Vzpomněl jsem si na spolužačku na střední. Byla tak nenápadně krásná, hodně světlá, vysoká, štíhlounká, jemná, křehká, že jsem se na ni bál i promluvit, aby to nebylo nepřiměřeně vulgární. Většinu času se na většinu světa kolem sebe mírně, tiše usmívala. Řadu dnů jsme strávili na praxi jen my dva spolu. Jednou jsem přišel do práce s Rubikovou kostkou:
Ona: "Jé, Rubikova kostka." Koukala na ni těma světle modrýma kukadlama a lehce se usmívala.
Já: "Jo."
Ona: "No, ta mi dala pořádně zabrat. Trvalo mi to dva dny." Stále stejný úsměv.
Já: "Dva dny?"
Ona: "Jo, dva dny... Než jsem ji složila..."
Ona: "Jé, Rubikova kostka." Koukala na ni těma světle modrýma kukadlama a lehce se usmívala.
Já: "Jo."
Ona: "No, ta mi dala pořádně zabrat. Trvalo mi to dva dny." Stále stejný úsměv.
Já: "Dva dny?"
Ona: "Jo, dva dny... Než jsem ji složila..."
Lehce, provinile se usmála. Tak stydlivě. Odhrnula si přírodně blonďaté vlasy z čela, krátce na mě pohlédla, asi co si o takové looserce myslím, dokonce se možná i lehce začervenala a pak už se koukala jen na tu kostku.
Noo... trvalo mi delší dobu než mi to naplno došlo: Ona sama přišla na to, jak složit Rubikovu kostku! Kterou jsme my ostatní skládali pomocí nadrnčených vzorečků šířených opisováním! Bez nich ani ránu! :-O
Noo... trvalo mi delší dobu než mi to naplno došlo: Ona sama přišla na to, jak složit Rubikovu kostku! Kterou jsme my ostatní skládali pomocí nadrnčených vzorečků šířených opisováním! Bez nich ani ránu! :-O
Za jak dlouho jste ji bez cizí pomoci složili vy? Kruci, to mohla bejt ženská...
