SDH. Sbor dobrovolných hasičů. Pod tím drobnějším písmem jméno vesnice. Jedné z nejmenších, co tu v okolí máme. Kdoví, jestli tam mají vůbec poštu. Nápis je jasně žlutý na zářivě červeném tričku. Má ho na sobě sotva pětiletý špunt. Z pod nepřiměřeně veliké přilby hledí jen jeho oči. Nehnutě. Soustředěně. Snad ani nedýchá. Visí na každém pohybu rozhodčího. Není tam sám, vedle něj stojí bok po boku na startovní čáře jeho pět kamarádů. Jsou starší, větší, silnější. Čekání se může zdát nekonečné, ale ve skutečnosti trvalo jen pár vteřin, než je rozhodčí odstartoval. Časomíra spouští stopky. Každý z kluků vyráží na svou pozici. Současně se děje několik věcí. Bleskurychlým tempem. Kdo to nezná a neví, kam se dívat, vůbec nestíhá sledovat.
Časomíra je starý bělovlasý děda. Včera chyběl v hospodě. Dnes má u své židle lahev s minerálkou. Cigareta, kterou stále žmoulá v ruce, je ta první ranní, kterou si zapálil, když sem přijel. Dávno vyhaslá. Pak si zase zapálí, ale až o přestávce, až ho vystřídají. Hasičská uniforma, co má na sobě, je tak světlounce modrá, že zdálky vypadá jako bílá. Určitě ale byla kdysi modrá. V dobách, kdy hodnost na jeho výložkách znamenala asi mnohem více, než dnes. Sotva pětiletý špunt mezitím už pevně svírá svou hadici a utíká, co to jde. Mokrou trávou, která mu je po kolena, za sebou natahuje hadici. Nesmí upadnout, to by byly nenahraditelné vteřiny ztráty. Teď je členem družstva, které provádí tzv. požární útok. Všechno je na svých místech, všechno je správně zapojeno a nastaveno, motor čerpadla jde do plných otáček a jeho zvuk náhle jasně dominuje celému prostoru. Rozvinuty jsou dva proudy, na jejich špicích vždy dvojice malých kluků pevně zakleknutá v trávě ze všech sil dostává pod kontrolu sílu tlaku vodního proudu a ihned trefuje cílový terč. Když i druhá velká plechovka dopadne na zem, zběsilým mávnutím zastavuje cílový rozhodčí časomíru. Klukům se to povedlo, nikde nedošlo k žádné chybě, nic se nezaseklo. Všechno balí a sklízejí, vzrušeně debatují, co kde jak bylo nebo mohlo být, teď už se i smějí. Vědí, že v tabulce budou mít dobrý čas, dobrý výsledek.
Pak soutěží holčičí družstva. Dnes žádné pubertální chichotání, žádné velké líčení, dlouhé vlasy zkrocené do copů pod přilbou. Žádné podpatky a sukně, ale pevné hasičské boty a kalhoty. Modrá trička s černým nápisem Hasiči Horní Lánov (tj. 170 domů a v nich 408 obyvatel). Oranžová trička jsou Hasiči Prostřední Lánov (394 domů, 1090 obyvatel). Pod stromy ve stínu je pozoruje skupinka kluků, těch jejich kluků. Kluci zírají, protože jestli s nimi nechodí na tréninky, tak takhle je ještě neviděli. Je odstartováno. Blondýnka, která se jindy možná umí sladce usmívat, rozhodně není z cukru. Dobíhá na svou pozici na základně u čerpadla. Zvedá ze země svůj dvoumetrový díl tlusté hadice "savice", pevně jej obejme, udělá pár rychlých kroků, zavře oči, nafoukne tváře a celou váhou svého těla se s tou tlustou hadicí přes okraj vodní nádrže vrhá pod hladinu. Hadice je zpočátku ještě plná vzduchu a holčinu zase jakoby odpružením vystřeluje zpět nahoru. Ta to ale zjevně má dobře natrénováno, protože se jí podaří vzpírající se savici udržet pod vodou a tak ji nejrychlejším možným způsobem naplnit vodou. Její kámoška napojuje svůj díl. Obě jsou celé mokré od cákající vody. Všechno se děje vysokým tempem, holky v poli dobíhají na své pozice, připravují všechny potřebné díly vybavení, napojují rozdělovač, natahují hadice. Zvednutím ruky hlásí připravenost na základnu. Dívčina na základně rychle zkoukne všechny přístroje na čerpadle a jediným pohybem ruky na ovládacím panelu přepíná doposud klidně na volnoběh vrnící motor do plného výkonu. Hadice natažené trávou takového místního neoficiálního parku se pod náporem plného tlaku přerovnávají, kroutí a poskakují jak zběsilí hadi. Obě holky na špicích jsou už pevně zakleknuté na zemi a silou se vzpírají proti rychle se blížícímu nárazu plného tlaku vody z hasičského čerpadla. Ten proud bez problému skolí dospělého chlapa. Když pak někde hoří, je důležité, aby se voda dostala co nejdál a co nejvýš. Každá puberťačka proudem vody rychle sestřeluje svůj terč a stopky se zastavují. Zastavují se na dobrém čase, protože nikde nedošlo k zádrhelu. Holky udělaly maximum pro to, aby nebyly horší než ty druhé holky z té vedlejší vesnice. Normálně s nimi asi chodí společně na diskotéky a předhánějí se v oblečení, v melodiích a fotkách uložených v mobilu, ale dnes mají svoje trička se svým nápisem a jménem své vesnice. Po nich jdou holky z Dolní Branné. Tam myslím mají poštu - v tom baráku u silnice, v kterém je taky obecní úřad a dole je i malá cukrárna. 943 obyvatel. Holky mají trochu jiný postup pro naplnění savice vodou - nejprve spojují oba díly a obě dvě pak s nimi namáčejí svá těla v nádrži. Rozhodně to není pomalejší metoda. Pár dospělých chlapů ve stejných tričkách pokřikuje, nejvíc ten, co stojí na nejvyšším pařezu. Jedná se ale hlavně o nabádání ke klidu. Všichni mají natrénováno a tak jsou dílčí malé zádrhely v některých týmech důsledkem právě nervozity.
Holky z Čisté (191 domů, 328 obyvatel) jsou věkem ještě spíše základka. Na tričkách mají na zádech nápis: "HASIČI. Jedeme tam, odkud všichni utíkají." Mezi týmovými auty převládají starší i novější Tatrovky (pohon všech kol, výborná terénní prostupnost - tady jsou všude kopce, víš?). Ovšem auto s nápisem "Čistá", to jsem ještě neviděl! U chodníku se třpytí jako nový hooodně starý hasičský Mercedes! Uprostřed vysokánské kapoty klasická trojcípá hvězda na ozdobném mosazném znaku. Pohon všech kol a světlost, že pod tím autem v pohodě po čtyřech prolezeš (tady jsou všude kopce, víš?). SPZka je až nahoře nad okny kabiny. Je na ní "V", jako "veterán způsobilý provozu". Na předním nárazníku je totiž taková široká boule plachtoviny - naviják (tady jsou všude kopce, víš?). Prohlížím si ten muzejní kousek zblízka a on je v naprosto perfektním stavu! Jako kdyby ho vyrobili včera! Startuje zlehka, na první cuknutí. Motor vrní rovnoměrně jak malá hračka na setrvačník. Je v dokonalé kondici. Pokud jsem do teď měl jen pocit, že se možná nacházím uprostřed bláznů, tak teď jsem si definitivně jist! Tak staré auto může být v takovém stavu jen a pouze díky obrovskému množství práce několika naprosto šíleně nadšených lidí.
Pak nastupují družstva dospělých žen, také z Harty (458 domů, počet obyvatel ve Wiki neuveden). Skupinka plus minus prvňáků se zvedá z trávy, skáče a řve "mami, do toho!".
Ovšem disciplína mužů na závěr, to je exhibiční záležitost. Nejprve malý zásah ruční stříkačkou s ručně donesenou vodou. Shozený terč teprve odstartovává plný požární útok na velkou dálku přes celý park. Chlapi jsou v kompletních kombinézách, s přilbami popsanými jmény jako Prochy, Tomík apod. Naštěstí to jeden ze znalých poblíž komentuje nějaké slečně: Sleduj, až natáhnou ten hlavní tah, tak začne Kuba běhat tam a zpátky. Vidíš, už dali signál, tak Kuba běží. V každé ruce jednu smotanou hadici. Kuba běží tak, aby měl hlavní přívodní hadici na zemi po své pravé straně. Na cílovém místě hadice odhazuje ke kolegům v družstvu a běží zpátky. Zase tak, aby měl hadici po své pravé straně. Tady, v poledne jasného dne, se to může zdát komické, ale je to přesně podle pravidel - když hoří, nemusí být zrovna slunečné poledne, nemusí být jasná viditelnost bez kouře a hasič se nesmí ani ztratit ani srazit s druhým, který by běžel proti němu. Na základně Kuba nabírá další dvě hadice a zase s nimi běží podél hadice doprostřed parku, to nese náhradní hadice, které patří do pravidel zásahu tohoto rozsahu. Tentokrát dospělí chlapi skáčou a řvou. Povzbuzují ze všech sil, jakoby byli na mistrovství světa. Ale, říkám si, oni jsou vlastně na takovém mistrovství svého světa. Oni tady ukazují, že nejsou o nic horší, než ti z vedlejší vesnice. A to je dobré vědět. To je podstatná informace pro každého v té vesnici. Protože nikdy nevíš, kdy kde co začne hořet. Na příčinách už pak nezáleží. Jistě, jsou profesionální hasiči, jsou, samozřejmě, ale nejblíž až ve Vrchlabí, v Hostinném, ve Dvoře. A to jsou vzdálenosti, které znamenají čas. V každé vesnici může začít hořet, nikdy nevíš. A pak to budou tito chlapi, v těchto přilbách, s těmito auty, na kterých bude záležet. A může jít i o vteřiny. O stejné vteřiny, o které jde tady, na soutěži hasičských družstev, na naprosto bezvýznamném klání bezejmenných lidiček z prakticky bezejmenných vesniček.
Když zamířím ke stánku s udírnou a k vedlejšímu s pípou, míjím velký stan se stoly a židlemi, kde se teď dá posedět u jídla. Ale ráno tam pravděpodobně mladí hasiči psali vědomostní testy. Vedle je ještě jeden stánek a hned se mi začíná líbit - koláče. Malé kulaté i velké, krájené na plechu. Směšná symbolická cena 5 Kč za kus platí pro vše na tomto stánku. Dávám si, co hrdlo ráčí. Vím naprosto přesně, kdy ty koláče byly upečeny: Nejdříve včera, možná až dost pozdě večer. Vím naprosto přesně, kdo je pekl: Manželky hasičů, přesně ty, které je teď tady nabízejí. Dávají do nich mléko od farmáře z vedlejší vesnice a vejce od slepic, které občas po okolních loukách prožene můj pes. Takové koláče nikde jinde nekoupíš.
Schyluje se k bouřce a prudký déšť mě žene domů.
Teď odpoledne už jsou mladí soutěžící doma. Na místě akce je už jen zbytek dospělých hasičů. Pouštějí si muziku, tancují, pijí pivo a dávají si klobásy z udírny. Přestože v soutěži si nedarovali ani půl vteřiny, kamarádí spolu. Je jich tu ale už jen část, také sotva polovina ze všech těch hasičských aut. Vím, kde jsou ostatní auta: Jsou zpátky ve svých vesnicích. Stojí ve své garáži. Mají dotankované palivo a plnou zásobu vody. Mají naložené pořádně smotané suché hadice, překontrolované rozdělovače, čisté proudnice. Jsou tam vysílačky s plně nabitými bateriemi. Někde tam visí přilby popsané jmény, která nenajdeš v kalendáři.
V hasičské garáži tady poblíž visely teď nějakou dobu dvě z těch přileb nějakou dobu netknutě. Při jednom z nedávných zásahů skončili dva místní dobrovolní hasiči v nemocnici. Jeden přiotrávený kouřem a na druhého spadl z hořící střechy kus plechu a pošramotil mu ruku. Všichni jejich příběhy znají. Určitě i všichni, co byli na té soutěži. A určitě i všichni jejich příbuzní a známí v těch malých vesničkách, rozesetých tady mezi kopci. Tady jsou všude kopce, víš? V těch vesničkách nejspíš mají všude hospodu a kostel. Někde ale nemají poštu a někde nemají ani školu. Ale hasiče tam mají. Protože tady mezi těmi kopci... nikdy nevíš.
Časomíra je starý bělovlasý děda. Včera chyběl v hospodě. Dnes má u své židle lahev s minerálkou. Cigareta, kterou stále žmoulá v ruce, je ta první ranní, kterou si zapálil, když sem přijel. Dávno vyhaslá. Pak si zase zapálí, ale až o přestávce, až ho vystřídají. Hasičská uniforma, co má na sobě, je tak světlounce modrá, že zdálky vypadá jako bílá. Určitě ale byla kdysi modrá. V dobách, kdy hodnost na jeho výložkách znamenala asi mnohem více, než dnes. Sotva pětiletý špunt mezitím už pevně svírá svou hadici a utíká, co to jde. Mokrou trávou, která mu je po kolena, za sebou natahuje hadici. Nesmí upadnout, to by byly nenahraditelné vteřiny ztráty. Teď je členem družstva, které provádí tzv. požární útok. Všechno je na svých místech, všechno je správně zapojeno a nastaveno, motor čerpadla jde do plných otáček a jeho zvuk náhle jasně dominuje celému prostoru. Rozvinuty jsou dva proudy, na jejich špicích vždy dvojice malých kluků pevně zakleknutá v trávě ze všech sil dostává pod kontrolu sílu tlaku vodního proudu a ihned trefuje cílový terč. Když i druhá velká plechovka dopadne na zem, zběsilým mávnutím zastavuje cílový rozhodčí časomíru. Klukům se to povedlo, nikde nedošlo k žádné chybě, nic se nezaseklo. Všechno balí a sklízejí, vzrušeně debatují, co kde jak bylo nebo mohlo být, teď už se i smějí. Vědí, že v tabulce budou mít dobrý čas, dobrý výsledek.
Pak soutěží holčičí družstva. Dnes žádné pubertální chichotání, žádné velké líčení, dlouhé vlasy zkrocené do copů pod přilbou. Žádné podpatky a sukně, ale pevné hasičské boty a kalhoty. Modrá trička s černým nápisem Hasiči Horní Lánov (tj. 170 domů a v nich 408 obyvatel). Oranžová trička jsou Hasiči Prostřední Lánov (394 domů, 1090 obyvatel). Pod stromy ve stínu je pozoruje skupinka kluků, těch jejich kluků. Kluci zírají, protože jestli s nimi nechodí na tréninky, tak takhle je ještě neviděli. Je odstartováno. Blondýnka, která se jindy možná umí sladce usmívat, rozhodně není z cukru. Dobíhá na svou pozici na základně u čerpadla. Zvedá ze země svůj dvoumetrový díl tlusté hadice "savice", pevně jej obejme, udělá pár rychlých kroků, zavře oči, nafoukne tváře a celou váhou svého těla se s tou tlustou hadicí přes okraj vodní nádrže vrhá pod hladinu. Hadice je zpočátku ještě plná vzduchu a holčinu zase jakoby odpružením vystřeluje zpět nahoru. Ta to ale zjevně má dobře natrénováno, protože se jí podaří vzpírající se savici udržet pod vodou a tak ji nejrychlejším možným způsobem naplnit vodou. Její kámoška napojuje svůj díl. Obě jsou celé mokré od cákající vody. Všechno se děje vysokým tempem, holky v poli dobíhají na své pozice, připravují všechny potřebné díly vybavení, napojují rozdělovač, natahují hadice. Zvednutím ruky hlásí připravenost na základnu. Dívčina na základně rychle zkoukne všechny přístroje na čerpadle a jediným pohybem ruky na ovládacím panelu přepíná doposud klidně na volnoběh vrnící motor do plného výkonu. Hadice natažené trávou takového místního neoficiálního parku se pod náporem plného tlaku přerovnávají, kroutí a poskakují jak zběsilí hadi. Obě holky na špicích jsou už pevně zakleknuté na zemi a silou se vzpírají proti rychle se blížícímu nárazu plného tlaku vody z hasičského čerpadla. Ten proud bez problému skolí dospělého chlapa. Když pak někde hoří, je důležité, aby se voda dostala co nejdál a co nejvýš. Každá puberťačka proudem vody rychle sestřeluje svůj terč a stopky se zastavují. Zastavují se na dobrém čase, protože nikde nedošlo k zádrhelu. Holky udělaly maximum pro to, aby nebyly horší než ty druhé holky z té vedlejší vesnice. Normálně s nimi asi chodí společně na diskotéky a předhánějí se v oblečení, v melodiích a fotkách uložených v mobilu, ale dnes mají svoje trička se svým nápisem a jménem své vesnice. Po nich jdou holky z Dolní Branné. Tam myslím mají poštu - v tom baráku u silnice, v kterém je taky obecní úřad a dole je i malá cukrárna. 943 obyvatel. Holky mají trochu jiný postup pro naplnění savice vodou - nejprve spojují oba díly a obě dvě pak s nimi namáčejí svá těla v nádrži. Rozhodně to není pomalejší metoda. Pár dospělých chlapů ve stejných tričkách pokřikuje, nejvíc ten, co stojí na nejvyšším pařezu. Jedná se ale hlavně o nabádání ke klidu. Všichni mají natrénováno a tak jsou dílčí malé zádrhely v některých týmech důsledkem právě nervozity.
Holky z Čisté (191 domů, 328 obyvatel) jsou věkem ještě spíše základka. Na tričkách mají na zádech nápis: "HASIČI. Jedeme tam, odkud všichni utíkají." Mezi týmovými auty převládají starší i novější Tatrovky (pohon všech kol, výborná terénní prostupnost - tady jsou všude kopce, víš?). Ovšem auto s nápisem "Čistá", to jsem ještě neviděl! U chodníku se třpytí jako nový hooodně starý hasičský Mercedes! Uprostřed vysokánské kapoty klasická trojcípá hvězda na ozdobném mosazném znaku. Pohon všech kol a světlost, že pod tím autem v pohodě po čtyřech prolezeš (tady jsou všude kopce, víš?). SPZka je až nahoře nad okny kabiny. Je na ní "V", jako "veterán způsobilý provozu". Na předním nárazníku je totiž taková široká boule plachtoviny - naviják (tady jsou všude kopce, víš?). Prohlížím si ten muzejní kousek zblízka a on je v naprosto perfektním stavu! Jako kdyby ho vyrobili včera! Startuje zlehka, na první cuknutí. Motor vrní rovnoměrně jak malá hračka na setrvačník. Je v dokonalé kondici. Pokud jsem do teď měl jen pocit, že se možná nacházím uprostřed bláznů, tak teď jsem si definitivně jist! Tak staré auto může být v takovém stavu jen a pouze díky obrovskému množství práce několika naprosto šíleně nadšených lidí.
Pak nastupují družstva dospělých žen, také z Harty (458 domů, počet obyvatel ve Wiki neuveden). Skupinka plus minus prvňáků se zvedá z trávy, skáče a řve "mami, do toho!".
Ovšem disciplína mužů na závěr, to je exhibiční záležitost. Nejprve malý zásah ruční stříkačkou s ručně donesenou vodou. Shozený terč teprve odstartovává plný požární útok na velkou dálku přes celý park. Chlapi jsou v kompletních kombinézách, s přilbami popsanými jmény jako Prochy, Tomík apod. Naštěstí to jeden ze znalých poblíž komentuje nějaké slečně: Sleduj, až natáhnou ten hlavní tah, tak začne Kuba běhat tam a zpátky. Vidíš, už dali signál, tak Kuba běží. V každé ruce jednu smotanou hadici. Kuba běží tak, aby měl hlavní přívodní hadici na zemi po své pravé straně. Na cílovém místě hadice odhazuje ke kolegům v družstvu a běží zpátky. Zase tak, aby měl hadici po své pravé straně. Tady, v poledne jasného dne, se to může zdát komické, ale je to přesně podle pravidel - když hoří, nemusí být zrovna slunečné poledne, nemusí být jasná viditelnost bez kouře a hasič se nesmí ani ztratit ani srazit s druhým, který by běžel proti němu. Na základně Kuba nabírá další dvě hadice a zase s nimi běží podél hadice doprostřed parku, to nese náhradní hadice, které patří do pravidel zásahu tohoto rozsahu. Tentokrát dospělí chlapi skáčou a řvou. Povzbuzují ze všech sil, jakoby byli na mistrovství světa. Ale, říkám si, oni jsou vlastně na takovém mistrovství svého světa. Oni tady ukazují, že nejsou o nic horší, než ti z vedlejší vesnice. A to je dobré vědět. To je podstatná informace pro každého v té vesnici. Protože nikdy nevíš, kdy kde co začne hořet. Na příčinách už pak nezáleží. Jistě, jsou profesionální hasiči, jsou, samozřejmě, ale nejblíž až ve Vrchlabí, v Hostinném, ve Dvoře. A to jsou vzdálenosti, které znamenají čas. V každé vesnici může začít hořet, nikdy nevíš. A pak to budou tito chlapi, v těchto přilbách, s těmito auty, na kterých bude záležet. A může jít i o vteřiny. O stejné vteřiny, o které jde tady, na soutěži hasičských družstev, na naprosto bezvýznamném klání bezejmenných lidiček z prakticky bezejmenných vesniček.
Když zamířím ke stánku s udírnou a k vedlejšímu s pípou, míjím velký stan se stoly a židlemi, kde se teď dá posedět u jídla. Ale ráno tam pravděpodobně mladí hasiči psali vědomostní testy. Vedle je ještě jeden stánek a hned se mi začíná líbit - koláče. Malé kulaté i velké, krájené na plechu. Směšná symbolická cena 5 Kč za kus platí pro vše na tomto stánku. Dávám si, co hrdlo ráčí. Vím naprosto přesně, kdy ty koláče byly upečeny: Nejdříve včera, možná až dost pozdě večer. Vím naprosto přesně, kdo je pekl: Manželky hasičů, přesně ty, které je teď tady nabízejí. Dávají do nich mléko od farmáře z vedlejší vesnice a vejce od slepic, které občas po okolních loukách prožene můj pes. Takové koláče nikde jinde nekoupíš.
Schyluje se k bouřce a prudký déšť mě žene domů.
Teď odpoledne už jsou mladí soutěžící doma. Na místě akce je už jen zbytek dospělých hasičů. Pouštějí si muziku, tancují, pijí pivo a dávají si klobásy z udírny. Přestože v soutěži si nedarovali ani půl vteřiny, kamarádí spolu. Je jich tu ale už jen část, také sotva polovina ze všech těch hasičských aut. Vím, kde jsou ostatní auta: Jsou zpátky ve svých vesnicích. Stojí ve své garáži. Mají dotankované palivo a plnou zásobu vody. Mají naložené pořádně smotané suché hadice, překontrolované rozdělovače, čisté proudnice. Jsou tam vysílačky s plně nabitými bateriemi. Někde tam visí přilby popsané jmény, která nenajdeš v kalendáři.
V hasičské garáži tady poblíž visely teď nějakou dobu dvě z těch přileb nějakou dobu netknutě. Při jednom z nedávných zásahů skončili dva místní dobrovolní hasiči v nemocnici. Jeden přiotrávený kouřem a na druhého spadl z hořící střechy kus plechu a pošramotil mu ruku. Všichni jejich příběhy znají. Určitě i všichni, co byli na té soutěži. A určitě i všichni jejich příbuzní a známí v těch malých vesničkách, rozesetých tady mezi kopci. Tady jsou všude kopce, víš? V těch vesničkách nejspíš mají všude hospodu a kostel. Někde ale nemají poštu a někde nemají ani školu. Ale hasiče tam mají. Protože tady mezi těmi kopci... nikdy nevíš.
