Pražáci na silnicích - Krkonoše

Vracím se odněkud domů. Kolona pražáků taky, takže ti jedou v protisměru. Dlouuuuhááá rovina, tady u nás poměrně vzácná věc, ale sem tam se vyskytuje. Oni to mají z kopce, je to na kraji obce, v klidu se za sebou sunou jako vláček. Vidíme se už z dálky, mrzne, je jasno a už je tak šero, že i mně rozsvítila automatika světla. Chumelí jenom lehce až středně, na silnici je tak 10 čísel načechraného sněhu.
Vše vypadá na další nudnou cestu až do chvíle, kdy už jen pár set metrů přede mnou dostává kdosi v té housence naproti něco jako vnuknutí a vyjíždí do protisměru, jako by se konečně v poslední třetině té dlouhé roviny rozhodl, že přeci jen chce být o pozici vpředu. Jasně mě musí vidět, takže očekávám, že se hned zařadí zpět na svou polovinu. To se ale neděje. Tahle silnice je skutečně široká jen pro dva a tak se hrne přímo proti mně.
Nechce se mi tomu věřit. Začínám si připouštět, že tenhle se zpátky na svou půlku nezařadí. 

Zběžně zkouknu palubku a stropní display, jestli se někde přeci jen na poslední chvíli nerozsvítil nějaký problém s airbagem nebo s tlakem v pneu apod. Všechno je ve formě. Sedmnáctipalcové pneumatiky jsou skoro nové. Pečlivě jsem si je vybíral, mají nějaké severské jméno, které si nikdy nezapamatuji. V těchto podmínkách jsou jako doma. Zatímco levé čichají skoro až ke středové čáře, ukryté kdesi pod sněhem, pravé to nemají daleko ke krajnici. Jsou skoro dvakrát širší, než toho šílence jedoucího proti mně v nějakém malém, nejspíš německém, autě v kombi verzi.
Fakt nevěřím, že by mě neviděl. Rozsvěcím dálková světla, což v mém případě znamená, že ke stávajícím slušným lucernám se přidává pár dalších, mnohem silnějších. Kdyby světlo umělo správně zatáčet, vidím snad až k nám domů. :-) Lehce přidávám plyn a ujišťuji se, že tři diferenciály rozdělují všechen výkon věčně odpočívajícího, neslyšně podřimujícího čtyřlitrového šestiválce spravedlivě na všechna čtyři kola. Obklopují mě dvě tuny oceli, které přesně následují sebemenší pohyb volantu. Jedu a pojedu dál. Necítím žádný strach.
Situace pokračuje do poslední fáze bez jakékoliv změny v chování toho bezmozka proti mně. Jedno dvě auta z té kolony se už vrhají až do krajnice, kde zvedají gejzíry sněhu, jak se snaží co nejvíc uklidit z dosahu. Někteří razantně zpomalují. 

Zahrnuji si rozepnutý svetr pod pás, abych tam měl co nejvíc vrstev látky. Pak pokládám ruku na klakson. Hlídám si, abych měl všechny končetiny volně pokrčené. To je vše, co můžu a stíhám dělat.
Docela by mě zajímalo, co se tou dobou v pražákově mozku odehrávalo. Nějaký přeci mít musel, když dokázal řídit auto, nebo ne? 

Nakonec mu ale asi došlo, že jedna a jedna jsou dvě, i když on má jiný názor. Na poslední chvíli se rozhoduje pro variantu život a skáče na svou půlku do jedné z teď již hojných mezer v koloně. Možná si myslel, že na mě jeho filozofie neplatí. Pravda je, že já jsem tehdy ještě pražáckou filozofii chování na silnicích vůbec neznal! Byl jsem o ní poučen až později, když jsem o této příhodě vyprávěl.
Bez zpomalení míjím zbytek kolony a pak teprve přestávám troubit a tlumím světla. Přistihuji se, že mám poněkud vyšší tep a sucho v krku, sahám si pro pití. Do zrcátka kouknu jen zběžně, protože jestli tam někdo skočil do krajnice tak moc, že teď potřebuje vytáhnout, mě teď vůbec nezajímá. Jsem vcelku lidumil a pomáhám, ale teď na to fakt nemám náladu.

Pokud by tu byl někdo taky zaostalý venkovan jako já a ještě by neznal pražáckou řidičskou filozofii, račte se vzdělat, tady je:
"Já jsem pražák, kdo je víc. Kdykoliv si můžu dělat cokoliv. Klidně vyvolám nebezpečnou situaci. Oni ji ostatní nějak vyřeší. Všichni udělají maximum pro to, aby ji vyřešili. Mají tu nejlepší motivaci: NIKDO NECHCE UMŘÍT!"