Nejezdím vůbec rychle, nejezdím ani moc po silnicích. Jézedácká cesta mezi poli, tam se cítím dobře. Široko daleko nikdo a nic, vyhlížím jen krávy.
Za horizontem se přeci jen proti mně objevuje společnost. Cyklistická. On a ona, kola ale vedou, i když stoupání to mají mírné. Hned jsou zdekovaní na kraji, zatímco celou dobu brzdím. K nim se přibližuji už jen hodně ležérním tempem. Určitě se na cestu všichni vejdeme, ale nikdy nevíš, co se cyklistovi honí hlavou a co provede. Mít od jeho kola odřenou metalízu bych fakt nechtěl.
Chlapů si nevšímám, prohlížím si tu holku, vypadá normálně, akorát ... Něco se mi na ní nezdá. Za tu chviličku se už dvakrát ohlédla za sebe. Směrem, kterým jedu já. Nic tam ale není, cesta vypadá pustě. V jejím obličeji je ale výraz, který neodpovídá té situaci. Jsou to zlomečky vteřin. Luštím její výraz. Ona má strach. Ona má docela velký strach, až nepatřičně velký. Petabajty dat v mé hlavě probíhají masivně paralelním zpracováním, přeskupují se data a eliminují nevhodné algoritmy. Odkudsi mi to do vědomí vyplavalo okamžitě: Je to sice holka, ale v tuto chvíli, s tímto vyzařujícím strachem to je jednoznačně v první řadě matka! Matka, která potopí kontinent, když v ní povstanou instinkty! Primitivní prastaré instinkty, díky kterým jsme tady. Ano, to má ve tváři. Ještě více přidávám na brzdění a zároveň to zhoupnu trochu z cesty doprava. Bez přemýšlení. Obě pravé Good Year se noří do zarostlého bahna a metalízu mi teď leští lebeda a nikdy nesekaná tráva s bodláky. Už skoro stojím.
Sunu se krokem a už ho vidím. Malý pestrobarevný trpaslík, namáčknutý v trávě vyšší než on. Taky vede kolo, směšně malé. Šustí válcovaná tráva, mlaská bahno, ale míjím ho tak daleko, že tam má místo i na případné upuštění kola. Nekouká na mě, to je na něj moc vysoko, sleduje mřížovanou masku ve výši své hlavy. Mračí se, ale není vyděšený. Strach ale asi trochu má a to je dobře. Strach je totiž dobrý přítel. Pomůže mu držet se dál od nebezpečných věcí. Stojí nehnutě a čeká.
Už jsem kus za ním. Vyhoupnu se zpátky na cestu. V dáli za mnou dvě dospělé siluety uprostřed cesty vše nehybně sledují. Zrychluji a kochám se bohatými mraky stínovanými pomalu se sklánějícím Sluncem. Další cesta domů z práce se chýlí ke konci.
