Nic pro měkkýše.
Start, je-li alespoň ten první někde v civilizaci, rozhodně stojí za návštěvu.
Start, je-li alespoň ten první někde v civilizaci, rozhodně stojí za návštěvu.
Jen své psí miláčky nechte doma. Tihle psi tady nejsou žádní miláčci, to jsou tažní psi. Je to na nich i vidět, kdo to vidět umí. Jsou to pasivní, stoická až tupá, nevzdělaná zvířata, zvířata v pravém smyslu slova. Vždycky se při pohledu do absolutně netečných, světlounce modravých očí sibiřského husky ptám, kde je vlastně hranice mezi psem a vlkem. Plemena tažných psů během svého šlechtění nežila nějak hluboko v civilizaci. Tito psi celé generace žili pouze venku, nikdo je nikdy neučil nějaké spaní u krbu a dávání pac.
Musher je vůdce smečky. Vše musí fungovat podle její hierarchie - krmení, komunikace, zápřah, bivak, všechno.
Časově měřeno, většina života tažných psů je pouhým čekáním. Leží, válejí se, líně pozorují okolí a čekají. Čekají dny, týdny, měsíce. Nekonečná doba, ale psi ten čas vnímají jinak než člověk, nepočítají jej. Nic se neděje. Vůbec nic se neděje celou věčnost, až jednou... Až jednou přijde jejich musher s postrojem a začne je zapřahat do saní. V tu chvíli praskne celé nebe s obrovskou ránou a roztříští se na malé střepy, které odsviští za obzor. Celý svět tažného psa se náhle rozjasní oslepujícím světlem, které je horké a přichází ze všech stran. Všechno ostatní přestává existovat. Začíná ten opravdový život. Probouzí se pravěké pudy, začíná proudit krev s dávnými geny. Pes cítí svou sílu, čichá, naslouchá, pozoruje. Vnímá tu výzvu okolního světa, přijímá ji a celou svou energii dá do běhu. Poběží vpřed, protože to je smysl jeho života.
Někteří musheři tvrdí, že jejich psi udělají cokoliv kromě jediné věci. Poslechnou přesně jakýkoliv povel, jsou perfektně vycvičení na svou práci. Jen jedinou věc je nelze naučit: Zastavit! Zapřaženého psa nelze naučit zastavit na povel! Můžete ho zkusit naučit nežrat nebo nedýchat, se zastavováním je to stejné.
Na startu tedy vidíte saně. Jsou naložené vším, co musher, připojený lyžař a smečka psů bude potřebovat po celou dobu závodu, včetně přespávání. Jakákoliv přijatá pomoc znamená diskvalifikaci z tohoto arktického závodu, navazujícího na psí spřežení účastníků polárních výprav.
Musher stojí vzadu na prodloužených lyžinách saní, teoreticky, záleží na psech... Často totiž celým tělem stojí na brzdě, což je 20 cm hliníková kotva, na doraz zaražená do udupaného sněhu na dráze v místě startu. Vpředu má dva pomocníky, kteří se snaží udržet první dva psy ve vzduchu. Aspoň jejich přední část těla, aby se tito první psi nemohli rozběhnout. Ostatní v zápřahu za nimi se pak taky nerozběhnou. Vrtí se na místě, někteří neklidně poštěkávají, ohlížejí se na všechny strany, poskakují, musí je další pomocník hlídat, aby se zmatkováním nezamotali do popruhů. Divočina, zmatek, nervozita a spousta úsilí, aby se předčasně nedostali přes startovní čáru. I přes snahu všech se totiž saně pomalu kupředu posunují. Časomíra vykřikuje vteřiny zbývající do startu.
Pak se to stane. Zazní úsečný výkřik. Přední pomocníci pouštějí zvednuté psy na zem a odskakují do stran. Boční pomocníci pouštějí popruhy a také rychle skáčou z dosahu saní. Musher jediným naučeným pohybem vytrhává kotvu ze země. Psi na zlomek okamžiku ztuhnou, úplně zkamení. Veškerý neklid, blafání, ohlížení se na ostatní, všechno je pryč jak závanem větru. Všechno ztichlo. Natáhnou krky, napřímí hlavy a bez výjimky zírají před sebe. Nejdále před sebe hledí vedoucí pes, ten se zahledí až na obzor. Jakmile se po tom kratičkém přelomu jen malinko napne k prvnímu pohybu, všichni psi za ním to zopakují a současně jako jediný organismus vyrazí vpřed.
Řemení se napne, vše se náhle samo urovná, ustaví se rozestupy, spřežení jede.
Musher se prvních pár metrů odráží nohou, aby usnadnil zrychlení saní. Stejně jako jeho psi hledí vpřed, sleduje trasu a mlčí. Řvou jeho kamarádi, rodina, všichni povzbuzují, uvidí ho třeba až za pár dnů, ale musher mlčí. Nepovzbuzuje své psy k běhu, to opravdu není potřeba. Jeho psi právě přestali čekat a začali žít. K žití žádný zdravý živočich povel nepotřebuje. Žití je radost a tažní psi jsou nádhernou ukázkou chuti k žití. Mají před sebou desítky kilometrů a nebude to procházka parkem. Pro ně to jsou desítky hodin života naplno, desítky hodin radosti. Zatínají drápy do sněhu, s vyplazenými jazyky vypouštějí obláčky páry z mordy a běží a táhnou saně se svým musherem.
Musher je vůdce smečky. Vše musí fungovat podle její hierarchie - krmení, komunikace, zápřah, bivak, všechno.
Časově měřeno, většina života tažných psů je pouhým čekáním. Leží, válejí se, líně pozorují okolí a čekají. Čekají dny, týdny, měsíce. Nekonečná doba, ale psi ten čas vnímají jinak než člověk, nepočítají jej. Nic se neděje. Vůbec nic se neděje celou věčnost, až jednou... Až jednou přijde jejich musher s postrojem a začne je zapřahat do saní. V tu chvíli praskne celé nebe s obrovskou ránou a roztříští se na malé střepy, které odsviští za obzor. Celý svět tažného psa se náhle rozjasní oslepujícím světlem, které je horké a přichází ze všech stran. Všechno ostatní přestává existovat. Začíná ten opravdový život. Probouzí se pravěké pudy, začíná proudit krev s dávnými geny. Pes cítí svou sílu, čichá, naslouchá, pozoruje. Vnímá tu výzvu okolního světa, přijímá ji a celou svou energii dá do běhu. Poběží vpřed, protože to je smysl jeho života.
Někteří musheři tvrdí, že jejich psi udělají cokoliv kromě jediné věci. Poslechnou přesně jakýkoliv povel, jsou perfektně vycvičení na svou práci. Jen jedinou věc je nelze naučit: Zastavit! Zapřaženého psa nelze naučit zastavit na povel! Můžete ho zkusit naučit nežrat nebo nedýchat, se zastavováním je to stejné.
Na startu tedy vidíte saně. Jsou naložené vším, co musher, připojený lyžař a smečka psů bude potřebovat po celou dobu závodu, včetně přespávání. Jakákoliv přijatá pomoc znamená diskvalifikaci z tohoto arktického závodu, navazujícího na psí spřežení účastníků polárních výprav.
Musher stojí vzadu na prodloužených lyžinách saní, teoreticky, záleží na psech... Často totiž celým tělem stojí na brzdě, což je 20 cm hliníková kotva, na doraz zaražená do udupaného sněhu na dráze v místě startu. Vpředu má dva pomocníky, kteří se snaží udržet první dva psy ve vzduchu. Aspoň jejich přední část těla, aby se tito první psi nemohli rozběhnout. Ostatní v zápřahu za nimi se pak taky nerozběhnou. Vrtí se na místě, někteří neklidně poštěkávají, ohlížejí se na všechny strany, poskakují, musí je další pomocník hlídat, aby se zmatkováním nezamotali do popruhů. Divočina, zmatek, nervozita a spousta úsilí, aby se předčasně nedostali přes startovní čáru. I přes snahu všech se totiž saně pomalu kupředu posunují. Časomíra vykřikuje vteřiny zbývající do startu.
Pak se to stane. Zazní úsečný výkřik. Přední pomocníci pouštějí zvednuté psy na zem a odskakují do stran. Boční pomocníci pouštějí popruhy a také rychle skáčou z dosahu saní. Musher jediným naučeným pohybem vytrhává kotvu ze země. Psi na zlomek okamžiku ztuhnou, úplně zkamení. Veškerý neklid, blafání, ohlížení se na ostatní, všechno je pryč jak závanem větru. Všechno ztichlo. Natáhnou krky, napřímí hlavy a bez výjimky zírají před sebe. Nejdále před sebe hledí vedoucí pes, ten se zahledí až na obzor. Jakmile se po tom kratičkém přelomu jen malinko napne k prvnímu pohybu, všichni psi za ním to zopakují a současně jako jediný organismus vyrazí vpřed.
Řemení se napne, vše se náhle samo urovná, ustaví se rozestupy, spřežení jede.
Musher se prvních pár metrů odráží nohou, aby usnadnil zrychlení saní. Stejně jako jeho psi hledí vpřed, sleduje trasu a mlčí. Řvou jeho kamarádi, rodina, všichni povzbuzují, uvidí ho třeba až za pár dnů, ale musher mlčí. Nepovzbuzuje své psy k běhu, to opravdu není potřeba. Jeho psi právě přestali čekat a začali žít. K žití žádný zdravý živočich povel nepotřebuje. Žití je radost a tažní psi jsou nádhernou ukázkou chuti k žití. Mají před sebou desítky kilometrů a nebude to procházka parkem. Pro ně to jsou desítky hodin života naplno, desítky hodin radosti. Zatínají drápy do sněhu, s vyplazenými jazyky vypouštějí obláčky páry z mordy a běží a táhnou saně se svým musherem.
A co tam dělám já? Já na to jen tupě čumím. Stojím, neschopen slova, neschopen pohybu, neschopen akce. Nefotím, nenatáčím, nemluvím, neslyším. Závidím.
