luboše, automechanika. Je to prostý vesničan, který je velmi šikovný na ruce, technik, mechanik a opravuje kde co, hlavně různá speciální vozidla - traktory a podobné stroje.
Kdysi však za komunistů byl vymyšlen a poskládán Lesní Kolový Traktor LKT, zvaný Lakatoš. Přišli s ním do styku snad všichni lesníci a dřevaři. Výroba byla svěřena Slovákům, na které má Luboš díky tomu patřičný názor. :) Všechno dobré, dokud se na něm něco nepokazí. Pak se totiž ukáže, že to běžný opravář nemá šanci opravit. To je navržené, zkonstruované, vyrobené tak, že se tam vůbec nepočítá s tím, že se po vyrobení v tom ještě někdo někdy bude hrabat. Je zcela nemožné se tam k řadě míst vůbec dostat, něco vyndat, vyměnit. Celý ten traktor je ukázkový příklad toho, jak nemá vypadat stroj, pokud má být opravitelný, udržovatelný.
Tento chlapík je v širokém okolí známý tím, jak hlasitě nadává, když narazí na důsledky takto dementního řešení. Jeho kamarádi, spolupracovníci dokonce pořídili nahrávku Lubošova hlasového projevu při pokusu opravit traktor LKT [ten je tam na obrázcích, existuje v několika podobných verzích].
Jak se spravuje LAKATOŠ 1/2
Kdysi však za komunistů byl vymyšlen a poskládán Lesní Kolový Traktor LKT, zvaný Lakatoš. Přišli s ním do styku snad všichni lesníci a dřevaři. Výroba byla svěřena Slovákům, na které má Luboš díky tomu patřičný názor. :) Všechno dobré, dokud se na něm něco nepokazí. Pak se totiž ukáže, že to běžný opravář nemá šanci opravit. To je navržené, zkonstruované, vyrobené tak, že se tam vůbec nepočítá s tím, že se po vyrobení v tom ještě někdo někdy bude hrabat. Je zcela nemožné se tam k řadě míst vůbec dostat, něco vyndat, vyměnit. Celý ten traktor je ukázkový příklad toho, jak nemá vypadat stroj, pokud má být opravitelný, udržovatelný.
Tento chlapík je v širokém okolí známý tím, jak hlasitě nadává, když narazí na důsledky takto dementního řešení. Jeho kamarádi, spolupracovníci dokonce pořídili nahrávku Lubošova hlasového projevu při pokusu opravit traktor LKT [ten je tam na obrázcích, existuje v několika podobných verzích].
Jak se spravuje LAKATOŠ 1/2
Jak se spravuje LAKATOŠ 2/2
Zde je přímo onen opravář natočený na video, kde i objasňuje historii a způsob výroby tohoto legendárního paskvilu LKT:
Opravář Luboš živě
A teď pozor. Vypadá to jako nervózní až cholerický chlapík, který se hodně rozčiluje, nadává, a to sprostě. Řve ne jako na lesy, on řve skutečně na lesy, louky a pole, které obklopují jeho vesničku na Moravě.
Já si však dovolím vidět v tom ještě další význam:
Je to vlastně poselství nám všem. Všichni se totiž občas rozčilíme, všichni občas narazíme na lidskou blbost v nejrůznějších formách. Avšak díky jakýmsi "společenským normám" mlčíme. Stojíme nehybně a snažíme se s tím nějak srovnat, abychom nerušili okolí, aby naše chování bylo slušné, bylo v nějakých normách. Dusíme to v sobě a čekáme, až vychladneme, až to v nás dohoří. Což je špatně!
Člověk celé věky, co je člověkem, zažíval vypjaté chvíle, bojoval často o život. Organismus je na to vyvinutý, připravený. Zvýší se tlak, nastupují hormony, adrenalin a organismus je vybičován k mnohem vyššímu výkonu. Když nebezpečí pominulo, když skupinka pralidí ulovila zvíře a nebyla tentokrát ona ulovena tím zvířetem, oslavovali. Oslavovalo se vítězství, oslavovalo se prosté přežití. Naši primitivní předci tančili, řičeli. Ne ale tak úplně z vlastní vůle! Organismus se potřeboval vrátit do normálu, do běžného úsporného režimu. Tato další, zdánlivě zbytečná aktivita psychická i fyzická - tance, zpěvy - dovolila tělu rychle zkonzumovat a vyrušit již nepotřebný adrenalin a další povzbuzující interní drogy. Byly spotřebovány, vyplaveny z krevního oběhu a jedinec se mohl v klidu vrátit k pasivnímu sezení u ohně s plným břichem masa a s vědomím, že mají ještě na řadu dní zásobu. [Až tehdy byl čas na vyřezávání Věstonických Venuší a výrobu hudebních nástrojů. :) ]
Dnes tomu říkáme duševní hygiena, psychohygiena. Říkáme, pojmenováváme, ale nepoužíváme! Naučili jsme se jen pokud možno v klidu odpovědět "ano, šéfe". Neřvat, nekřepčit. Jsme však stejné konstrukce jako ti lovci mamutů a vnitřní drogy v našem těle fungují stejně. My však odmítáme je vypálit, vypotřebovat. Necháváme je v těle působit zbytečně dlouho a tělo tak jimi poškozovat. On ten zvýšený tep, krevní tlak, dýchání atd. není "zadarmo". Je to mechanismus k přežití a má svou cenu. Proto pak máme ucpané cévy, máme infarkty, mrtvice. Ne proto, že se rozčilujeme, jak je vžitý pohled na věc, ale proto, že se rozčilujeme pouze vnitřně, tlak dusíme v sobě a nevypouštíme ho ven. Proto, že neumíme základní duševní hygienu.
Tento chlapík ji umí a používá. On to nejspíš neví. Nejspíš netuší, o čem to vůbec v předchozích odstavcích plkám. On se chová instinktivně, pudově. Chová se přirozeně. On o sebe pečuje. Mnozí se mu možná smějí, mají ho možná až za exota. Ano, mnozí z těch, kteří jsou nemocní, vnitřně poškození a dál sebe vnitřně poškozující. Mnozí z těch, kteří se chovají "slušně" a za všech okolností zachovávají dekorum.
Takže se klidně usmějte nad tímto chlapíkem. Ale chcete-li žít déle a lépe, dělejte to podobně jako on vždy, když se srazíte s blbcem či blbce dílem.
Tento chlapík ji umí a používá. On to nejspíš neví. Nejspíš netuší, o čem to vůbec v předchozích odstavcích plkám. On se chová instinktivně, pudově. Chová se přirozeně. On o sebe pečuje. Mnozí se mu možná smějí, mají ho možná až za exota. Ano, mnozí z těch, kteří jsou nemocní, vnitřně poškození a dál sebe vnitřně poškozující. Mnozí z těch, kteří se chovají "slušně" a za všech okolností zachovávají dekorum.
Takže se klidně usmějte nad tímto chlapíkem. Ale chcete-li žít déle a lépe, dělejte to podobně jako on vždy, když se srazíte s blbcem či blbce dílem.
18. dubna 2013
Žabonosič
Z plánované malé procházky se psem se stala hodinová akce. Namáhaná záda jsem měl zpocená a přitom ruce zmrzlé, jako kdyby ani těch +8 nebylo.
Nevyfotil jsem nic, protože byla už velká tma a protože jsem ty žabáky už nosil frajersky rovnou oběma rukama, kolik jich všude bylo. Sem tam i nějaký přejetý na silnici, přestože bych řekl, že tudy u nás v zapadákově skoro nikdo nejezdí. To mě ale upevnilo v rozhodnutí přenést přes silnici k rybníčku všechny, které potkám a které i aktivně vyhledám v trávě v okolí silnice.
Žabáci byli hodně pasivní, mnoho jich nezkusilo ani ten jeden skok, když jsem je bral do ruky. Někteří se zkoušeli nafukovat, někteří i kvákli, sem tam kvákali i docela usilovně a dlouho, než jsem je položil do trávy u rybníka za silnicí. Tam zjevně všichni směřovali. Jen jeden si myslel, že moje hřející ruka je samička a bylo obtížné se ho zbavit a ani z toho moje ruka nevyšla suchá. Ale vyschlé staré trávy na otření všude dost a na to se neumírá. :)
Dokonce jsem našel i dva páry - žabák pevně seděl na zádech o hodně větší samičky. Tyto samičky pomalu kráčely, neskákaly. Na rozdíl od menších samečků s pevnými svalnatými těly byly takové poddajné, měkké. Prvně jsem se obával, aby při přenášení sameček ze samičky nespadl nebo dokonce nechtěl utéct. To vám ale dřív sama sleze pneumatika z disku, to mi věřte. :)
Nejsem žádný znalec přírody a tak jsem si nebyl jistý, jak by na sebe žabáci vzájemně reagovali. Proto jsem nakonec zavrhl myšlenku nosit v každé ruce dva, i když by se vešli, nebo je dokonce vzít hromadně do kšiltovky. Docela jsem se tedy nachodil.
Zaujalo mě, že mého zvědavého psíka ty žáby nezajímají a až na výjimky si jich ani nevšímal. Asi mu jejich studenokrevné tělo, dýchající jen velmi zvolna a téměř zkamenělé, nic neříkalo. Byl rád, že je venku, jako vždycky, když neprší. Sem tam někde z dálky možná zavětřil háravou fenku a tak to i pro něj byla atraktivní akce. :)
Doma jsem se umyl, napil a vydýchal. Na půl těla mi bylo chladno, na půl vedro. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co z toho je správně a raději jsem si šel lehnout. Ležet pod dekou je určitě správně. :)
Nepište mi, že jsem blázen, já to vím. :)
Nevyfotil jsem nic, protože byla už velká tma a protože jsem ty žabáky už nosil frajersky rovnou oběma rukama, kolik jich všude bylo. Sem tam i nějaký přejetý na silnici, přestože bych řekl, že tudy u nás v zapadákově skoro nikdo nejezdí. To mě ale upevnilo v rozhodnutí přenést přes silnici k rybníčku všechny, které potkám a které i aktivně vyhledám v trávě v okolí silnice.
Žabáci byli hodně pasivní, mnoho jich nezkusilo ani ten jeden skok, když jsem je bral do ruky. Někteří se zkoušeli nafukovat, někteří i kvákli, sem tam kvákali i docela usilovně a dlouho, než jsem je položil do trávy u rybníka za silnicí. Tam zjevně všichni směřovali. Jen jeden si myslel, že moje hřející ruka je samička a bylo obtížné se ho zbavit a ani z toho moje ruka nevyšla suchá. Ale vyschlé staré trávy na otření všude dost a na to se neumírá. :)
Dokonce jsem našel i dva páry - žabák pevně seděl na zádech o hodně větší samičky. Tyto samičky pomalu kráčely, neskákaly. Na rozdíl od menších samečků s pevnými svalnatými těly byly takové poddajné, měkké. Prvně jsem se obával, aby při přenášení sameček ze samičky nespadl nebo dokonce nechtěl utéct. To vám ale dřív sama sleze pneumatika z disku, to mi věřte. :)
Nejsem žádný znalec přírody a tak jsem si nebyl jistý, jak by na sebe žabáci vzájemně reagovali. Proto jsem nakonec zavrhl myšlenku nosit v každé ruce dva, i když by se vešli, nebo je dokonce vzít hromadně do kšiltovky. Docela jsem se tedy nachodil.
Zaujalo mě, že mého zvědavého psíka ty žáby nezajímají a až na výjimky si jich ani nevšímal. Asi mu jejich studenokrevné tělo, dýchající jen velmi zvolna a téměř zkamenělé, nic neříkalo. Byl rád, že je venku, jako vždycky, když neprší. Sem tam někde z dálky možná zavětřil háravou fenku a tak to i pro něj byla atraktivní akce. :)
Doma jsem se umyl, napil a vydýchal. Na půl těla mi bylo chladno, na půl vedro. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, co z toho je správně a raději jsem si šel lehnout. Ležet pod dekou je určitě správně. :)
Nepište mi, že jsem blázen, já to vím. :)
28. března 2013
Žebříček kvality aut
Před lety jsem dostal radu, jak si vybírat auto podle jeho technické kvality. Pořadí mi takto sestavil člověk, který se hrabe v autech celý život. Pracoval jako mechanik a později hlavní technik u zastoupení řady značek u nás a také jako likvidátor škod u pojišťovny.
Řekl mi, abych si pamatoval toto:
1. Nejlepší auta jsou japonská.
Tam je všechno perfektní. To můžeš prolézt skrz naskrz a nenajdeš jediný kaz, jedinou věc horší. Jeden šroubek jako druhý. Všechno je úplně přesně, jak má být.
Pak je znatelná mezera.
2. Pak jsou americká auta.
Také vysoká kvalita. Ale už se ti občas podaří najít, který šroub na té montážní lince dotahoval ten černoch v pátek odpoledne.
Pak je velmi znatelná mezera.
3. Následují auta evropská.
Když ještě existoval Saab, tak ten by se dal koupit, ti totiž vyráběli i letadla.
Volvo bylo symbolem bezpečnosti - ošklivý švédský taxík, nejbezpečnější evropské auto.
Pak pokud chceš aspoň trochu dobré auto, tak musí být německé, ale ty vyšší značky - Mercedes, BMW. Ty levnější, to už je mizérie. Nezapomenu, jak Opel vyrukoval kdysi se svým topmodelem, který se tu prodával za milión. Lidi si mysleli, že když auto stojí milión, že musí být dobré. Úplně zapomněli, že to je pořád Opel. Tady se prodaly tři a všem do dvou měsíců odešla řídicí elektronika. Prostě blik, škyt a stojíš a nehneš s tím. Ti majitelé z toho byli v šoku, že když přece za milión... Divili se. Nevím čemu, protože Opel.
Italská auta jsou dobrá do Itálie - do sucha a tepla. Přijedeš s tím sem a shnije ti to.
Francie, tam už to je docela velký socialismus, tam to stojí za prd úplně všechno kromě módy a tedy designu. To by jim šlo.
Tak to by bylo asi všechno, ne?
Ptám se: "Hyundai?" Kouká na mě, jako bych mluvil nějak nesrozumitelně. "No jestli chceš, jestli se ti to opravdu tak moc líbí, tak si to kup, ale sežerou ti to myši."
Napadá mě ještě: "A co teď ta Dacia? Vždyť to je nějaká licence Renaultu." "Znáš to ve Studenci?", ptá se. "Líbí se ti tam?" "Znám. Proč?" "No tam je jejich nejbližší servis. Když si tohle koupíš, budeš tam každý druhý týden."
Někdy vlastně není na výběr, jen si to hned neuvědomujeme.
Řekl mi, abych si pamatoval toto:
1. Nejlepší auta jsou japonská.
Tam je všechno perfektní. To můžeš prolézt skrz naskrz a nenajdeš jediný kaz, jedinou věc horší. Jeden šroubek jako druhý. Všechno je úplně přesně, jak má být.
Pak je znatelná mezera.
2. Pak jsou americká auta.
Také vysoká kvalita. Ale už se ti občas podaří najít, který šroub na té montážní lince dotahoval ten černoch v pátek odpoledne.
Pak je velmi znatelná mezera.
3. Následují auta evropská.
Když ještě existoval Saab, tak ten by se dal koupit, ti totiž vyráběli i letadla.
Volvo bylo symbolem bezpečnosti - ošklivý švédský taxík, nejbezpečnější evropské auto.
Pak pokud chceš aspoň trochu dobré auto, tak musí být německé, ale ty vyšší značky - Mercedes, BMW. Ty levnější, to už je mizérie. Nezapomenu, jak Opel vyrukoval kdysi se svým topmodelem, který se tu prodával za milión. Lidi si mysleli, že když auto stojí milión, že musí být dobré. Úplně zapomněli, že to je pořád Opel. Tady se prodaly tři a všem do dvou měsíců odešla řídicí elektronika. Prostě blik, škyt a stojíš a nehneš s tím. Ti majitelé z toho byli v šoku, že když přece za milión... Divili se. Nevím čemu, protože Opel.
Italská auta jsou dobrá do Itálie - do sucha a tepla. Přijedeš s tím sem a shnije ti to.
Francie, tam už to je docela velký socialismus, tam to stojí za prd úplně všechno kromě módy a tedy designu. To by jim šlo.
Tak to by bylo asi všechno, ne?
Ptám se: "Hyundai?" Kouká na mě, jako bych mluvil nějak nesrozumitelně. "No jestli chceš, jestli se ti to opravdu tak moc líbí, tak si to kup, ale sežerou ti to myši."
Napadá mě ještě: "A co teď ta Dacia? Vždyť to je nějaká licence Renaultu." "Znáš to ve Studenci?", ptá se. "Líbí se ti tam?" "Znám. Proč?" "No tam je jejich nejbližší servis. Když si tohle koupíš, budeš tam každý druhý týden."
Někdy vlastně není na výběr, jen si to hned neuvědomujeme.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)