Dávám přednost

Viděl jsem ho ještě před nastoupením. Vyrazil z trávníku na chodník a směrem k silnici. Ušel jsem pár zbývajících kroků, rozjel se od kraje a zastavil uprostřed silnice před místem, kde si to štrádoval z jedné strany na druhou.
A teď tu stojím a dávám mu přednost.
Dvoutunová Amerika blokuje celou cestu. Je to tu domková periferie a skoro nikdo tu nejezdí, ale kdyby jel, teď by neprojel. Stojím tam já. Slunce pálí a perleť se třpytí v deštěm omyté černé metalíze. Čtyřlitrový šestiválec spící na šesti stech otáčkách není slyšet. Stojím. Otevřenými okny bych mohl slyšet nějaké to ptactvo okolo, ale hraje mi tu CD Dynasty od Kiss. Čekám a odhaduji dobu, kterou potřebuje k překonání silnice. Je hodně rychlý, stačí mu chvilka. Přidávám ještě rezervu. Bude to nějaký dravec, agresivní, ale s mými širokými sedmnáctipalcovými pneumatikami ho nechci konfrontovat. Je vlastně nepatrný. Rozpětí jeho nohou odhaduji na necelé čtyři centimetry. Krásný, černý s jasně žlutými prvky.
Za mnou žije malé město pod horami pracovním tempem. Já tu chvilku stojím. Dávám přednost. Nechávám přes cestu přeběhnout pavouka.

Setkání s krásou

Včera se mi u benzínky po hodně dlouhé době naskytl nádherný pohled. Byla úžasná. Ohromující krása.
Její štíhlá postava se při chůzi od pokladny ladně pohupovala na dlouhých nohou, napasovaných do těsných džín, zejména na jejich horním konci. Útlý pas byl obepnutý těsným koženým sáčkem. Nad tím vším vlály ve větru dlouhé, světlé vlasy.
V tu chvíli klidně mohli přijet lupiči a čerpačku vybílit, nevšímal bych si jich.
Obličej panenkovské krásky by mohl podle mého gusta být trochu méně sepjatý starostmi a mohl být veselejší, ale budiž. Aspoň vypadala přísněji a výše nad námi, lidmi. Každopádně krása pohledět. Kamera na palubce je na nic, pořídím si kameru čelovku nebo tu v brýlých.
Pro mnohé z vás by toto byla pointa, že?
Kdepak, přátelé. Toto je pouhý přízemní začátek té krásy!
Pointa tohoto výjimečného zážitku tam stála hned vedle mě. Ona kráska totiž řídila toto:

Jo, nezamiluj se na první pohled, to se snadno řekne!

Je první máj, je smrti čas?

Zimnice. Klepu se jak osika a snad poprvé v životě vím, co to znamená. Celé mé tělo je zachváceno neovladatelným třesem. Klepe se mi i hlava i brada, občas o sebe zachrastí zuby. Snažím se zabránit skusu do jazyka. Překvapuje mě velká amplituda těch vibrací, není to jen nějaké chvění, fakt silně to mnou třese. Uznávám, Přírodo, že toto skutečně může být funkční obrana před podchlazením. Ale já vstávám k teploměru, na kterém je 22, a to ležím v posteli téměř úplně oblečen. Mám problém udržet rovnováhu, když se snažím doplahočit na WC, jehož dveře mi nyní připadají úzké. Tam chvíli sedím a čekám, zda mě kromě sil začne opouštět i něco fyzického, a kudy. Pes se okamžitě vzbudil a všude mě následuje, čumákem mi opakovaně kontaktuje levé lýtko. Vždycky levé, pravá noha mě totiž skoro nebolí. Váhavě se rozhoduji pro výrobu čaje, i když s takto intenzivním celotělotřasem asi trochu riskuji opaření. Čaj mě nakonec trochu zahřívá, znovu zalehávám se psem těsně u postele. Pořád mě sleduje a očichává. Rád bych ho nějak uklidnil, ale nejsem schopen mluvit, vydávám jen vzdechy.
 
Uběhlo pár hodin,  je mi teplo a chvílemi jsem i spal. Pes už spí dál ode mě. Jak vidíte, už mi jde i psát. Co nevidíte, jsou ty pauzy. Téměř za každým slovem čekám, zda v tichu nezaslechnu něco navíc. Něco jako nesmělé zaklepání na dveře. Jsem posedlý hrůzou, že by se to klepání opakovalo. Se vzrůstajícím důrazem. Tak dlouho, až bych se šel zeptat, kdo je tam. A odpověděl by mi Josef Kemr: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál."
 
Aspoň si zoufale přeji, aby platilo toto pořadí a nepředběhla ho jeho šéfová. Víte, která: "Štíhlá až přespříliš. Blondýnka, víc než to." Jistě, bylo by fajn zahrát si společně s Mejlou Hlavsou "Moc jsem si neužil", hráli bychom oba na basu a pořádně bychom to rozjeli, to si jsem jistý. Ale všeho dočasu.
 
Moment, něco jsem zaslechl... Ne, u dveří je ticho.
 
Zatím.