ACϟDC

Ahoj, píšu další dopis s muzikou.   =8-)

Takhle ten stadion vypadá ve dne:

Není tam vůbec nikdo.

Za chvilku uvidíš, jak vypadá ten stadion večer a natřískaný do posledního místečka.

Přímo až na pódium na stadionu se dá přijet na ďábelským ohnivým oři, pokud teda máš trochu protekci v pekle... ;) 

Rock'n Roll Train:

Jak se zvoní na pekelné zvony? Takhle. 

Hells Bells:

Vidíš to publikum? Kolik jim je? To nevím, ale když se ti dva australští bráchové naučili hrát na kytaru a založili kapelu AC/DC, tohle publikum ještě nebylo na světě. To se totiž psal rok 1973! Od té doby hrají. A co je zvláštní, hrají pořád to samé. Řeklo by se, že zůstávat beze změn, neměnit nic, dokonce ani vzhled a vystupovat pořád ve školní uniformě, nepřizpůsobovat se, že to nemůže být úspěšné. Že to je cesta do pekla.

Takhle vypadá jejich cesta do pekla, přímo dálnice. Řítí se po ní plnou rychlostí už 35 let.

Highway to Hell:

Pražáci na silnicích - u Brna

Pražáci jsou úplně jinej národ. Říkával to děda. Musel to vědět, dělal si v Praze řidičák. [Jasněže před válkou, vy vorlové.]

Táta zas jedno populární komunistické rčení z Ostravska předělal na "já jsem pražák, kdo je víc".

Jedu si takhle jednou z Brna. [Jasněže z Invexu, to bylo už po válce, vy vorlové.] Pražák za mnou viditelně trpěl komplexem "někdo přede mnou = nespravedlnost". Když jsme se ocitli na rovince, čekal jsem, že začne naplňovat svůj životní úděl být všude první. Držel jsem si svý kilo a směr, pohoda klídek, já mám času dost. Chvíli se nedělo nic, pak se škodofka za mnou konečně rozhodla najet do levého pruhu. Chlapec posunul svoje přední světla jen kousek před úroveň mých zadních a ... A nic! Tam prostě zůstal! 

Ujistil jsem se, že mu nezrychluji. On srovnal rychlost přesně se mnou a visel tam vedle mě jak na tyči. Pak jsem to uviděl. Na konci té vymetené roviny před námi byl horizont, zpod kterého se vynořila světelná rampa. Pražák za mnou, tedy vlastně vedle mě pořád na neměnné pozici. Mrk na tachák, ne, fakt jsem nezrychlil. Zpoza horizontu se pod řadou světel začala vynořovat hranatá kabina tahače i se siluetou návěsu za ní. Maník vlevo za mnou jak přilepený na stále stejném místě. Neposunul se ani dopředu, ani dozadu, natož vpravo. To už mi přišlo hodně nenormální a začínal jsem zvažovat varianty. Rychle přidávám, abych mu udělal místo pro pohodlné se zařazení za mě bez brzdění. On nic. Beze změny pokračuje proti kamionu. Ten už se blíží, začíná blikat. Je to stovka Líza a má to pěkně na tý rovince rozjetý. S takovou jezdil i brácha a tak přesně vím, jak málo má možností s tím něco dělat. Taky vím, co nejspíš řidič vysoko ve své kabině za chvilku udělá - zakloní se pořádně v sedačce, nohama se zapře o palubku a volant bude držet vší silou. Mohl by zkusit brzdit a riskovat rozmávání závěsu za sebou, ale stejně by zastavit nestihl, fyziku neukecáš. 

Jsem už desítky metrů před škodofkou, v které vidím siluety více lidí. Myslím, že člověk má právo se zabít. Nemá ale právo vzít či zkomplikovat život jiným. Nebo ten řidič usnul? Hned po zahájení předjíždění? Nevím. Na poslední chvíli to přeci jen strhl doprava. Buď mu konečně došlo, že je něco špatně nebo s tím spíš trhl někdo jiný v autě. Stejně to nestihli a zadním levým blatníkem škrtají o kamion. Křupnutí plechu slyším i já. Zastavují, vystupují, nikomu zjevně nic není [fyzicky]. 

Já jedu dál. Mám před sebou ještě dvě stovky kilometrů a nedejPřírodo asi i několik dalších pražáků...

Nový Zéland - svět vzhůru nohama

Vyprávěl cestovatel Leoš Šimánek [dále LŠ], jak cestoval s rodinou po Novém Zélandu:

Dorazili jsme k nějaké farmě. Všude kolem se pásli koně. Za plotem byl uvázaný u boudy pes. Byl to ovčácký pes, znám to plemeno, potřebuje dost pohybu. Bylo nám ho trochu líto. 12-ti letá dcera přelezla plot a vyrazila k němu ho pohladit. Přelezli jsme tam všichni. A pak tam najednou přišel ten chlap. Pozdravil nás, řekl, že se jmenuje Roy a že tady na té farmě pracuje. Pozdravili jsme taky a začal jsem něco o tom, proč jsme přelezli plot kvůli psovi... ale hned poznal už podle pozdravu, že nejsme místní.

Roy: Odkud jste?

LŠ: Z České republiky.

Roy: Aha. To jsem rád, že konečně ty Čechy poznávám!

LŠ: ???

Roy: Víte, já vždycky jednou za čas vezmu dodávku a jedu do městečka nakoupit (rukou ukazuje směr). V obchodě si tam koupím vždycky i karton plzeňskýho piva. Pak si sedím tady (ukazuje rukou) a koukám tam na tu zátoku (ukazuje rukou). Přitom si vychutnávám to pivo a říkám si, že by mě zajímalo, jak můžou vypadat lidi, co tohle pivo dělaj. Tak jste tady! :-)

Pak nám Roy doporučil prohlédnout si tu zátoku zblízka. Je to sice 25 km tam a 25 zpátky, ale prý to krásně stihnem. Zavolal o souhlas majiteli těch koní, co se tam pásli, vybral ty nejrychlejší a jeli jsme. Když jsme se u zátoky utábořili, Roy jen tak mimochodem vytáhl z kapsy sedla kus hovězího, dobrých 60 cm flák. Z mladého býčka, řádně uleželý, řekl Roy. Opékali jsme si to na uhlíkách. V životě jsem nejedl lepší stejk!

Jindy jsme narazili na mandarinkovou plantáž. Bylo to uprostřed zimy, akorát zrály. Byl zrovna silný vítr a hodně jich padalo ze stromů na zem. Přelezli jsme plot, že si jich pár nasbíráme. Najednou nade mnou stojí chlap a povídá, že je majitel té farmy. Začal jsem se omlouvat a poukazovat na to, že sbíráme jen ty spadlé ze země.

Majitel farmy: A proč sbíráte ty ze země?

LŠ: ???

Majitel farmy: Natrhejte si ty ze stromů. Ty budou lepší. Letos mám dobrou úrodu, tak si jich natrhejte hodně!

:-O Umíte si tohle představit v České republice?

http://www.leossimanek.cz/

Lidi nečtou.

Lidi už zase nečtou. Dřív třeba i chtěli, ale nemohli. Neměli se to jak a od koho naučit. Moje babička byla z deseti dětí, které měly dohromady jediné boty. V zimě tedy šel ráno do školy jen jeden z nich. Babička se dostala v zimě do školy každý desátý den. Mimo zimu se body nenosily vůbec, ale zase se často muselo pomáhat na hospodářství. Škola měla dvě třídy - pro menší a pro větší. Nic moc vzdělávání, tipuji.

Tentokrát už lidi číst můžou snadno, ale nechtějí. Mají toho i mnohem více ke čtení, ale nechtějí. Ani to není tak dávno, kdy v jedné z legendárních přescén řešil pan Werich s Horníčkem otázku "Co číst?". [Na doslovnou citaci si z hlavy netroufnu, ale možná to sem někdy dodám, až to naposlechnu.] Ale:

"Skoro každý čtvrtý patnáctiletý Čech čte tak špatně, že mu dělá problémy žít v současné společnosti. Nedokáže si přečíst návod, ani příbalový leták u léku. Ani v jednoduchém textu se není schopno orientovat skoro 31 procent patnáctiletých chlapců. Průzkum PISA nezkoumá klasickou gramotnost. Zjišťuje, jak děti textu rozumí, jak umí najít a zpracovat informace a zda text dovedou kriticky zhodnotit. České děti zaznamenaly v průzkumu ještě jedno prvenství. Ze všech zemí nejvíce u nás klesl počet žáků, kteří čtou pro radost. Snížil se i počet dětí, které v dotazníku uvedly, že čtou denně."

Tolik citace z článku starého skoro rok. Zde je celý:

Čtvrtina patnáctiletých neumí číst.

Nedávno jsem četl podobný rozbor o dospělých, ale nechce se mi to ani hledat.

Vyprávěla mi T.: Pondělí, zavírací den městské knihovny. Velkými prosklenými dveřmi každou chvilku lomcují nespokojení lidé, kteří se chtějí dostat dovnitř. Snaží se nahlížet skrz sklo, kdo že to je na ně tak zlý a nechce je tam vpustit. Musejí se ale trochu snažit, protože prosklené dveře jsou z velké části zakryté obrovskou cedulí s provozní dobou, kde nechybí jednoznačný nápis, že v pondělí je, a to i když mě zastřelíte, zavřeno! Ámen. Lidi nečtou ani to, na co tisknou nosy! Pro jistotu zopakuji tu druhotnou pointu: Místem děje je knihovna. (!!!)

To samé zažívám v ZOO. Hned blízko za jedním vchodem vidím nový pavilonek. Je osamocený, světlá fasáda svítí do dálky. "Veverka kapská", hlásá cedule na té fasádě a ještě menším písmem dodává základní údaje o zvířátku, kterého několik exemplářů vidím bezstarostně si užívat podzimního sluníčka v otevřeném výběhu před budovou. Vypadají podobně a chovají se podobně jako ty ... ééé ... kapibary nééé, ty jsou velký ... jako ... ééé jo, surikaty, to je to jméno. :-)

Taky se snažím fotit, ale toto je od profíka: Veverka kapská 

Hned vedle této cedule je druhá, stejně velká, tentokrát křiklavě červeným písmem hlásající, že se jedná o novinku v ZOO.

Sedám na lavičku před výběh a pozoruji ty veverky. Čekám při tom marně na to, že by se z připravené misky s vodou [+1 ZOO DK] třeba napil můj pes. Ten se ale tváří, že neví, k čemu by ta miska s vodou mohla být dobrá. Jako vždy. Je mi jasné, že za první zatáčkou začne zdechávat žízní.

Přihrne se rodinná skupinka se zástupci tří generací, přesně mi zastíní výhled na výběh, přičemž nechává po dvou, třech metrech volného místa na každé straně. "Sysel jakýsi!", vykřikuje děda nadšeně na vnoučka. Vypadá to, že největší radost dědovi působí to, že sám přišel na nějaký název pro to, co vnouček pozoruje. Jak praví klasik, na každou otázku, i na tu sebesložitější, existuje jasná, stručná, nesprávná odpověď. "Veverka kapská, vole", říkám jen v duchu. 

Ještě kontroluji, že cedule s popiskou mezitím nestihla ani spadnout ani zarůst popínavým křovím. Lámu hůl nad lidstvem, zvedám se a odcházím. V zatáčce začíná sílit odpor vodítka...

Svět tanků

Blížíme se lesem. Rychle, jak jen to jde. Hlídáme hodinky. V domluvenou chvíli prudce vybočujeme z lesa na pláň. Akce začala. 

Motor začíná řvát hodně nahlas. Z nádrží polyká po celých litrech speciální stooktanový benzín, s kterým dosahuje maximálního možného výkonu. Na základně máme svoje extra zásoby pod zámkem, aby ostatní byli ušetřeni pokušení vyzkoušet s tím extra palivem svoje motory. 

Motor řve na plné obrátky. Řítíme se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu se z toho dá dostat přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. S celou posádkou to hází, jak nepravidelně kličkujeme. Menší nerovnosti náš lehký tank doslova přeskakuje. Nemůže si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nepřátelská základna je někde blízko a on míří přímo k ní.

Velitel neodlepí oči od periskopového dalekohledu. Pátrá v křovinách u skalisek na okraji planiny, ke kterému se blížíme. Už jsme tak blízko, že rozeznává zamaskované nepřátele. Hlásí, co vidí a kde přesně jsou nepřátelé rozmístěni. Střelec je připraven, ale s naším lehkým dělem na takovou vzdálenost nemůžeme nikoho ohrozit. Máme však mocnější zbraň. Není skoro vidět, jak je tenký. Dlouhý pružný ocelový prut na zádi tanku. Zmítá sebou, švihá vzduch. To je anténa. Anténa naší vysílačky. U ní se až vzadu v tanku krčí radista. Kouká do rozložené mapy a výkřiky velitele převádí na sled čísel a písmen. Řve, aby překřičel ten kvílící motor. Řve do vysílačky. Drží se madla, aby se nerozmlátil o stěny kabiny při té šílené jízdě. Řve čísla a písmena, kódy. Řve jako o život. Malý, schoulený muž, o kterém nikdo venku snad ani neví. Je to o život. Kolem nás začínají vybuchovat první střely. Mnozí nepřátelé si nás už všimli ve svém rajónu a začínají po nás střílet. Proto kličkujeme ještě divočeji. Při naší vysoké rychlosti mají jen malou šanci na zásah. Zpoza skály před námi se náhle vynořuje těžký tank. Je oproti nám obrovský. Je k nám ale bokem a střelec neváhá a zaznamenává první zásah. Poškodili jsme podvozek tomu monstru a tím zastavili jeho pohyb. Po výstřelu se kouř v kabině rychle ztrácí díky nově namontované ventilační jednotce. Rychle zasažený tank míjíme, ani nestačí za námi tak rychle otáčet věž s mohutným dělem. Kličkujeme, nemáme se kde skrýt. Takhle blízko nepříteli je to opravdu už hodně nebezpečné. Ale velitel nesundává oči z dalekohledu. Křičí na radistu. Křičí úhly. Křičí vzdálenosti. Radista nepřetržitě řve do vysílačky posloupnosti kódů. Když už to vypadá, že se obrovitému tanku za námi podaří na nás zamířit, stane se to. Když to zažijete poprvé, nechápete. Nejdřív se ozve hlasité zasvištění, skoro to až pískne. Nejde vůbec postřehnout, odkud. A pak jakoby nějaká obrovská ruka sevřela všechen vzduch z okolí a snažila se vám ho během kratičkého okamžiku narvat přímo doprostřed hlavy. Přestanete nejen slyšet, ale na chvilku i ztratíte rovnováhu. Nesmíte ale zpomalit, natož zastavit. Nesmíte přestat kličkovat. Nepřátelé jsou všude kolem a střílí po vás. Ale za vámi, u toho skaliska, které je teď do černa očouzené, už žádný tank není. Prostě zmizel. Po zemi se válí jen hromada trosek, některé hoří.

Někde na kopci, v lesích daleko odsud parta chlapíků také přestala slyšet. Na zelené louce tráva syčí a škvaří se, ale oni to neslyší. Tráva se pálí v místě, kam odhodili obrovskou žhavou nábojnici. Je fakt veliká, do ní si dát guláš, pár dnů z toho vyžijete. Oni si ale trávy nevšímají. Pracují rychle a přesně. Dva nabíječi připravují svou samohybnou houfnici k dalšímu výstřelu. Motor těžkopádného vozidla poblafává na volnoběh. Vzadu trčí k nebi dlouhý ocelový prut. Už víte, co to je. Je to anténa vysílačky. Radista na malém sedátku vzadu soustředěně naslouchá hukotu ve sluchátkách a hbitě si píše na papír. Píše si čísla a písmena, kódy. Když konečně zacvaknou pojistky na těžkém závěru obrovské hlavně, řekne několik údajů nahlas. Zaměřovač přikývne a jemné mechanismy se dají do pohybu, který ale za chviličku ustává. Poslední kontrola údajů a klid. Nehýbe se už nic, jen ruka střelce na spoušti. Další z velkých nepřátelských tanků má před sebou poslední vteřinu své existence.

"Rozumím", říká můj radista do vysílačky a kývá na mě s palcem nahoru. Po desítkách vteřin nervozity uslyšel ve sluchátkách tu prostou větu. Dělostřelectvo je na pozici. Kývnu na něj a zabírám za rajčáky. Dávám plyn naplno. Vyjeli jsme z krytu lesa. Motor řve na plné obrátky. Řítím se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu z toho dostanu přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. Nepravidelně kličkuji. Menší nerovnosti doslova přeskakuji. Nemohu si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nerušte mě, musím se plně soustředit. To já řídím ten lehký tank. Nepřátelská základna je někde blízko a já mířím přímo k ní.

Dušičky? Takovej zvyk.

Je to na den přesně dva roky. Na Dušičky. Sešla se nás skupinka příbuzenstva na hřbitově. Obejdeme pár hrobů našich předků, rozsvítíme na nich svíčky, těm nejbližším přidáme nějaké kytky a hurá domů. Nemám hřbitovy rád. Nemám rád smutek a tesknění. Navíc je kolem nuly, studeně pofukující větřík nám sfoukává plamínky a mokrý sníh padá za krk. Hřbitov je ve svahu, tady jsou všude kopce. Na mokrém sněhu se kloužeme, ještě hrozí zmrzačení. Setrvale jsem připraven k pádu na všechny čtyři a snažím se soustředit mysl na velký hrnek horkého čaje ve vyhřátém obýváku kousek odtud, kde v poklidu nasbírám síly k návratu domů. Je už docela tma, ale čerstvý bílý sníh je ve světle města pod námi dostatečným zdrojem pro orientaci. 

"Ještě půjdeme nahoru", řekl desetiletý skautík, nejstarší z malé skupinky dětí. Ty nic nenamítaly, já jsem se přistihl, že jsem lehce ufuněn a smýšlím výhradně směrem k jakémukoliv přístřeší. Zachytil můj tázavý pohled dřív, než mi plíce stihly vyšetřit nějaký vzduch navíc pro mluvení. "Tam", ukázal rukou přímo nahoru do svahu. No dobrá, tam je přeci někde zadní východ, taky cesta, mlčím. Nové, přesně hranaté hroby se naším postupem do kopce přestávají lesknout, naleštěný mramor je střídán zašlými deskami. Česká jména a české nápisy ubývají. Přibývá němčiny. Pohraničí, no. Viditelně kráčíme do minulosti. Rychle ubývá i svíček, kytic a ozdob na hrobech vůbec. Zjevně ubývá i péče. Nastupuje šero, pochmurno a ticho. Dochází mi, že vlastně nikdo z nás už nemluví. Sem tam si sirkou posvítím na některý z hrobů. Zpočátku ještě rozeznávám letopočty, ale později ani ty. Často je staré německé písmo tak ozdobné, že pro mě ztratilo čitelnost. Čím dál častěji je už ale jen stěží rozeznatelné, že tam nějaký nápis byl. Čím dál častěji také náhrobní desky zcela chybí. Jen mechem porostlé stařičké kameny na zemi. Stoupáme dál. Zde už jsou často hroby spíš jen tušené, zarostlé vyvýšeniny.

"Dej mi svíčku", povídá kluk. Nahmatávám potmě v tašce, podávám mu ji a nadechuji se k otázce, co s ní chce dělat. Místo toho ale rychle opakuji zásady opatrnosti při práci s ohněm. Sleduji, jak ten človíček bravurně umísťuje jen tak tak hořící svíčku na sotva znatelný hrob. "Ale...", snažím se zeptat, proč právě sem a ukazuji rukou na ten cizí anonymní hrob, který už nemá ani žádnou desku pro případný nápis. "Tohle přeci ... tady není nikdo známý ... ", snažím se nějak protestovat proti tomu, aby moje svíčka skončila na úplně cizím hrobě, který možná ani už nikomu nepatří. Nebo patří těm uvnitř? Nebo jak to je vlastně? Přistihuji se, že nemám tak úplně jasno. "Tak se podívej přece", ukazuje rukou dolů pod nás, na novodobou část hřbitova. Tam snad na úplně každém hrobě svítí svíčka nebo několik. V té tmě to je přímo oslnivý koncert barevných světýlek. Vypadá to úžasně. "Vidíš?", ptá se a obrací se nahoru a rozhazuje rukama směrem k této horní prastaré části, která tone v temnotě. Ta jediná svíčka přímo před námi zde vypadá jak maják, jak silný reflektor. Září do pusté tmy jako signál proti zbloudění. "A vidíš tam?", ukazuje kamsi po vrstevnici a po chvilce tam rozeznávám slabé světélko ve tmě. Nevím, zda jsem se pohnul první, ale všichni se k němu mlčky přesunujeme. Přicházíme blíž a vidíme další svíčku. Statečně bojuje s větrem a neustálým sněžením a svítí až do nebe navzdory všemu. "Tady jsme byli odpoledne se skautem", povídá nevzrušeně klučina. "Dávat svíčky na cizí hroby?", divím se. "Jo", povídá samozřejmě a už se otáčí a má namířeno k dalšímu tmavému ostrůvku pod stromy. Mlčky mu podávám tašku se zbylými svíčkami a za chvíli ostrůvek už není tmavý. Po něm se rozsvěcí ještě další a další. 

Něco kdesi vzadu, hluboko v hlavě se mi pomalu roztáčí a snaží se něco rozluštit snad, kdo ví, ještě při rozehřívání se horkým čajem v teple domova. Zůstává to ale zasunuto a já o tom prakticky ani nevím.

Rok na to jsme se opět sešli na hřbitově. Opět bylo kolem nuly a padal mokrý sníh. Po vcelku rychlé obhlídce hrobů našich předků jedenáctiletý skaut zamířil do svahu vzhůru. Mladší děti bez váhání následovaly. Každé mělo svou brašničku s pár svíčkami. Těm nejmenším jsem je pomáhal zapalovat a chránit před větrem, než se rozhoří. Nikdo o ničem nemluvil. Jen úplná tma nebyla, sem tam bylo v této prastaré části vidět světélko. Svíčky od skautů, já vím. Našli jsme oblast s úplně malými hrobečky. Na jednom z nich se mi podařilo rozluštit dvojici datumů. Děti. Malinké děti. Tady to všude jsou pohřbené děti. Chvíli jsem tam stál, neschopen se soustředit. Jen vzadu hluboko v hlavě mi bzučelo něco jako hodinový strojek nebo co...

Letos nemrzne, nesněží a dokonce sníh ani žádný ještě není. Vypadá to jako výhoda, ale naopak to znamená mokré bláto a naprosto černou tmu v horní části hřbitova, kde se posléze tak nějak samozřejmě ocitáme. Jdu první. Svítím si na cestu mobilem, protože fakt není vidět ani na krok a všude je mokré bláto. Trochu se do kopce zadýchávám. Normální člověk by se na to dávno vykašlal. Normální člověk, říkám si a otáčím se na zástup lidiček všech věkových kategorií za mnou. Někteří supí ještě víc než já. Nikdo nic neříká. Rozdělujeme se na skupinky, rozdávám padesátku svíček z velkého balíku, rozděluji zápalky a těm menším přeci jen snad pohodlnější a bezpečnější zapalovače. V silné vrstvě spadaného listí musíme hledat nejen cesty mezi hroby, ale i často hroby samotné. U bývalé zdi hřbitova, která se v této části již dávno rozpadla, jsou majestátné hrobky s kovovými plůtky. Na jejich podezdívce se dá najít místo, kde lze hustý popínavý porost odsunout a svíčku tam umístit. Nápisy už ani nehledám, tady budou jistě všechny německé. Občas zjistím, že mířím ke hrobu, na kterém už svíčka svítí. Rozhlížím se, nikdo poblíž není. Ta není od nás. Teď už najisto přicházíme k dětským hrobečkům. Zapálím svíčku, ohýbám se s ní opatrně k zemi a vidím na suchém listí úplně čerstvou kytici. A vedle ní svíčka, musela zhasnout nedávno. Zapaluji ji a s tou svou přecházím k dalšímu malému hrobečku. Pak se zastavuji a rozhlížím. Na mnoha hrobech svítí svíčky. Na mnoha, opravdu. "Kolik vás je v tom skautu?", ptám se dvanáctiletého kluka. "Už míň, nejsme ani kompletní dvě šestky." "A ... teda ...", ukazuji na všechny ty svíčky, viditelné v dáli, opět neschopen rychlé správné formulace. "My jsme tady ještě nebyli, schůzky máme teď v pátek a minule byly přece prázdniny", odpovídá. Přitom v dálce zahlédnu stíny v pohybu. Dva dospělé a mezi nimi jeden menší. Zvedají se a odcházejí. Za nimi zůstává zářit malinké světélko u malinkého, sto, dvě stě let starého hrobečku. Postupně se ke mně vracejí členové naší výpravy, můj mobil totiž svítí ze všech nejvíc. "Vám už taky došly svíčky?", chci se zeptat dvojice, která se vynořuje shora ze tmy. Ale mlčím, protože to nejsou naši. Je to nějaká cizí mladá mamina s dcerou. S holkou, takže ne se skautem. Nebo holky taky chodí do skauta? Budu se na to muset zeptat. V ruce nese prázdný igelitový obal. Zírám na něj jak vyoraná myš. Mám v ruce přesně ten samý. Všechny svíčky z něj jsem už rozdal. Asi jsem zíral opravdu dost tupě, protože mamina s dcerou mě zdraví. Veselým hlasem, jakoby s radostí. Na hřbitově? Ano, na hřbitově. Naštěstí se zmáhám aspoň na odpověď. Ohlížím se za nimi, jestli se třeba přeci jen odněkud neznáme. Ohlížím se a vidím to. Vidím odsud hodně z této staré části hřbitova. A vůbec není temná. Je posetá malými světélky, která drobí tmu. Drobí tmu na menší kousky, aby už nebyla tak strašidelná. Už tak strašidelná není. Jen pár nás ví, že někde světýlka nejsou, ale jsou tam květiny, které budou svítit za denního světla.

Udávám skupince směr na nejbližší cestu. Trochu se leknu, když si náhle všimnu dvojice stínů těsně přede mnou. Ve tmě vidím jen siluety, charakteristicky shrbené opíráním se o hůl. Nerozuměl jsem jí, co potichu říkala, když ukazovala rukou na malá světýlka všude kolem. Muž se ale s trochou námahy opřel do hole a otočil se přímo proti mě. Museli tu stát celou tu dobu, co jsme se tu plahočili. Co jsme tu chodili sem a tam, volali na sebe hlasitým šepotem, hádali se o svíčky s knotem dobrým a o ty s knotem ulomeným, diskutovali o životnosti zapalovačů a o zvuku chrastících plných krabiček zápalek a o zvuku těch prázdnějších. "Dobrý večer", řekla mi mužská silueta hlasem, který kdysi jistě byl pevný a zvučný. Mám ruce částečně popálené, částečně omrzlé, částečně polité ztuhlým parafinem ze svíček. Jsem udýchaný, unavený, bolí mě mrznoucí ploché nohy, na zádech se mi lepí zpocené tričko, určitě budu i dost zabahněný a znovu mě zdraví někdo, koho jsem měl pozdravit já první. Odpovídám. Znovu někdo úplně cizí. Někdo, kdo mě dlouze pozoruje a vypadá, jako by chtěl ještě něco dodat. "Dobrý večer", říká po chvilce znovu a otáčí se zpět ke své manželce, se kterou se tak nějak vzájemně podpírají. Zase mi to vzadu hluboko v hlavě začíná vrnět. Proč jsou tady? Tady v té temné, staré části, kam normální lidi vůbec nechodí? Normální lidi, znovu ten pojem... Podívám se na skupinku za sebou. Vypadají vesele, spokojeně. Jsou ale normální? Jsem normální já? To nevím a je to fuk. Ale vím, že když zavřu oči, neuvidím černou souvislou tmu. Taková tma tam už není. Je rozbitá. Uvidím spoustu malých světýlek. Jsou to světýlka, která cizí živí přinesli cizím mrtvým. Nedávejte mi k tomu žánnou uotázku. Ta moje otázka se mi pořád tam vzadu hluboko v hlavě ještě nevyjevila. Možná za rok?

Jsem vzkříšení

a život,

kdo ve mně věří

bude žít i po smrti.

V domě mého Otce

je mnoho příbytků,

odcházím tam

abych vám přichystal místo.

Přijďte ke mně všichni, 

kteří jste unaveni 

a klesáte pod tíhou 

u mne najdete útěchu.

Za překlady děkuji Věře.