Pro spoustu lidí ráno už bylo, pro mě začíná. I tak je Slunce těsně nad obzorem. Svištím si to našimi podhorskými silnicemi, kde rovinky jsou vzácné. Ta mohutná, silná bestie pod kapotou dřímá. Točí si svých obvyklých patnáctset, není ani slyšet. Jen americké pneumatiky šustí po asfaltu a vítr fičí kolem oken, jak tachometr ukazuje svisle vzhůru, kde trůní šedesátka. Pohoda, klid a vlastně ticho. Vyhoupl jsem se na jednu z těch mála rovinek, která teď míří přímo do Slunce. Z něj ale hned něco ukusuje na protějším konci téhle runwaye do nebe. Siluetní umění prakticky. A nebude to jen nějaká obyčejná hrouda plechu. Slunce totiž svítí i pod tím. Tomuhle se říká světlost podvozku, ukázal bych té, která by jela se mnou. Názorná ukázka vysoké světlosti, jako mám i já. Pěkné. Pneumatiky řádně široké, protože jejich povrch je to, co nás spojuje se světem. Také mám takové. Jedna koketuje se středovou čárou, druhá cuchá pavučiny na bodlákách v příkopu. Tomuto se říká rozchod, děvče. Řádně široký rozchod. Jako mám i já. Paráda.
Už se usmívám, mám totiž jasno. Svižně si to uhání a už je u mě. Mladý kluk, vysmátý od ucha k uchu, zdaleka mi mává. Odpovídám a huba se mi tvaruje podle té jeho. Neumím tomu zabránit a ani nechci.
Vzápětí se na horizontu do Slunce vynoří další silueta. Je úplně stejná a já ho už z dálky vesele zdravím. Odpovídá, opět s širokým úsměvem. Radost z jízdy, radost ze života.
Všechno je to jen chvilička.
Pavouci v příkopech zjišťují škody, my jsme už z rovinky pryč. Já jedním směrem, dvojčata druhým. Ne, neznáme se, nejspíš jsme se nikdy neviděli a ani neuvidíme. Ti dva kluci měli značky v barvách země pro mě vzdálené tak, že ani nevím, jakou řečí oba mluví. Něco společného ale máme. Navenek to vypadá prostě. Žádné ozdoby. Žádné obrázky, symboly. Žádné logo. Jenom písmena. Písmena vpředu na kapotě. Pro někoho málo, pro nás hodně. Čtyři písmena.
