2. prosince 2011

Pražáci na silnicích - Krkonoše

Vracím se odněkud domů. Kolona pražáků taky, takže ti jedou v protisměru. Dlouuuuhááá rovina, tady u nás poměrně vzácná věc, ale sem tam se vyskytuje. Oni to mají z kopce, je to na kraji obce, v klidu se za sebou sunou jako vláček. Vidíme se už z dálky, mrzne, je jasno a už je tak šero, že i mně rozsvítila automatika světla. Chumelí jenom lehce až středně, na silnici je tak 10 čísel načechraného sněhu.
Vše vypadá na další nudnou cestu až do chvíle, kdy už jen pár set metrů přede mnou dostává kdosi v té housence naproti něco jako vnuknutí a vyjíždí do protisměru, jako by se konečně v poslední třetině té dlouhé roviny rozhodl, že přeci jen chce být o pozici vpředu. Jasně mě musí vidět, takže očekávám, že se hned zařadí zpět na svou polovinu. To se ale neděje. Tahle silnice je skutečně široká jen pro dva a tak se hrne přímo proti mně.
Nechce se mi tomu věřit. Začínám si připouštět, že tenhle se zpátky na svou půlku nezařadí. 
Zběžně zkouknu palubku a stropní display, jestli se někde přeci jen na poslední chvíli nerozsvítil nějaký problém s airbagem nebo s tlakem v pneu apod. Všechno je ve formě. Sedmnáctipalcové pneumatiky jsou skoro nové. Pečlivě jsem si je vybíral, mají nějaké severské jméno, které si nikdy nezapamatuji. V těchto podmínkách jsou jako doma. Zatímco levé čichají skoro až ke středové čáře, ukryté kdesi pod sněhem, pravé to nemají daleko ke krajnici. Jsou skoro dvakrát širší, než toho šílence jedoucího proti mně v nějakém malém, nejspíš německém, autě v kombi verzi.
Fakt nevěřím, že by mě neviděl. Rozsvěcím dálková světla, což v mém případě znamená, že ke stávajícím slušným lucernám se přidává pár dalších, mnohem silnějších. Kdyby světlo umělo správně zatáčet, vidím snad až k nám domů. :-) Lehce přidávám plyn a ujišťuji se, že tři diferenciály rozdělují všechen výkon věčně odpočívajícího, neslyšně podřimujícího čtyřlitrového šestiválce spravedlivě na všechna čtyři kola. Obklopují mě dvě tuny oceli, které přesně následují sebemenší pohyb volantu. Jedu a pojedu dál. Necítím žádný strach.
Situace pokračuje do poslední fáze bez jakékoliv změny v chování toho bezmozka proti mně. Jedno dvě auta z té kolony se už vrhají až do krajnice, kde zvedají gejzíry sněhu, jak se snaží co nejvíc uklidit z dosahu. Někteří razantně zpomalují. 
Zahrnuji si rozepnutý svetr pod pás, abych tam měl co nejvíc vrstev látky. Pak pokládám ruku na klakson. Hlídám si, abych měl všechny končetiny volně pokrčené. To je vše, co můžu a stíhám dělat.
Docela by mě zajímalo, co se tou dobou v pražákově mozku odehrávalo. Nějaký přeci mít musel, když dokázal řídit auto, nebo ne? 
Nakonec mu ale asi došlo, že jedna a jedna jsou dvě, i když on má jiný názor. Na poslední chvíli se rozhoduje pro variantu život a skáče na svou půlku do jedné z teď již hojných mezer v koloně. Možná si myslel, že na mě jeho filozofie neplatí. Pravda je, že já jsem tehdy ještě pražáckou filozofii chování na silnicích vůbec neznal! Byl jsem o ní poučen až později, když jsem o této příhodě vyprávěl.
Bez zpomalení míjím zbytek kolony a pak teprve přestávám troubit a tlumím světla. Přistihuji se, že mám poněkud vyšší tep a sucho v krku, sahám si pro pití. Do zrcátka kouknu jen zběžně, protože jestli tam někdo skočil do krajnice tak moc, že teď potřebuje vytáhnout, mě teď vůbec nezajímá. Jsem vcelku lidumil a pomáhám, ale teď na to fakt nemám náladu.

Pokud by tu byl někdo taky zaostalý venkovan jako já a ještě by neznal pražáckou řidičskou filozofii, račte se vzdělat, tady je:
"Já jsem pražák, kdo je víc. Kdykoliv si můžu dělat cokoliv. Klidně vyvolám nebezpečnou situaci. Oni ji ostatní nějak vyřeší. Všichni udělají maximum pro to, aby ji vyřešili. Mají tu nejlepší motivaci: NIKDO NECHCE UMŘÍT!"

27. listopadu 2011

ACϟDC


Ahoj, píšu další dopis s muzikou.   =8-)

Takhle ten stadion vypadá ve dne:
Není tam vůbec nikdo.

Za chvilku uvidíš, jak vypadá ten stadion večer a natřískaný do posledního místečka.
Přímo až na pódium na stadionu se dá přijet na ďábelským ohnivým oři, pokud teda máš trochu protekci v pekle... ;) 
Rock'n Roll Train:

Jak se zvoní na pekelné zvony? Takhle. 
Hells Bells:

Vidíš to publikum? Kolik jim je? To nevím, ale když se ti dva australští bráchové naučili hrát na kytaru a založili kapelu AC/DC, tohle publikum ještě nebylo na světě. To se totiž psal rok 1973! Od té doby hrají. A co je zvláštní, hrají pořád to samé. Řeklo by se, že zůstávat beze změn, neměnit nic, dokonce ani vzhled a vystupovat pořád ve školní uniformě, nepřizpůsobovat se, že to nemůže být úspěšné. Že to je cesta do pekla.
Takhle vypadá jejich cesta do pekla, přímo dálnice. Řítí se po ní plnou rychlostí už 35 let.
Highway to Hell:

26. listopadu 2011

Pražáci na silnicích - u Brna

Pražáci jsou úplně jinej národ. Říkával to děda. Musel to vědět, dělal si v Praze řidičák. [Jasněže před válkou, vy vorlové.]
Táta zas jedno populární komunistické rčení z Ostravska předělal na "já jsem pražák, kdo je víc".

Jedu si takhle jednou z Brna. [Jasněže z Invexu, to bylo už po válce, vy vorlové.] Pražák za mnou viditelně trpěl komplexem "někdo přede mnou = nespravedlnost". Když jsme se ocitli na rovince, čekal jsem, že začne naplňovat svůj životní úděl být všude první. Držel jsem si svý kilo a směr, pohoda klídek, já mám času dost. Chvíli se nedělo nic, pak se škodofka za mnou konečně rozhodla najet do levého pruhu. Chlapec posunul svoje přední světla jen kousek před úroveň mých zadních a ... A nic! Tam prostě zůstal! 
Ujistil jsem se, že mu nezrychluji. On srovnal rychlost přesně se mnou a visel tam vedle mě jak na tyči. Pak jsem to uviděl. Na konci té vymetené roviny před námi byl horizont, zpod kterého se vynořila světelná rampa. Pražák za mnou, tedy vlastně vedle mě pořád na neměnné pozici. Mrk na tachák, ne, fakt jsem nezrychlil. Zpoza horizontu se pod řadou světel začala vynořovat hranatá kabina tahače i se siluetou návěsu za ní. Maník vlevo za mnou jak přilepený na stále stejném místě. Neposunul se ani dopředu, ani dozadu, natož vpravo. To už mi přišlo hodně nenormální a začínal jsem zvažovat varianty. Rychle přidávám, abych mu udělal místo pro pohodlné se zařazení za mě bez brzdění. On nic. Beze změny pokračuje proti kamionu. Ten už se blíží, začíná blikat. Je to stovka Líza a má to pěkně na tý rovince rozjetý. S takovou jezdil i brácha a tak přesně vím, jak málo má možností s tím něco dělat. Taky vím, co nejspíš řidič vysoko ve své kabině za chvilku udělá - zakloní se pořádně v sedačce, nohama se zapře o palubku a volant bude držet vší silou. Mohl by zkusit brzdit a riskovat rozmávání závěsu za sebou, ale stejně by zastavit nestihl, fyziku neukecáš. 
Jsem už desítky metrů před škodofkou, v které vidím siluety více lidí. Myslím, že člověk má právo se zabít. Nemá ale právo vzít či zkomplikovat život jiným. Nebo ten řidič usnul? Hned po zahájení předjíždění? Nevím. Na poslední chvíli to přeci jen strhl doprava. Buď mu konečně došlo, že je něco špatně nebo s tím spíš trhl někdo jiný v autě. Stejně to nestihli a zadním levým blatníkem škrtají o kamion. Křupnutí plechu slyším i já. Zastavují, vystupují, nikomu zjevně nic není [fyzicky]. 
Já jedu dál. Mám před sebou ještě dvě stovky kilometrů a nedejPřírodo asi i několik dalších pražáků...

22. listopadu 2011

Nový Zéland - svět vzhůru nohama

Vyprávěl cestovatel Leoš Šimánek [dále LŠ], jak cestoval s rodinou po Novém Zélandu:

Dorazili jsme k nějaké farmě. Všude kolem se pásli koně. Za plotem byl uvázaný u boudy pes. Byl to ovčácký pes, znám to plemeno, potřebuje dost pohybu. Bylo nám ho trochu líto. 12-ti letá dcera přelezla plot a vyrazila k němu ho pohladit. Přelezli jsme tam všichni. A pak tam najednou přišel ten chlap. Pozdravil nás, řekl, že se jmenuje Roy a že tady na té farmě pracuje. Pozdravili jsme taky a začal jsem něco o tom, proč jsme přelezli plot kvůli psovi... ale hned poznal už podle pozdravu, že nejsme místní.

Roy: Odkud jste?
LŠ: Z České republiky.
Roy: Aha. To jsem rád, že konečně ty Čechy poznávám!
LŠ: ???
Roy: Víte, já vždycky jednou za čas vezmu dodávku a jedu do městečka nakoupit (rukou ukazuje směr). V obchodě si tam koupím vždycky i karton plzeňskýho piva. Pak si sedím tady (ukazuje rukou) a koukám tam na tu zátoku (ukazuje rukou). Přitom si vychutnávám to pivo a říkám si, že by mě zajímalo, jak můžou vypadat lidi, co tohle pivo dělaj. Tak jste tady! :-)

Pak nám Roy doporučil prohlédnout si tu zátoku zblízka. Je to sice 25 km tam a 25 zpátky, ale prý to krásně stihnem. Zavolal o souhlas majiteli těch koní, co se tam pásli, vybral ty nejrychlejší a jeli jsme. Když jsme se u zátoky utábořili, Roy jen tak mimochodem vytáhl z kapsy sedla kus hovězího, dobrých 60 cm flák. Z mladého býčka, řádně uleželý, řekl Roy. Opékali jsme si to na uhlíkách. V životě jsem nejedl lepší stejk!


Jindy jsme narazili na mandarinkovou plantáž. Bylo to uprostřed zimy, akorát zrály. Byl zrovna silný vítr a hodně jich padalo ze stromů na zem. Přelezli jsme plot, že si jich pár nasbíráme. Najednou nade mnou stojí chlap a povídá, že je majitel té farmy. Začal jsem se omlouvat a poukazovat na to, že sbíráme jen ty spadlé ze země.
Majitel farmy: A proč sbíráte ty ze země?
LŠ: ???
Majitel farmy: Natrhejte si ty ze stromů. Ty budou lepší. Letos mám dobrou úrodu, tak si jich natrhejte hodně!

:-O Umíte si tohle představit v České republice?

14. listopadu 2011

Lidi nečtou.

Lidi už zase nečtou. Dřív třeba i chtěli, ale nemohli. Neměli se to jak a od koho naučit. Moje babička byla z deseti dětí, které měly dohromady jediné boty. V zimě tedy šel ráno do školy jen jeden z nich. Babička se dostala v zimě do školy každý desátý den. Mimo zimu se body nenosily vůbec, ale zase se často muselo pomáhat na hospodářství. Škola měla dvě třídy - pro menší a pro větší. Nic moc vzdělávání, tipuji.

Tentokrát už lidi číst můžou snadno, ale nechtějí. Mají toho i mnohem více ke čtení, ale nechtějí. Ani to není tak dávno, kdy v jedné z legendárních přescén řešil pan Werich s Horníčkem otázku "Co číst?". [Na doslovnou citaci si z hlavy netroufnu, ale možná to sem někdy dodám, až to naposlechnu.] Ale:
"Skoro každý čtvrtý patnáctiletý Čech čte tak špatně, že mu dělá problémy žít v současné společnosti. Nedokáže si přečíst návod, ani příbalový leták u léku. Ani v jednoduchém textu se není schopno orientovat skoro 31 procent patnáctiletých chlapců. Průzkum PISA nezkoumá klasickou gramotnost. Zjišťuje, jak děti textu rozumí, jak umí najít a zpracovat informace a zda text dovedou kriticky zhodnotit. České děti zaznamenaly v průzkumu ještě jedno prvenství. Ze všech zemí nejvíce u nás klesl počet žáků, kteří čtou pro radost. Snížil se i počet dětí, které v dotazníku uvedly, že čtou denně."
Tolik citace z článku starého skoro rok. Zde je celý:
Nedávno jsem četl podobný rozbor o dospělých, ale nechce se mi to ani hledat.

Vyprávěla mi T.: Pondělí, zavírací den městské knihovny. Velkými prosklenými dveřmi každou chvilku lomcují nespokojení lidé, kteří se chtějí dostat dovnitř. Snaží se nahlížet skrz sklo, kdo že to je na ně tak zlý a nechce je tam vpustit. Musejí se ale trochu snažit, protože prosklené dveře jsou z velké části zakryté obrovskou cedulí s provozní dobou, kde nechybí jednoznačný nápis, že v pondělí je, a to i když mě zastřelíte, zavřeno! Ámen. Lidi nečtou ani to, na co tisknou nosy! Pro jistotu zopakuji tu druhotnou pointu: Místem děje je knihovna. (!!!)

To samé zažívám v ZOO. Hned blízko za jedním vchodem vidím nový pavilonek. Je osamocený, světlá fasáda svítí do dálky. "Veverka kapská", hlásá cedule na té fasádě a ještě menším písmem dodává základní údaje o zvířátku, kterého několik exemplářů vidím bezstarostně si užívat podzimního sluníčka v otevřeném výběhu před budovou. Vypadají podobně a chovají se podobně jako ty ... ééé ... kapibary nééé, ty jsou velký ... jako ... ééé jo, surikaty, to je to jméno. :-)
Taky se snažím fotit, ale toto je od profíka: Veverka kapská 
Hned vedle této cedule je druhá, stejně velká, tentokrát křiklavě červeným písmem hlásající, že se jedná o novinku v ZOO.
Sedám na lavičku před výběh a pozoruji ty veverky. Čekám při tom marně na to, že by se z připravené misky s vodou [+1 ZOO DK] třeba napil můj pes. Ten se ale tváří, že neví, k čemu by ta miska s vodou mohla být dobrá. Jako vždy. Je mi jasné, že za první zatáčkou začne zdechávat žízní.
Přihrne se rodinná skupinka se zástupci tří generací, přesně mi zastíní výhled na výběh, přičemž nechává po dvou, třech metrech volného místa na každé straně. "Sysel jakýsi!", vykřikuje děda nadšeně na vnoučka. Vypadá to, že největší radost dědovi působí to, že sám přišel na nějaký název pro to, co vnouček pozoruje. Jak praví klasik, na každou otázku, i na tu sebesložitější, existuje jasná, stručná, nesprávná odpověď. "Veverka kapská, vole", říkám jen v duchu. 
Ještě kontroluji, že cedule s popiskou mezitím nestihla ani spadnout ani zarůst popínavým křovím. Lámu hůl nad lidstvem, zvedám se a odcházím. V zatáčce začíná sílit odpor vodítka...

5. listopadu 2011

Svět tanků

Blížíme se lesem. Rychle, jak jen to jde. Hlídáme hodinky. V domluvenou chvíli prudce vybočujeme z lesa na pláň. Akce začala. 

Motor začíná řvát hodně nahlas. Z nádrží polyká po celých litrech speciální stooktanový benzín, s kterým dosahuje maximálního možného výkonu. Na základně máme svoje extra zásoby pod zámkem, aby ostatní byli ušetřeni pokušení vyzkoušet s tím extra palivem svoje motory. 

Motor řve na plné obrátky. Řítíme se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu se z toho dá dostat přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. S celou posádkou to hází, jak nepravidelně kličkujeme. Menší nerovnosti náš lehký tank doslova přeskakuje. Nemůže si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nepřátelská základna je někde blízko a on míří přímo k ní.

Velitel neodlepí oči od periskopového dalekohledu. Pátrá v křovinách u skalisek na okraji planiny, ke kterému se blížíme. Už jsme tak blízko, že rozeznává zamaskované nepřátele. Hlásí, co vidí a kde přesně jsou nepřátelé rozmístěni. Střelec je připraven, ale s naším lehkým dělem na takovou vzdálenost nemůžeme nikoho ohrozit. Máme však mocnější zbraň. Není skoro vidět, jak je tenký. Dlouhý pružný ocelový prut na zádi tanku. Zmítá sebou, švihá vzduch. To je anténa. Anténa naší vysílačky. U ní se až vzadu v tanku krčí radista. Kouká do rozložené mapy a výkřiky velitele převádí na sled čísel a písmen. Řve, aby překřičel ten kvílící motor. Řve do vysílačky. Drží se madla, aby se nerozmlátil o stěny kabiny při té šílené jízdě. Řve čísla a písmena, kódy. Řve jako o život. Malý, schoulený muž, o kterém nikdo venku snad ani neví. Je to o život. Kolem nás začínají vybuchovat první střely. Mnozí nepřátelé si nás už všimli ve svém rajónu a začínají po nás střílet. Proto kličkujeme ještě divočeji. Při naší vysoké rychlosti mají jen malou šanci na zásah. Zpoza skály před námi se náhle vynořuje těžký tank. Je oproti nám obrovský. Je k nám ale bokem a střelec neváhá a zaznamenává první zásah. Poškodili jsme podvozek tomu monstru a tím zastavili jeho pohyb. Po výstřelu se kouř v kabině rychle ztrácí díky nově namontované ventilační jednotce. Rychle zasažený tank míjíme, ani nestačí za námi tak rychle otáčet věž s mohutným dělem. Kličkujeme, nemáme se kde skrýt. Takhle blízko nepříteli je to opravdu už hodně nebezpečné. Ale velitel nesundává oči z dalekohledu. Křičí na radistu. Křičí úhly. Křičí vzdálenosti. Radista nepřetržitě řve do vysílačky posloupnosti kódů. Když už to vypadá, že se obrovitému tanku za námi podaří na nás zamířit, stane se to. Když to zažijete poprvé, nechápete. Nejdřív se ozve hlasité zasvištění, skoro to až pískne. Nejde vůbec postřehnout, odkud. A pak jakoby nějaká obrovská ruka sevřela všechen vzduch z okolí a snažila se vám ho během kratičkého okamžiku narvat přímo doprostřed hlavy. Přestanete nejen slyšet, ale na chvilku i ztratíte rovnováhu. Nesmíte ale zpomalit, natož zastavit. Nesmíte přestat kličkovat. Nepřátelé jsou všude kolem a střílí po vás. Ale za vámi, u toho skaliska, které je teď do černa očouzené, už žádný tank není. Prostě zmizel. Po zemi se válí jen hromada trosek, některé hoří.

Někde na kopci, v lesích daleko odsud parta chlapíků také přestala slyšet. Na zelené louce tráva syčí a škvaří se, ale oni to neslyší. Tráva se pálí v místě, kam odhodili obrovskou žhavou nábojnici. Je fakt veliká, do ní si dát guláš, pár dnů z toho vyžijete. Oni si ale trávy nevšímají. Pracují rychle a přesně. Dva nabíječi připravují svou samohybnou houfnici k dalšímu výstřelu. Motor těžkopádného vozidla poblafává na volnoběh. Vzadu trčí k nebi dlouhý ocelový prut. Už víte, co to je. Je to anténa vysílačky. Radista na malém sedátku vzadu soustředěně naslouchá hukotu ve sluchátkách a hbitě si píše na papír. Píše si čísla a písmena, kódy. Když konečně zacvaknou pojistky na těžkém závěru obrovské hlavně, řekne několik údajů nahlas. Zaměřovač přikývne a jemné mechanismy se dají do pohybu, který ale za chviličku ustává. Poslední kontrola údajů a klid. Nehýbe se už nic, jen ruka střelce na spoušti. Další z velkých nepřátelských tanků má před sebou poslední vteřinu své existence.


"Rozumím", říká můj radista do vysílačky a kývá na mě s palcem nahoru. Po desítkách vteřin nervozity uslyšel ve sluchátkách tu prostou větu. Dělostřelectvo je na pozici. Kývnu na něj a zabírám za rajčáky. Dávám plyn naplno. Vyjeli jsme z krytu lesa. Motor řve na plné obrátky. Řítím se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu z toho dostanu přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. Nepravidelně kličkuji. Menší nerovnosti doslova přeskakuji. Nemohu si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nerušte mě, musím se plně soustředit. To já řídím ten lehký tank. Nepřátelská základna je někde blízko a já mířím přímo k ní.

2. listopadu 2011

Dušičky? Takovej zvyk.

Je to na den přesně dva roky. Na Dušičky. Sešla se nás skupinka příbuzenstva na hřbitově. Obejdeme pár hrobů našich předků, rozsvítíme na nich svíčky, těm nejbližším přidáme nějaké kytky a hurá domů. Nemám hřbitovy rád. Nemám rád smutek a tesknění. Navíc je kolem nuly, studeně pofukující větřík nám sfoukává plamínky a mokrý sníh padá za krk. Hřbitov je ve svahu, tady jsou všude kopce. Na mokrém sněhu se kloužeme, ještě hrozí zmrzačení. Setrvale jsem připraven k pádu na všechny čtyři a snažím se soustředit mysl na velký hrnek horkého čaje ve vyhřátém obýváku kousek odtud, kde v poklidu nasbírám síly k návratu domů. Je už docela tma, ale čerstvý bílý sníh je ve světle města pod námi dostatečným zdrojem pro orientaci. 

"Ještě půjdeme nahoru", řekl desetiletý skautík, nejstarší z malé skupinky dětí. Ty nic nenamítaly, já jsem se přistihl, že jsem lehce ufuněn a smýšlím výhradně směrem k jakémukoliv přístřeší. Zachytil můj tázavý pohled dřív, než mi plíce stihly vyšetřit nějaký vzduch navíc pro mluvení. "Tam", ukázal rukou přímo nahoru do svahu. No dobrá, tam je přeci někde zadní východ, taky cesta, mlčím. Nové, přesně hranaté hroby se naším postupem do kopce přestávají lesknout, naleštěný mramor je střídán zašlými deskami. Česká jména a české nápisy ubývají. Přibývá němčiny. Pohraničí, no. Viditelně kráčíme do minulosti. Rychle ubývá i svíček, kytic a ozdob na hrobech vůbec. Zjevně ubývá i péče. Nastupuje šero, pochmurno a ticho. Dochází mi, že vlastně nikdo z nás už nemluví. Sem tam si sirkou posvítím na některý z hrobů. Zpočátku ještě rozeznávám letopočty, ale později ani ty. Často je staré německé písmo tak ozdobné, že pro mě ztratilo čitelnost. Čím dál častěji je už ale jen stěží rozeznatelné, že tam nějaký nápis byl. Čím dál častěji také náhrobní desky zcela chybí. Jen mechem porostlé stařičké kameny na zemi. Stoupáme dál. Zde už jsou často hroby spíš jen tušené, zarostlé vyvýšeniny.

"Dej mi svíčku", povídá kluk. Nahmatávám potmě v tašce, podávám mu ji a nadechuji se k otázce, co s ní chce dělat. Místo toho ale rychle opakuji zásady opatrnosti při práci s ohněm. Sleduji, jak ten človíček bravurně umísťuje jen tak tak hořící svíčku na sotva znatelný hrob. "Ale...", snažím se zeptat, proč právě sem a ukazuji rukou na ten cizí anonymní hrob, který už nemá ani žádnou desku pro případný nápis. "Tohle přeci ... tady není nikdo známý ... ", snažím se nějak protestovat proti tomu, aby moje svíčka skončila na úplně cizím hrobě, který možná ani už nikomu nepatří. Nebo patří těm uvnitř? Nebo jak to je vlastně? Přistihuji se, že nemám tak úplně jasno. "Tak se podívej přece", ukazuje rukou dolů pod nás, na novodobou část hřbitova. Tam snad na úplně každém hrobě svítí svíčka nebo několik. V té tmě to je přímo oslnivý koncert barevných světýlek. Vypadá to úžasně. "Vidíš?", ptá se a obrací se nahoru a rozhazuje rukama směrem k této horní prastaré části, která tone v temnotě. Ta jediná svíčka přímo před námi zde vypadá jak maják, jak silný reflektor. Září do pusté tmy jako signál proti zbloudění. "A vidíš tam?", ukazuje kamsi po vrstevnici a po chvilce tam rozeznávám slabé světélko ve tmě. Nevím, zda jsem se pohnul první, ale všichni se k němu mlčky přesunujeme. Přicházíme blíž a vidíme další svíčku. Statečně bojuje s větrem a neustálým sněžením a svítí až do nebe navzdory všemu. "Tady jsme byli odpoledne se skautem", povídá nevzrušeně klučina. "Dávat svíčky na cizí hroby?", divím se. "Jo", povídá samozřejmě a už se otáčí a má namířeno k dalšímu tmavému ostrůvku pod stromy. Mlčky mu podávám tašku se zbylými svíčkami a za chvíli ostrůvek už není tmavý. Po něm se rozsvěcí ještě další a další. 

Něco kdesi vzadu, hluboko v hlavě se mi pomalu roztáčí a snaží se něco rozluštit snad, kdo ví, ještě při rozehřívání se horkým čajem v teple domova. Zůstává to ale zasunuto a já o tom prakticky ani nevím.

Rok na to jsme se opět sešli na hřbitově. Opět bylo kolem nuly a padal mokrý sníh. Po vcelku rychlé obhlídce hrobů našich předků jedenáctiletý skaut zamířil do svahu vzhůru. Mladší děti bez váhání následovaly. Každé mělo svou brašničku s pár svíčkami. Těm nejmenším jsem je pomáhal zapalovat a chránit před větrem, než se rozhoří. Nikdo o ničem nemluvil. Jen úplná tma nebyla, sem tam bylo v této prastaré části vidět světélko. Svíčky od skautů, já vím. Našli jsme oblast s úplně malými hrobečky. Na jednom z nich se mi podařilo rozluštit dvojici datumů. Děti. Malinké děti. Tady to všude jsou pohřbené děti. Chvíli jsem tam stál, neschopen se soustředit. Jen vzadu hluboko v hlavě mi bzučelo něco jako hodinový strojek nebo co...

Letos nemrzne, nesněží a dokonce sníh ani žádný ještě není. Vypadá to jako výhoda, ale naopak to znamená mokré bláto a naprosto černou tmu v horní části hřbitova, kde se posléze tak nějak samozřejmě ocitáme. Jdu první. Svítím si na cestu mobilem, protože fakt není vidět ani na krok a všude je mokré bláto. Trochu se do kopce zadýchávám. Normální člověk by se na to dávno vykašlal. Normální člověk, říkám si a otáčím se na zástup lidiček všech věkových kategorií za mnou. Někteří supí ještě víc než já. Nikdo nic neříká. Rozdělujeme se na skupinky, rozdávám padesátku svíček z velkého balíku, rozděluji zápalky a těm menším přeci jen snad pohodlnější a bezpečnější zapalovače. V silné vrstvě spadaného listí musíme hledat nejen cesty mezi hroby, ale i často hroby samotné. U bývalé zdi hřbitova, která se v této části již dávno rozpadla, jsou majestátné hrobky s kovovými plůtky. Na jejich podezdívce se dá najít místo, kde lze hustý popínavý porost odsunout a svíčku tam umístit. Nápisy už ani nehledám, tady budou jistě všechny německé. Občas zjistím, že mířím ke hrobu, na kterém už svíčka svítí. Rozhlížím se, nikdo poblíž není. Ta není od nás. Teď už najisto přicházíme k dětským hrobečkům. Zapálím svíčku, ohýbám se s ní opatrně k zemi a vidím na suchém listí úplně čerstvou kytici. A vedle ní svíčka, musela zhasnout nedávno. Zapaluji ji a s tou svou přecházím k dalšímu malému hrobečku. Pak se zastavuji a rozhlížím. Na mnoha hrobech svítí svíčky. Na mnoha, opravdu. "Kolik vás je v tom skautu?", ptám se dvanáctiletého kluka. "Už míň, nejsme ani kompletní dvě šestky." "A ... teda ...", ukazuji na všechny ty svíčky, viditelné v dáli, opět neschopen rychlé správné formulace. "My jsme tady ještě nebyli, schůzky máme teď v pátek a minule byly přece prázdniny", odpovídá. Přitom v dálce zahlédnu stíny v pohybu. Dva dospělé a mezi nimi jeden menší. Zvedají se a odcházejí. Za nimi zůstává zářit malinké světélko u malinkého, sto, dvě stě let starého hrobečku. Postupně se ke mně vracejí členové naší výpravy, můj mobil totiž svítí ze všech nejvíc. "Vám už taky došly svíčky?", chci se zeptat dvojice, která se vynořuje shora ze tmy. Ale mlčím, protože to nejsou naši. Je to nějaká cizí mladá mamina s dcerou. S holkou, takže ne se skautem. Nebo holky taky chodí do skauta? Budu se na to muset zeptat. V ruce nese prázdný igelitový obal. Zírám na něj jak vyoraná myš. Mám v ruce přesně ten samý. Všechny svíčky z něj jsem už rozdal. Asi jsem zíral opravdu dost tupě, protože mamina s dcerou mě zdraví. Veselým hlasem, jakoby s radostí. Na hřbitově? Ano, na hřbitově. Naštěstí se zmáhám aspoň na odpověď. Ohlížím se za nimi, jestli se třeba přeci jen odněkud neznáme. Ohlížím se a vidím to. Vidím odsud hodně z této staré části hřbitova. A vůbec není temná. Je posetá malými světélky, která drobí tmu. Drobí tmu na menší kousky, aby už nebyla tak strašidelná. Už tak strašidelná není. Jen pár nás ví, že někde světýlka nejsou, ale jsou tam květiny, které budou svítit za denního světla.

Udávám skupince směr na nejbližší cestu. Trochu se leknu, když si náhle všimnu dvojice stínů těsně přede mnou. Ve tmě vidím jen siluety, charakteristicky shrbené opíráním se o hůl. Nerozuměl jsem jí, co potichu říkala, když ukazovala rukou na malá světýlka všude kolem. Muž se ale s trochou námahy opřel do hole a otočil se přímo proti mě. Museli tu stát celou tu dobu, co jsme se tu plahočili. Co jsme tu chodili sem a tam, volali na sebe hlasitým šepotem, hádali se o svíčky s knotem dobrým a o ty s knotem ulomeným, diskutovali o životnosti zapalovačů a o zvuku chrastících plných krabiček zápalek a o zvuku těch prázdnějších. "Dobrý večer", řekla mi mužská silueta hlasem, který kdysi jistě byl pevný a zvučný. Mám ruce částečně popálené, částečně omrzlé, částečně polité ztuhlým parafinem ze svíček. Jsem udýchaný, unavený, bolí mě mrznoucí ploché nohy, na zádech se mi lepí zpocené tričko, určitě budu i dost zabahněný a znovu mě zdraví někdo, koho jsem měl pozdravit já první. Odpovídám. Znovu někdo úplně cizí. Někdo, kdo mě dlouze pozoruje a vypadá, jako by chtěl ještě něco dodat. "Dobrý večer", říká po chvilce znovu a otáčí se zpět ke své manželce, se kterou se tak nějak vzájemně podpírají. Zase mi to vzadu hluboko v hlavě začíná vrnět. Proč jsou tady? Tady v té temné, staré části, kam normální lidi vůbec nechodí? Normální lidi, znovu ten pojem... Podívám se na skupinku za sebou. Vypadají vesele, spokojeně. Jsou ale normální? Jsem normální já? To nevím a je to fuk. Ale vím, že když zavřu oči, neuvidím černou souvislou tmu. Taková tma tam už není. Je rozbitá. Uvidím spoustu malých světýlek. Jsou to světýlka, která cizí živí přinesli cizím mrtvým. Nedávejte mi k tomu žánnou uotázku. Ta moje otázka se mi pořád tam vzadu hluboko v hlavě ještě nevyjevila. Možná za rok?


Jsem vzkříšení
a život,
kdo ve mně věří
bude žít i po smrti.


V domě mého Otce
je mnoho příbytků,
odcházím tam
abych vám přichystal místo.


Přijďte ke mně všichni, 
kteří jste unaveni 
a klesáte pod tíhou 
u mne najdete útěchu.
Za překlady děkuji Věře.

8. října 2011

Znásilnění ekonomiky

Václav Klaus na summitu V4: "Vytvoření společné evropské měny bylo znásilněním ekonomických zákonitostí a nešťastným politickým krokem, jehož důsledky se projevují v problémech dnešní eurozóny."

Když Škodofku nastříkám lesklým rudým lakem, Ferrari to stejně nebude. A to ani když bych tu Škodofku do tvaru nějakého Ferrari násilím úspěšně přetvaroval. Socialističtí architekti dnešní podoby EU ale myslí jinak. Tak dlouho zírali přes oceán na prosperitu USA, až si řekli "to chceme taky". A tak se podívali, jak to vypadá zvenčí - federální uspořádání členských států, jednotná měna. Tak to nařídili Evropě a mysleli si, že je vyhráno. Uniklo jim, že lidi v Americe si tu svou Unii vytvořili sami, pro sebe a podle sebe. Říká se tomu "vybudováno zdola". Žádné "nařízeno shora". Přesto jim to trvalo 200 let! Slovy dvěstě!
Rudý lak na povrchu nám praská. Stále rychleji, na stále více místech. Všichni už vidí, že to není Ferrari, ale oficiálně se nic nemění. Největší praskliny se překrývají lakem sebraným odjinud, kde to tolik nebije do očí. Udržení celku, který sám od sebe nějakými přirozenými principy pohromadě držen není, v jednom kuse si ale žádá stále více úsilí, materiálu a peněz. Musíme proto stát v pevných řadách, s rudými šátky na krku a zpívat "žijeme lépe a radostněji". Praskání systému v základech je stále výraznější. Zpívejme proto stále hlasitěji a hlasitěji.
Jeden z Murphyho zákonů říká: "Nevěřte na zázraky. Spoléhejte na ně." Obávám se, že to těch pár desítek lidí, co řídí evropskou socialistickou federaci, špatně pochopilo.

5. října 2011

Další ekonomický pokles

Finanční noviny: "Mezinárodní ratingová agentura Moody's Investors Service dnes snížila hodnocení úvěrové spolehlivosti Itálie o tři stupně z Aa2 na A2. Jedním z hlavních důvodů je slabší výkon ekonomiky. Moody´s rovněž uvedla, že výhled ratingu zůstává negativní, což znamená, že k dalšímu snížení ratingu může ještě sáhnout."

"Růst americké ekonomiky už se téměř zastavil a hospodářství je na pokraji stagnace. Před společným hospodářským výborem Kongresu to řekl šéf tamní centrální banky (Fed) Ben Bernanke. Fed je podle něj připraven ekonomiku znovu podpořit, Kongres už by ale neměl pokračovat ve výdajových škrtech. Pro tak slabou ekonomiku by to podle něj mohlo být nebezpečné."

"Krize, kterou v současné době prochází Evropa, je nejhorší od druhé světové války. Před členy výboru Evropského parlamentu pro hospodářské a měnové záležitosti to řekl šéf Evropské centrální banky (ECB) Jean-Claude Trichet. Evropa musí podle něj rychle pokročit v integraci a založit společné ministerstvo financí. Trichet tím dal znovu najevo, že členové EU musejí více spolupracovat."

Já si tedy myslím opak. Je potřeba to rozpustit a nechat země hospodařit volně, aby se alespoň některé mohly vyhnout nejhoršímu. Jinak zkrachujeme všichni. I když to je vlastně záměrem socialistického vedení EU - aby se všichni měli stejně, to jediné je podle nich spravedlivé.

Jedno zpravodajství z padajících burz bylo příhodně nazváno "Váhavost evropských politiků nahání trhům strach".

24. září 2011

Kartou? Ano, emboss.

Dnes jsem nakupoval v takovém malém speciálním obchůdku. Až po strop naboucháno vším, co se jen trochu týká nátěrových hmot, malování, barev, laků, ředidel, tmelů... V obou protilehlých koncích přeplněné prodejničky jakési stroje s monitorem, klávesnicí, myší... aha, to budou míchačky barev na přání. Neustále někdo přichází, neustále se někdo na něco ptá. Dvě ženské plují mezi pyramidami všeho možného a z hlavy na vše odpovídají. Nevím, jestli ta starší se tak snaží, aby si ta mladší neřekla, že už na to nemá. Možná ta mladší se zas nechce nechat zahanbit. Každopádně to sleduju víc než zboží, je to hotový koncert. Ředidlo k tomuto je tamhle dole ta bílá láhev... Tohle menší balení vám bude stačit, to pokreje čtyřicet metrů, takže dvacet dvěma nátěry... K těmto barvám je vzorkovník tamhle, ty světlejší dostanete přimícháním bílé...  Hotový koncert.
Na dveřích jsem to logo viděl, ale nikde v blízkosti obstarožní pokladny nevidím žádný terminál pro čtení platebních karet. Tak se ptám: "Můžu tady platit kartou?" Ani nemrkla: "Jasně, pokud máte emboss." To jsem ale zamrkal já. Myslel jsem si, že tato prehistorická metoda se už dávno nepoužívá. "Aby mi to vzala žehlička", dodává. Hned se mi vybavilo, jak někde před dvěma roky proběhla zprávička, že došlo k jakémusi úspěšnému pokusu o prolomení ochrany platebních karet. Vzápětí všechny banky včetně té "mé" vydaly prohlášení, že jejich karet se to netýká. Za pár dnů přichází dopis s pozváním "dostavte se k výměně vašich platebních karet za nové, lepší, bezpečnější"... aha, netýká... Takže jsem dostal čipové extra super mega, taky aby ne za ty prachy... Tak jsme si v nich zalistovali s tou mladší prodavačkou, protože některé mají taky nápisy plastické, ale jí se zdály málo plastické nebo co... Vybrala si, zezadu si přinesla "žehličku", obtiskla si nápisy na kartě na speciální papírek s logem jedné z velkých tuzemských bank a jal jsem se vytvářet podpis. To není jen tak pro ajťáka, který píše na klávesnicích už úplně všechno... :) Ale podpis se jí líbil hned první, klaplo to. Teď se lognu do banky, aby se přesvědčil, že na té kartě je dost peněz, až si ta usměvavá prodavačka s tím obtisknutým papírem dojde do své banky nebo jak toto vlastně kdysi probíhalo... Případně na právě tuto kartu něco dopošlu, to je otázka dvou minut... a mám na to dva dny... :)

Simon & Garfunkel: Scarborough Fair / Canticle

Někdy si říkám, jestli přeci jen bůh neexistuje. Možná, že jsou i dva...
Tohle je totiž stará irská lidová, tu nazpíval už skoro každý, kdo má do p....e d..u, vč. Nedvěda. Ale takhle to má být. Tohle jsem kdysi slyšel a pak jsem při každé jiné verzi brečel, proč to není ono.
Je pravda, že ne každý tam dokáže takto precizně ty vokály naskládat a hlavně pak tak sebejistě zazpívat ty vysoké intervaly, sexty a septimy. To je záležitost pouze pro borce. Ale kdo na to nemá, neměl by to ani zkoušet. Každé jiné provedení totiž považuji za zmršeninu. A je mi fuk, jak to zpívávali staří Irové, já žiju tady a teď.  


22. září 2011

Kacířů přibývá.

Kacířů přibývá. Církev IPCC čekají problémy. Doufejme.
Uživatel Radim Fryč původně sdílel tento příspěvek:
Dneska po delší době opět něco ze světa největšího podvodu v dějinách lidstva.

Odkaz první, starý chytrý muž: http://www.novinky.cz/veda-skoly/244732-nositel-nobelovy-ceny-ostre-odmitl-myslenku-globalniho-oteplovani.html

Odkaz druhý, korupce za biliony: http://www.novinky.cz/veda-skoly/213857-globalni-oteplovani-je-nejvetsi-podvod-protestuje-uznavany-fyzik.html

Odkaz třetí, Grónsko tolik netaje: http://zpravy.idnes.cz/prekreslete-atlas-sveta-gronsko-tolik-netaje-zadaji-vedci-nakladatele-1zp-/zahranicni.aspx?c=A110919_181643_zahranicni_brm

Jak s informacemi naložíte je na vás...

Chovejme se už ekologicky a zrušme EU!


"...Vrcholem hraničícím s nebetyčnou drzostí pak je každoměsíční 500 kilometrů dlouhé stěhování asi 5 tisíc lidí do Štrasburku, které stojí evropské daňové poplatníky kolem čtvrt miliardy eur ročně. Ale nejde jen o tuto sumu, ale i o náklady na správu duplicitního vybavení a servisu Evropského parlamentu. Opravdu příznačné - ekonomicky i ekologicky!..."

EU deklarovala nové lidské právo - právo na turismus.


Místopředseda Evropské lidové strany Antonio Tajani: Člověk má právo na turismus - pokud chce v létě k moři (a nemá na to peníze), musí mu ostatní cestu zaplatit.

Německo bere z České republiky sedmkrát více elektřiny

Finanční noviny: "Z České republiky do Německa letos od ledna do června přiteklo 5,6 miliardy kilowatthodin (kWh) elektřiny, což je o 673 procent více než v předchozím roce. Informaci podle deníku E15 přinesl server magazínu Focus s odkazem na data Spolkové asociace energetického a vodárenského průmyslu. Množství elektrického proudu, který Němci dovážejí z Česka, výrazně stouplo od vypnutí osmi atomových elektráren letos v březnu."

Jak se vydělávají peníze - doslov

Pokusil jsem se tu nadhodit pár takových schemat, určitě to není dokonalé a úplné. Děkuji za těch pár komentářů a hlavně faktických doplnění, jeden z nich mě vlastně popostrčil k tomuto dnešnímu psaní, které jsem plánoval jen tak mlhavě.
Nejlepší cesta k penězům je založit politickou stranu nebo církev. Tvrdil už kdosi kdesi, není to z mé hlavy. To jsem četl už někdy zamlada. Zapamatoval jsem si to, protože mě to tehdy trochu šokovalo. Čím se živím, jsem se naučil sám. Vyrostl jsem ve schématu "něco umět + udat to = živobytí". A ano, babi, nelhat, nekrást, chovat se slušně. To svým rodičům a prarodičům nikdy nezapomenu. :-)
BTW Právě mi perou sluchátka do hlavy Arakain - Rebel:
Pravda není vždy čistá
měl bys nechat jí čas
místo toho se chystáš
jít do zdi čelem a nos si rozbít zas
Ale k věci. Mezi politickou stranou a církví nejsou zas tak velké rozdíly, jak by si někdo na první přečtení mohl zkraje pomyslet. Jde o to schéma, o vedení davu. Když za vámi půjdou lidi, půjdou za vámi i jejich peníze. Modří ... ééé ... totiž ,,, jehovisti už vědí. ;)
V prostorech většiny států už je ale plno, tam je těžké získávat ovečky, musely by se totiž někomu přebírat, což je obtížné. Proto je tak úspěšný [myslím politicky] projekt, který po rozpadu SSSR zavádí v prostoru Evropy stejnou strukturu, Evropskou socialistickou federaci, jak já ji láskyplně nazývám. Vlastně "dobrovolným přijetím" [Zamítavé referendum neplatí, hlasujte znovu, Irsko!] Euroústavy [známé jako Lisabonská smlouva] už máme zavedeno. Založit tedy novou církev [IPCC - Mezinárodní panel pro změnu klimatu] na půdě OSN, pod záštitou OSN a za peníze OSN, to je velmi dobrý plán. Také realizace se výtečně zdařila. Jako každá církev, musíte mít nějaká dogmata, zde např.: Klima má správně být neměnné, měníme jej my, lidskou činností, globální katastrofa je neodvratná, když s tím něco rychle neuděláme. Pardon ... když nám s tím nedovolíte rychle něco udělat.
Dále musíte likvidovat kacíře: Všem vědeckým institucím je brzy jasné, jaké výsledky musí dávat jejich práce, všechny, které se jen trochu dotýkají klimatu. Na gramotné věřící je potřeba poslat pár evangelistů, např. Manna s jeho hokejkou, to je asi světově nejznámější bible této církve, zvané IPCC. Kacíři nedostávají granty, zůstávají bez peněz a bez práce.

Strach je málo, musí vzniknout globální hrůza, davové šílenství. Musíte davu ukázat, že jeho budoucností je brzká smrt. Všechny vaše argumenty musí jasně ústit do brzké a totální globální zkázy celé civilizace.
Chytřejším stačí - jak jsem minule zmínil - podstrčit jen takové střípky, z nichž si tento závěr poskládají sami. Tím vybudujete tu nejsilnější víru.
Následně nechat podusit ve vlastní šťávě nějakou dobu.
A pak! Pak přichází vaše chvíle. Pak před lidstvem rozsvítíte jasný bod a postavíte se tam, před lidstvo, jako jasně osvícený zachránce. Ukážete bibli, která zažene všechny zlé. Jste zachránce celého světa! Vše bude jako dřív a ještě lepší, když dav bude následovat svého nového Vůdce!
A co udělají ti lidé? Ti strachem zubožení lidé, kterým právě nabízíte život místo smrti? Lehnou si pod vaše boty a celou svou civilizaci vám odevzdají. S nekonečnou vděčností.

Přehrávač právě spouští Arakain - Kolonie termitů:
Jako voli jdem za prvním v řadě
berem za svý kdejakej žvást
myslet bolí, když plný jsou kádě
jenže ruce se začínaj třást
jako stroje na výrobu prachů
kdo se trhne, toho vem ďas

Čekáte happy end? Já taky. Jen nevím jaký. Nevím odkud. A ani nevím, zda-li, zda-li...


Dodatky:
:-D

Myslel jsem si, že to ve svých poznámkách najdu a hodím sem jen odkaz, ale ... noo ... nenašel jsem to ... v první fázi hledání teda.. :) O co šlo: Plocha arktického ledu je jedna věc. Umím si představit, že mi to nějaká družice [umístěna nejlépe na polární dráze] vyfotí a pak z toho možná i automaticky něco vypočítá plocha ledu. Pořád jsem ale s tímto údajem mimo, pokud bych se chtěl alespoň vzdáleně přiblížit nějaké diskuzi o tepelných bilancích. Tam mě totiž nezajímá plocha, ale objem ledu. A ten článek, co jsem hledal, byl o tom, jak nějaká polární výprava měřila na své cestě tloušťku ledu. Tu totiž na fotce z družice nevidíme. Ta výprava se dost divila, protože tam, kde led míval vždy kolem dvou metrů tloušťky, oni všude naměřili kolem čtyř metrů!! Pro Grýnpí*i: To je dvojnásobek, vole! Výprava samozřejmě proměřila jen malinkatý kousek z celé Arktidy, nicméně by si IMHO nikdo neměl dovolit dělat jakékoliv závěry pouze z plochy zalednění.


Máme 66 let po válce. Němečtí vědci opět varují a opět požadují zásah do uspořádání společnosti. Tehdy chtěli chránit rasovou čistotu lidstva, nyní tu správnou čistotu klimatu.
  

Jak se vydělávají peníze 4: Tzv. globální oteplování

Dnes vyvrcholíme pravděpodobně největším byznysem nejen na světě, ale asi i v celé historii lidstva. Ne, nejde o těžbu a prodej nerostných surovin, jako je ropa. Z toho sice mnozí bohatnou, nicméně musí vynaložit určitou práci a náklady, aby to fungovalo. Suroviny také jednou dojdou. Dnes si řekneme o opravdu top level byznysu: Obchod, který pokvete věčně a kde suroviny nedojdou, je obchod s lidským strachem.
Abyste mohli ovládat lidi, je nejjednodušší je vystrašit. Obchod s lidským strachem samozřejmě není nic nového, používá se hodně často. Asi nejúčinnější je použití strachu z nemoci, z poškození zdraví až ztráty života. V poslední době na našem území vzpomeňme na vyhrožování epidemií nejprve ptačí a později prasečí chřipky, které mělo podpořit velké obchody s nepotřebnými a navíc ne zcela bezpečnými farmaceutickými produkty.
Strach z válek zase používal i europoslanec Špidla, když horoval pro ztrátu státní suverenity formou podpisu Euroústavy [tzv. Lisabonské smlouvy] argumentem, že když přestanou existovat samostatné státy, vymizí tím riziko válek! [To si fakt nedělám prdel!]

Před několika lety přišla ale skupina světových top politiků [na samém počátku akce byl Římský klub, tehdejší viceprezident USA Al Gore ad.] s výraznou inovací. Vymysleli taktiku, jak získat politickou moc ne v nějakém zaprděném státě, ale rovnou nad celým světem. Najednou, současně. Použili tedy celosvětovou OSN a vymysleli celosvětovou hrozbu, ohrožující život úplně všech lidí bez rozdílu. Vymysleli katastrofické globální oteplování zaviněné lidmi. Musím uznat, že to je poměrně geniální plán. Jak už jsem zmiňoval minule, čím víc proložíte svou lež kousky pravdy, tím je ta lež celkově věrohodnější.
Kousky pravdy:
Klima se otepluje. Ano, to je pravda, jen záleží na hodnoceném časovém úseku. Globálně se skutečně otepluje od konce poslední doby ledové, tj. zhruba 10 tisíc let. Toto přirozené oteplování by mělo podle všech předpokladů pokračovat i nadále, než se parametry klimatu dostanou na hodnoty, jaké zde byly před touto dobou ledovou. To nebyla ale jediná doba ledová, před ní byla řada dalších. Podle posledních objevů se zdá, že dokonce dvakrát za dobu své existence Země zamrzla prakticky na celém povrchu. Po nějaké době zase rozmrzla, i po běžných dobách ledových se zase led z povrchu prakticky úplně vytratil. Tohle by ale nikoho nevystrašilo. Lidem se musí tvrdit, že se nyní otepluje na nebezpečně vysoké teploty a nebezpečně vysokým tempem. [Ve skutečnosti bylo poslední oteplování několikrát zpomaleno díky obdobím snížené sluneční aktivity. Najděte si např. období zvané Maunderovo minimum. Podobné minimum se vyvíjí i v posledních letech.] Informace o hrozivém oteplování jsou lidem podávány v takových formulacích, aby z podtextu vyplývalo, že normální stav je stabilní, neměnné klima, po nekonečnou dobu trvající současné podmínky. Lidé si to z podtextu vezmou a nevěří ničemu víc, než o čem jsou přesvědčeni, že na to přišli sami. Každou známku oteplení pak sami od sebe už berou automaticky jako negativní jev. To je ideální. Většinou nevědí, že ve středověku si česká šlechta v Polabí pěstovala vlastní melouny, aby ušetřila za jejich dovoz ze vzdálených zemí. Zkuste pěstovat v Polabí melouny dnes.
Oxid uhličitý [CO2] produkovaný lidmi je skleníkový plyn. To je taky pravda. Skleníkové plyny jsou ty, které v atmosféře způsobují zachycování tepla odráženého zemským povrchem zpět do vesmíru a tím oteplování atmosféry. CO2 mezi ně patří taky, ale jeho skleníkový efekt není nijak silný. Mnohem silnějším skleníkovým efektem působí methan a vodní pára, ale jejich množství v atmosféře nelze svádět na lidi nějak jednoduše. CO2 však lidé produkují hojně spalováním uhlí i ropných produktů, což pro ovlivňování lidí je to pravé.
Dnes probíráme byznys postavený na pokutách za produkci CO2. Že je produkce CO2 pouze fiktivním nebezpečím ukazuje i to, že neexistuje vůbec žádný tlak na rušení uhelných elektráren [produkujících CO2] a jejich nahrazování jadernými [neprodukujícími CO2]. Naopak různí zelení aktivisté, mediálně nejviditelnější to nástroj různých zájmových skupin, již desítky let úspěšně blokují rozvoj jaderné energetiky nejen v ČR. Totální blokáda se jim podařila před časem v Rakousku [proto Rakousko tak vehementně požaduje, aby po něm zastavila své jaderné elektrárny i ČR, aby elektřinu nenakupovali od nás] a nyní i v Německu.
Jako obvykle, i tento megabyznys musíte mít podpořen legislativou. Velký byznys si získal na svou stranu hodně podílníků [může si to dovolit] a bylo poměrně snadné prosadit do zákonů produkci CO2 jako špatnou věc, kterou je nutné omezovat. Zejména když se dokola opakuje hrozba našeho usmažení stále rychleji se zvyšujícími teplotami. Ve velké části světa byly uzákoněny tzv. emisní povolenky. Vůdci této celosvětové lobby blahosklonně, s tolerantním úsměvem, povolili jednotlivým subjektům vyprodukovat nějaké množství CO2 ročně zdarma. Ó, dobroto nekonečná. Množství nad tento je už ovšem hřích a musí se platit odpustky, musí si kupovat tzv. emisní povolenky. Týká se to samozřejmě především energetiky s jejími uhelnými elektrárnami.
Výsledky povinného nakupování emisních povolenek jsou dva:
Samozřejmě zvyšování cen energií, což státům zas tak nevadí, protože dostanou bezpracně více do rozpočtu na daních. Zvedá to náklady a snižuje životní úroveň obyvatelstvu, to ale zatím stále věří svému strachu z vymyšleného bubáka a za záchranu před ním zaplatí cokoliv.
Dalším důsledkem je celkově zvýšená finanční náročnost pro zájemce o provozování energetických podniků Říká se tomu zvyšování náročnosti či dokonce až blokování vstupu do odvětví. To likviduje konkurenci v energetice dříve, než nějaká prakticky vůbec vznikne. Brání se tak rozvoji nových technologií, které by mohly za produkci CO2 platit méně [či nedejAlGore vůbec!]. Víte, že pojem korporativismus je novějším vývojovým stádiem slova fašismus?
Takovou obrovskou broskví na dortu je pak ten detail, že Al Gore nakupuje v rozvojových zemích, které komíny svých uhelných elektráren proženou poměrně málo uhlí, ty emisní povolenky, které ony kapacitně nevyužijí a prodává je v rozvinutých zemích, kde objem povolenek "rozdávaných zdarma" pokročilejšímu průmyslu nepostačuje.

A kde je životní prostředí? Zase jenom v argumentech. Klima si žije svým vlastním životem. Je to velmi složitý systém s mnoha mechanismy zpětných vazeb, které způsobují jeho samoregulaci, tj. po výkyvech zase návrat k nějakému normálu. Jen oceány představují nepředstavitelně obrovskou tepelnou kapacitu a výměna tepla s hlubšími vrstvami probíhá velice pomalu, desítky až stovky let. V minulosti bylo klima často teplejší než dnes. V minulosti také byla období, kdy byla koncentrace CO2 v atmosféře řádově vyšší než dnes a život se na Zemi neusmažil. Dokonce se koncentrace CO2 v historii měnila v závislosti na průměrné teplotě, se zpožděním. Tzn. až několik set let po zvýšení teploty vzrostla koncentrace CO2 v atmosféře. Nikoli naopak, že by teplota vzrostla důsledkem zvýšení koncentrace CO2.
Primárním zdrojem tepla pro všechny planety je samozřejmě Slunce. Dodává Zemi obrovské množství energie. Množství této dodávané energie se ale mění. Nejen, že je v noci chladněji než ve dne. Mění se i vzdálenost Země od Slunce, proto my na severní polokouli máme menší teplotní rozdíly mezi létem [Slunce je dál] a zimou [Slunce je blíž] než třeba v Austrálii. Probíhají i další změny ve vzdálenosti Země od Slunce, v náklonu zemské osy vůči oběžné rovině. Kolísá i zářivý výkon Slunce. Klima nikdy nebylo zcela stabilní a nikdy nebude. A my lidi s tím nic neuděláme. Neměli bychom se to nesmyslně snažit měnit, musíme se tomu přizpůsobit. K tomu ale potřebujeme přestat slepě věřit a začít racionálně myslet. Nejlépe všichni.


Dodatky:
Ladislav Hofman: Super článek. Jen bych dodal, že v důsledku emisních povolenek dochází i k přesouvání výroby do rozvojových zemí, které se k tomuto nesmyslu nepřipojily. Jen ve Spojeném Království přišlo přes 10 000 lidí o práci, když se majitel železáren rozhodl kvůli nesmyslně vysokým poplatkům za emisní povolenky přesunout výrobu do Indie...

 Miroslav Ondříšek: Hezky napsáno. Ve výčtu jsi ale opomněl jeden strach, který ovládal téměř všechny lidi na zemi už stovky a stovky let předtím - strach z toho, co bude po smrti a jeho vytvoření církvemi všeho ražení (snad kromě buddhismu). Proti tomu, co tady rozpoutaly církve je globální oteplení jen malá epizodka (ale ano, stojí nás neuvěřitelně peněz a zdrojů).


Easterbrook o velikosti oteplení z dat ledovcových jader GISP2 z Grónska
Posted on January 24, 2011 by Anthony Watts
MOHUTNOST A RYCHLOST KLIMATICKÝCH ZMĚN
Guest post by Dr. Don J. Easterbrook, Dept. of Geology, Western Washington University
...
Data jasně ukazují za posledních 100 000 let pozoruhodné výkyvy klimatu. Jen během posledních 500 let grónské teploty fluktuovaly sem a tam během oteplování – ochlazování asi 40 krát se změnami každých 25-30 let (v průměru 27 let). Všimněte si, že tyto změny nemohly být způsobeny změnami atmosférického CO2, protože předcházely velkým emisím CO2, které začaly asi v roce 1945. Ani oteplení v letech 1915 až 1945 nelze vztahovat k CO2, protože proběhlo před rostoucími emisemi po roce 1945. Třicet let globálního ochlazování (1945 až 1977) proběhlo během velkého nárůstu CO2 po roce 1945.
...
Teplotní změny zaznamenané v ledových jádrech GISP2 z Grónských ledových příkrovů ukazují, že velikost globálního oteplování, kterou jsme zažili během uplynulého století, je v porovnání s velikostí mohutných přirozených klimatických výkyvů během posledních 25 000 let nevýznamná, a tyto změny proběhly před jakýmkoliv významným nárůstem atmosférického CO2. Pokud došlo k tolika mnohem intenzivnějším obdobím oteplování v minulosti z přirozených příčin bez nárůstu CO2, proč by pouhý souběh kratičkého období oteplení o nepatrné velikosti v tomto století měl znamenat oteplování zaviněné CO2?
 


Římský klub a světová socialistická revoluce
Václav Klaus s oblibou označuje environmentalismus za nový komunismus - za hrozbu lidské svobodě. Jsou to jen taková laciná falešná slůvka? A nebo je environmentální hnutí s levicí opravdu nějak spojeno?



Geofyzik Dr. Nils-Axel Mörner předpovídá do poloviny tohoto století Malou dobu ledovou
Dr. Nils-Axel Mörner je bývalým děkanem Fakulty paleogeofyziky a geodynamiky na Stockholmské universitě ve Švédsku. Dr. Mörner právě publikoval peer-review článek uvádějící, že do poloviny tohoto století bude Slunce v novém velkém Solárním minimu, což povede k nové Malé době ledové rozprostírající se v Arktidě a Severozápadní Evropě. Dr. Mörner svou analýzu zakládá na vlivu Slunce na délku dne na Zemi a na teorii kosmických paprsků Svensmark et al a zjišťuje, že jejich analýza vede k závěrům „zcela protichůdným ke scénářům předkládaným Mezivládním panelem pro klimatické změny – IPCC“.


Za klimatickými změnami může být pohyb Slunce
Rozhovor s Ing. Ivankou Charvátovou, CSc. z Geofyzikálního ústavu AV ČR
o příběhu objevu, který se u nás zatím příliš nehodí:
 

Jak se vydělávají peníze 3: Biopaliva

Biopalivááá! Hurááá!
"To, že každý z nás dostává automaticky do paliva 5 % [zaokrouhleně - pozn. Johnnie] biopaliv, aniž by o tom věděl, považuji za největší úspěch svého politického působení." [exministr životního prostředí a expředseda Zelených Bursík před časem v rozhovoru na ČRo1; někdy se už bojím rádio zapínat, aby se mi zase neudělalo žaludečně špatně]

Výchozí situace: České zemědělství upadá. Díky socialistickému dotačnímu systému EU jsou na pultech obchodů zemědělské produkty za ceny, které jsou pod výrobními náklady českých zemědělců. Čeští zemědělci totiž zdaleka tak vysoké dotace nedostávají - alespoň to platilo v té fázi, kdy biopaliva před pár lety vtrhla do světa. Mnoho zemědělských podniků jde na buben.
Je velmi snadné tyto podniky levně koupit. A na plán, jako je tento, vám půjčí opravdu každý. K čemu tedy tuto obrovskou produkční kapacitu využít? K produkci potravin ne, to se snažily tyto skomírající subjekty doteď. Navíc produkce obvyklých zemědělských plodin či dokonce chov hospodářských zvířat není tak úplně bez rizika. Celoroční snahu může zhatit jediný výkyv počasí, jediná menší epidemie. A tehdy nastupuje ten nápad: Budeme produkovat něco úplně zbytečného! Budeme pěstovat nějaký plevel, který ustojí počasí i epidemie a skoro nic mu nevadí! Nic jiného prakticky řepka ani není.
Takže produkce by byla, teď potřebujeme zajistit spotřebu. Tu si zajistíme již osvědčenou cestou - legislativně. Je to snadné, protože vlastníme desítky procent zemědělských podniků ve státě. Také nejsme s tímto nápadem první v EU. A samozřejmě opět sestavíme nějaké báchorky o ochraně životního prostředí, to je totiž zlaté zaklínadlo každého velkého byznysu dnešní doby. V tomto případě legislativa zajistí povinné nakupování řepky obyvatelstvem tak, že řepku "rozemele do benzínu" a nařídí prodávat samozřejmě pouze tento "vylepšený" benzín [a naftu]. Není to geniální? Je! A když je nyní tento naprosto dominantní velkopěstitel řepky na vysokém postu ve vládní straně, je to naprosto v suchu! Původně jsem si hloupě myslel, že to je jen bursíkovina a že když konečně vypadl z vlády, že to půjde napravit, ale to byl můj naivní pocit. Dokonce si ani nejsem jist, jestli Bursík ten byznys za tím viděl, jestli třeba jen nevěřil těm eko-báchorkám okolo. Ale tak hloupý zas asi nebude, když tak mladý vystřídal už 4 politické strany...

Pro nás ostatní, co v tom byznysu nejedeme, to má jen nevýhody:
Zvyšování cen potravin: Zemědělci za tu bezúdržbovou řepku dostávají víc než by dostali za přeci jen rizikové brambory, obilí apod. V rozvojovích zemích v potravinové nouzi také produkují raději biopaliva, ty peníze mají pro ně velkou cenu. Na produkci potravin pak nezbývají nejen zemědělci, ale ani vhodná půda.
Zkracování životnosti motorů: Zejména u dieselových motorů [pracujících s vyššími provozními tlaky] údajně dochází přimícháváním těchto bio-složek [sry, ale odmítám tomu říkat "palivo"] ke zkracování jejich životnosti o desítky procent, klidně na polovinu. To bursíkovcům neva, protože se to projeví až za čas, kdy už je všechno schváleno a právně podepřeno. V normálním světě by za to Bursík a spol. byli obžalováni. V normálním světě...
Na výrobu každého litru biopaliva se spotřebují dva litry nafty. Jinými slovy: Bez výroby biopaliv by byla celková spotřeba nafty nižší! [Nižší, sakra, Halík, nižší! Myslete politicky!] To samozřejmě platíme my všichni navíc. Navíc to dává všem argumentům o ochraně životního prostředí jaksi na prdel. Životní prostředí naštěstí pro bursíkovce neumí mluvit. To umíme jen my lidi. Moc to ale nevyužíváme, že...

Dodatky:
Od začátku června [2010; uklízím v archivu] se povinně přimíchává do nafty 6 % řepkového oleje. Zákon, který to nařizuje, prolobboval den před volbami největší výrobce řepkového oleje, pan Andrej Babiš.
Účet pro spotřebitele = 10 miliard korun
Nafta i benzín v důsledku toho zdražily o dalších 40 haléřů a na ředěnou naftu se ujede zase o něco méně kilometrů.

Cíl EU, aby deset procent paliv v dopravě tvořila v roce 2020 biopaliva, bude mít na životní prostředí dopad jako dalších 26 milionů aut na silnicích.

Některé benzinky se stále snaží vydělat na přimíchávání biopaliv
Finanční noviny: "Praha - Mezi čerpacími stanicemi je stále rozšířené míchání běžných paliv s daňově zvýhodněnými biopalivy, aby pohonné hmoty mohly nabízet levněji. Ohrožují tím ale motory vozidel, které nejsou pro podobné směsi stavěny. ČTK to dnes sdělil zástupce České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu Václav Loula. Situace se nicméně podle něj zlepšila poté, co Česká obchodní inspekce (ČOI) začala zveřejňovat seznam čerpacích stanic s nekvalitními palivy."
   

Jak se vydělávají peníze 2: Obskurní "elektrárny"

Dnes trochu nahlédneme do zákulisí výroby elektřiny.
Předem se omlouvám za opakování naprostých základů, ale čtou to tu i řadoví ekologisté.
V autě nám elektřinu vyrábí alternátor, kterým točí motor. Čím více třeba svítíme [nejlépe v jasných slunečních dnech, to mají políšci rádi], tím více výkonu motoru [a tedy paliva] padne na výrobu elektřiny.
Elektřinu domů nám vyrábějí podobné alternátory, o hodně větší, kterými točí velká parní turbína. Páru vyrábíme z vody teplem získaným spalováním uhlí v uhelných elektrárnách nebo teplem vznikajícím při řízeném radioaktivním rozpadu jaderného paliva v jaderných elektrárnách [To je něco, čemu zelení nerozumějí, tak to pro jistotu chtějí zakázat.]. Existují i vodní elektrárny, kde turbínou točí místo páry přímo voda. Voda buď mořská, pohybující se ve stálém rytmu přílivů a odlivů, nebo u nás vnitrozemců voda pohybující se z kopce dolů [osobně brzy očekávám nařízení EU, přikazující vodě téct v případě potřeby i do kopce a zachránit tak Euro]. Máme v ČR ještě asi 5 lokalit, kde by se dala vodní elektrárna postavit.
Voda neubývá, uhlí ano. Uran ubývá taky, ale toho se spotřebuje v elektrárně pár kilo za rok [uhlí stovky vagonů denně]. Ubývá i ropa a zemní plyn, které se někde také používají jako palivo v elektrárnách. Proto jsou tlačeny do módy tzv. obnovitelné zdroje. Sem patří u nás elektrárny větrné a solární - fotovoltaické. Vítr fouká zadarmo, Slunce svítí zadarmo, zní to ideálně. Ale zde obvykle zelená propagace končí.

Proč to ideální není?
Vždycky je totiž něco za něco. Obrovskou předností elektřiny je její velmi snadná distribuce i na velké vzdálenosti. Neumíme ji ale nějak snadno a ve větším množství skladovat. Z toho vyplývá, že jí v každém okamžiku musíme vyrábět přesně tolik, kolik ji zrovna spotřebováváme. A stejně tak ji v každém okamžiku musíme spotřebovávat tolik, kolik jí vyrábíme. A to nejni šátnej sranda zařídit.
Větrné a solární elektrárny by u nás měly význam tam, kam nedosáhne klasická distribuce elektřiny. Pokud je ale zapojíme do distribuční sítě, zaděláváme si na problémy. Navzdory všem přáním totiž větru a Slunci neporoučíme a chod takových na počasí závislých elektráren nemáme tedy pod kontrolou. Dokud jich je málo, jsou jejich výpadky díky výkyvům počasí zanedbatelné. Zanedbatelný je totiž i jejich přínos. Příslušným nátlakovým skupinám se ale opět s pomocí argumentu ochrany životního prostředí podařila protlačit povinná minimální kvóta, kterou musí každý stát v EU zaplnit energií z těchto "zelených" zdrojů. Pokud je těchto nespolehlivých zdrojů v síti řekněme nějakých 8 % [k tolika se tuším Unii zavázala Česká republika, přestože Unie požadovala zpočátku tuším jen 5 % - jenže my jsme moc rádi papežštější než papež], jsou jejich náhodné výpadky už velkým problémem.

Možná někdo nevíte, jak se to řeší:
Někde uprostřed českých luhů a hájů blafou nonstop a naprázdno menší standardní uhelné elektrárny. Topí pod svými kotli, spalují uhlí po celých vlacích, všechno rozehřáto, rozjeto, roztočeno, všechny parametry v normě. Zbývá jen připojit k distribuční síti. Jakmile se někde zatáhne obloha či jinde přestane foukat, vzniklý výpadek se okamžitě musí vykrýt připojením těchto záložních uhelných elektráren. Když se zase mraky odsunou či začne foukat, tyto uhelky se od sítě odpojují a nechávají běžet zase naprázdno. Samozřejmě to nefunguje úplně ideálně, protože taková uhelka má výkon poměrně pevně daný a do sítě ji buď připojíme celou [blok] nebo vůbec. V elektrické síti vznikají nestability. Proto ČEZ připravuje projekt tzv. chytré sítě, kdy na jedné straně bude operativně odpojovat a připojovat tyto zelené zdroje a na straně druhé bude operativně odpojovat spotřebitele [což už se moc nedočtete], protože při výpadku více zelených zdrojů současně nebude mít jinou šanci.

Kde jsou ty peníze?
Uhelnou, natož jadernou [aspoň doufám :) ] elektrárnu si sami nepostavíte. Větrnou možná, solární už jistě ano, to je technicky poměrně jednoduché. Není to ale nic levného a elektřina takto vyrobená je několikrát dražší, než ta vyrobená normálně. To by ve svobodné tržní společnosti neprošlo. Proto zde, jak už jsem nakousl výše, nastupuje opět tlak zájmových skupin, které prosadí do legislativy povinnost ČEZu tuto elektřinu odkupovat, a to samozřejmě za několikanásobek běžné ceny, aby se ta drahá výroba provozovatelům těchto zelených zdrojů vyplatila. S argumenty o přínosu životnímu prostředí to prošlo. Občané kupující od ČEZu elektřinu tedy dobrovolně dotují něco, co je nepotřebný nesmysl. Získávají na tom jenom ti, kteří do tohoto snadného kšeftu šli.
Větrné elektrárny by byly pochopitelné někde u moře, kde vítr vane stále. Pokud nejsou blízko lidská osídlení, kde by obřími vrtulemi generovaný infrazvuk škodil vnímavějším jedincům. U nás ve středopevninské kotlině ale místa se stálým větrem nemáme. Také osídlení je tu poměrně husté.

Solární fotovoltaické elektrárny jsou nesmyslem mnohem větším.
Prvním důvodem je zase naše geografická poloha. Jsme poměrně dost na severu, velkou část roku je tedy Slunce poměrně nízko nad obzorem a od něj přijímaný výkon na jednotku plochy zemského povrchu je nízký. Také zde máme poměrně málo slunečních dní, kdy oblačnost nepřekáží. Výsledkem těchto faktorů je nízká míra využití fotovoltaických panelů. Z jejich jmenovitého výkonu jsme v ČR schopni využít nejvýše 11 % (slovy: asi desetinu). To skutečně není mnoho!
Dalším pojmem, který zelení "zapomínají" zmiňovat, je životnost. Nic netrvá věčně, praví klasik a má pravdu. I fotovoltaický článek postupně plynule ztrácí účinnost a z pohlceného světla generuje elektřiny stále méně a méně. Jednoho krásného a klidně i super slunečného dne už nevygeneruje nic a můžete ho vyhodit. Tyto články jsou poměrně drahé, protože je jejich výroba energeticky náročná. Dlouhodobé udržování křemičitanové taveniny na přesné vysoké teplotě umíme jen v elektrických pecích. Ty mají samozřejmě velkou spotřebu elektřiny. Podržte si klobouk, výsledkem je: Fotovoltaický článek za dobu své životnosti nevygeneruje ani tolik elektřiny, kolik bylo spotřebováno na jeho výrobu! Teď si předchozí větu přečtěte ještě jednou. ;) Chápete? Fotovoltaická elektrárna není vůbec elektrárnou! Ona žádnou elektřinu neprodukuje! Je to pouhý akumulátor. Nějakou elektřinu jsme do toho vložili a její část z toho zase postupně získáme zpět. Jinými slovy: Když nebudeme fotovoltaické elektrárny vůbec vyrábět, budeme mít ve výsledku více elektřiny.
A přesto i na tomto se vydělávají peníze. Jen proto, že se opět podařilo díky kecům o výhodnosti pro životní prostředí uvést do praxe legislativu podporující tento byznys. Kocourkovští, vítejte doma.


Dodatky:
Větrné elektrárny zabíjejí ročně tisíce dravců.
Jen ve Washingtonu a Oregonu větrné elektrárny ročně zabijí více než šest a půl tisíce ptáků a tři tisíce netopýrů.

Jak se vydělávají peníze 1: Zákaz žárovek

Tak nám začal další školní rok a můžeme se pustit do dalšího (sebe)vzdělávání. ;)
Kdo se neučí, ten si buď myslí, že už to nepotřebuje, páč všechno ví, nebo mu už ani učení nepomůže. Zdravím obě skupiny, vy už máte přestávku, sedněte si k N@vě a otevřete si nějaký levný "v akci" lahváč... ;)
Ostatní vítejte na minisérii Jak se vydělávají peníze.
Všimněte si, že tam není, jak vy vyděláte peníze. To kdybych totiž opravdu věděl... :)
K tomuto dílu mě lehce ještě dostrčil Scalex s plánovaným zákazem kávovarů [již se zakazují některé TV přístroje, budou se zakazovat větší ledničky a výkonnější vysavače], ale hlavní impuls mi dala v náhodně chyceném rozhovoru na ČRo v pátek paní Dana Drábová. Ano, jde o žárovky. Ona také dostala jako otázku, naštěstí pro redaktora poslední a v časovém limitu, co si myslí o zákazu žárovek Evropskou unií, který je letos posunut už na žárovky 60 W. Profesionální zvukař byl na místě, protože chvíli nebylo slyšet vůbec nic. Pak lehce rozhozený redaktor oznámil posluchačům, že se paní ředitelka Ústavu pro jadernou bezpečnost ve studiu směje. :D Po chvilce velice kulantně odpověděla, že by chápala nějakou regulaci žárovek nad 250 W, ale že i v tom případě je velikost úspory tak nějak na hranici rozeznatelnosti [cituji jen volně]. Že argumentace úsporami a životním prostředím může být na místě, ale že se nemusí jednat o tu hlavní motivaci...

Ono to začalo už před více lety, tak pěti i více.
Tehdy proběhla Internetem jedna zpráva, kterou jsem ani já pořádně nečetl. Byl to totiž tak šílený blábol, že nemělo smysl věnovat tomu ani chvilku času. Takových kravin se kolem nás míhá... Kdosi tehdy zkoušel varovat, že holandsko-francouzské konsorcium Philips si hodlá zajistit dominantní postavení na trhu legislativní cestou. Co to je legislativní cesta? No to jsou zákony, státní vyhlášky a další právně závazné předpisy. Možná to některým z vás přijde jako totální blbost i dnes, že by bylo možné nějakým zákonem zajistit nějaké firmě razantní zvýšení tržního podílu a dominanci ve svém sektoru. To přeci vypadá jako absolutní nesmysl už na první pohled... Když pak po roce, dvou začala EU zakazovat prodej žárovek na území federace, nemohl jsem nejdřív vůbec uvěřit, že se to děje! Ten absolutní nesmysl se stal realitou!
Pokud chcete vydělávat peníze pomocí nesmyslů, musíte samozřejmě těžce lobovat. V dnešním světě se ale rozum dal na ústup a Kocourkov se stává normou. Procpete cokoliv, co dostatečně obalíte kecama o životním prostředí! To je první pravidlo. Druhé: Pokud chcete lidem něco nalhat, máte tím větší šanci na úspěch, čím více pravdivých údajů do své lži vložíte. V dnešním příkladu tedy můžeme tvrdit, že žárovka má menší účinnost a na stejné množství vyrobeného světla tedy větší spotřebu elektřiny. To je pravda, účinnost žárovek je zhruba někde kolem 5 %, zatímco zářivky apod. mají řádově 10 %, některé výbojky 20 % i více, někde [tuším sodíkové výbojky] až 40 %. Ano, není to mnoho, ve srovnání např. s broučkem zvaným světluška, máme se ještě co učit... :-) Úspora elektřiny = úspora životního prostředí a je vyhráno. Pak už stačí podplatit jen těch pár, kteří toto nesežerou, ale možná získáme hlasovací většinu i bez nich. A je to!

Někteří z nás ale vědí víc, než se hodí:
Žárovky jsou ideální do aplikací s častým zapínáním a vypínáním.
Žárovky taky nejsou nijak jedovaté, obsahují neškodné inertní plyny, které můžete vdechnout při jejich rozbití. Naopak mnohé zářivky a výbojky obsahují rtuťové páry, které byste vdechovat rozhodně neměli! Rtuť je těžký kov, v organismu se zachytí i sebemenší dávky a pomalu [to je to zrádné] narušují nervovou soustavu. Tato svítidla tedy nelze nijak jednoduše likvidovat, pokud nám opravdu půjde o životní prostředí.
Žárovky jsou díky mnohem jednodušší výrobě několikanásobně levnější.
Za domácí úkol se zeptejte lidí pracujících v nějakých výrobních fabrikách, jak velké elektromotory se tam používají. Pak si vezměte kalkulačku a spočítejte, za jak dlouho nějaké takové výrobní zařízení s elektromotory spotřebujete tolik elektřiny, kolik vaše domácnost ušetří za rok přechodem ze žárovek na dražší svítidla [věřím, že pořizovací cenu nezapomenete do nákladů zahrnout ;) ]s nižší spotřebou. Možná se budete divit, kolik kW lítá do vzduchu tím, že se takové zařízení zapne o chvilku dříve nebo vypne o chvilku později, než je bezpodmínečně nutné. Až uvidíte ta čísla, uvidíte tu absurditu zdůvodňování zákazu žárovek. Uvidíte, čemu se paní Drábová smála, když se jí na to zeptali.

Nepište mi prosím do komentářů, že jsem hloupý, že jen nemám rád EU. To o sobě už vím, to nás kupředu neposune.
V jednom z příštích dílu si milé děti ;) probereme zdroje elektřiny a habaďůry kolem zdrojů tzv. obnovitelných. To je totiž velmi podobný způsob, jak se vydělávají peníze, děkuji za pozornost. ;)

Dodatky:
Tázán na nějaké odkazy jsem narychlo našel článek z r. 2009 o zákazu žárovek:
MACH: Tak nám zakázali žárovky 

A zmínku o omezování výkonu ledniček na nějakém zeleném webu:
Nová směrnice EU mění označení spotřebičů 

Zde zmiňují i ono omezení televizorů:
Žárovkami to neskončilo! Zakáže EU i televize?