Tváře slov

Název! Začněte názvem! Sakra, už zase... Věčné prokletí. Všude chtějí vždycky ze všeho nejdřív název. Já ale nepočínám název. Na počátku bývá myšlenka. Často dobrá, skoro vždy cizí. :-) Nálepka, označení, očíslování, to už nějak dopadne, pokud počaté dojde zrození.
Děkuji: Douglas Adams
Pro název lze volit z různých písem. Moje oblíbená nevidím. Zkouším různá, text názvu se poslušně tvaruje a můj zrak je stále víc přitahován tím posledním slovem. "Vůbec". Hmmm... Něco je na něm ... něco tam nefunguje ... aha, ů. Česky diakritické ů. Jak zkouším různá písma, tak ono se nemění. Aha. Mnohé fonty jej neumí, tak zůstává v nějakém to prvotním. U některých písem to je naštěstí taková darda, že jsem si toho všiml. Výběr písem se tedy dost zužuje. Nevadí. Tedy nesmí vadit. Chci ten blog přeci založit, že... Ale jak na to pořád koukám, jak to pořád měním, čím dál víc na to slovo zírám. 
VŮBEC
Připadá mi nějaké divné.
VŮBEC
Co to vůbec je za slovo?

VŮBEC

Co to vůbec znamená?
Zahajuji podrobné pozorování této skupinky písmen zblízka. Rozpadá se mi před očima na své stavební prvky. Ty se zdají ale v pořádku, normální. Až na to Ů... To je taková podivnost. Kroužek nad písmenem, heh, kdo to kdy ... ééé, vlastně ano, Ångström, délková jednotka pro hodně malé délky, tam je kroužek nad A, to se mi vybavuje ze školy...
A tak koukám stále na to jediné slovo. Vůbec. Najednou mi připadá úplně cizí. Najednou nevím, co znamená. Jak jej pořád bedlivě pozoruji, začínám pochybovat. Je úplně cizí. Neznámé slovo. Je pro mě nové. Vidím to snad poprvé v životě - tak, jak to vidím teď, tu podivnou skupinku tvarů. Schválně se na něj podívejte znovu, znovu a zblízka. Vám připadá normální? Vždyť to je nějaká nesmyslná exotika. Znovu se podívejte, pomaličku přejíždějte zrakem tam a zpět. Zkuste tam najít něco známého, něco povědomého. Já tedy nenacházím nic. Přepadá mě pocit nejistoty. Je to vůbec reálné slovo? Existuje vůbec? Já to teď fakt nevím! Hned se pouštím do prohledávání Internetu, kdo není na webu, jako by nebyl...
Uff! Je tam! Ehhh... Fuj, to byla ošklivá chvíle. Ale existuje. Můžu ho použít do názvu, odfukuji si. To byla teda napínavá chvíle... Jedno blbý slovo... Zkoumám ho znovu. Ano, existuje, připadá mi už trošku povědomé. Ale vidím, že už nevypadá stejně jako dřív. Už to není totéž, co to bylo předtím. A už to taky nikdy totéž nebude. To vím. To mám vyzkoušené. To se mi totiž stává často.
Nejde jen o slova, stává se mi to se vším. Něco zdánlivě důvěrně známého při bližším zkoumání začne ukazovat svou pravou tvář. Stává se mi to pořád. Stává se mi to s lidma. Roky, desítky roků známý člověk a pak někde stojí a já mohu pozorovat dlouze, detailně... a on se změní. Ten člověk se změní! Najednou vypadá úplně jinak. A já vím, že už takhle zůstane navždy. Už nikdy ho neuvidím tak jako dřív. Co to je? Změním ho já svým pohledem, který je jednou, poprvé, delší a zkoumavější než všechny mé pohledy na něj doposud? Nevím, objektivně tím přeci nemohu změnit nic. Musí se změnit něco ve mně, něco v mém vnímání. Možná jsem jen idealista, snílek. Možná z reality vidím jen málo a zbytek si dokresluji svými nevědomými přáníčky. Až když se zahledím pozorně, aniž bych to plánoval, aniž bych to chtěl, něco zbourám, shodím, něco opadá a pak vidím to za tím. Už napořád. Nejde to vrátit. Je to hnusně nepříjemné, hlavně u dobrých známých. Možná proto se mi moc nechce mezi lidi. Bojím se, že si je změním a nebývá to k lepšímu. Fuj, stává se vám to taky?

Plození názvu pro můj první pokus o blog byl tedy děs a hrůza. Jedna z těch událostí, co přijdou, převálcují pasivního diváka a odejdou. Ale divák už zůstane zasažen navždy. Trauma. Další. No nazdar... ééé ... totiž: Vítejte v mé výlevce.