Vydávám se na cestu. Na displeji mi svítí 8:58. Fajn, to akorát stihnu velké zprávy v rádiu.
Budu vědět, co se děje, jaký bude den. Jak postupují údajní fašisti na Ukrajině, jako to tam Bruselisti zachraňují a jak moc a velmi je Rusko totálně špatné, když přihlíží přirozenému rozpadu uměle slepeného celku jménem Ukrajina, který, stejně jako všechny obdobné projekty umělé integrace různých národů, bude následovat osud dnes už neexistující Jugoslávie. Ano, bruselisti, všechny obdobné projekty.
Budu vědět, jak pokračuje hroucení nového socialismu ve Venezuele ... i když ... pardon ... o tom se vlastně nemluví.
Budu vědět, jak pokračuje islamizace Evropy ... i když ... aha ...
Celou dlaní na plocho zatlačuji velký vypínač. Naučil jsem se to tak už dávno. I při hopsání přes zmrzlou oranici ten vypínač neminu a hned mám zase obě ruce na volantu, jak si terén žádá. Rozsvítí se displej a za chvilku na něm naskočí jméno mé oblíbené stanice, na chvilku její vysílací kmitočet a já budu vědět jaký je den. Čtyřlitrový šestiválec klidně posunuje dvě tuny mé milované americké oceli zmrzlým bahnem na vrchol kopce. Displej svítí, jaký bude den? Venku bude jasný, široko daleko ani mráček. Jedu dál. Displej svítí, ale jméno stanice nikde. Aha, načítá se CD. Pokračuje ze včerejška. Nepřepínám na rádio. Jaký bude den? Jsem na vrcholu kopce, dostávám naplno zásah slunečním světlem. Jedu dál. Nepřepínám na rádio. Jaký bude den? Už vím. Těžko usuzovat hned ráno, ale zatím mám jasno. Dnes bude den Led Zeppelin!
