Je to na den přesně dva roky. Na Dušičky. Sešla se nás skupinka příbuzenstva na hřbitově. Obejdeme pár hrobů našich předků, rozsvítíme na nich svíčky, těm nejbližším přidáme nějaké kytky a hurá domů. Nemám hřbitovy rád. Nemám rád smutek a tesknění. Navíc je kolem nuly, studeně pofukující větřík nám sfoukává plamínky a mokrý sníh padá za krk. Hřbitov je ve svahu, tady jsou všude kopce. Na mokrém sněhu se kloužeme, ještě hrozí zmrzačení. Setrvale jsem připraven k pádu na všechny čtyři a snažím se soustředit mysl na velký hrnek horkého čaje ve vyhřátém obýváku kousek odtud, kde v poklidu nasbírám síly k návratu domů. Je už docela tma, ale čerstvý bílý sníh je ve světle města pod námi dostatečným zdrojem pro orientaci.
"Ještě půjdeme nahoru", řekl desetiletý skautík, nejstarší z malé skupinky dětí. Ty nic nenamítaly, já jsem se přistihl, že jsem lehce ufuněn a smýšlím výhradně směrem k jakémukoliv přístřeší. Zachytil můj tázavý pohled dřív, než mi plíce stihly vyšetřit nějaký vzduch navíc pro mluvení. "Tam", ukázal rukou přímo nahoru do svahu. No dobrá, tam je přeci někde zadní východ, taky cesta, mlčím. Nové, přesně hranaté hroby se naším postupem do kopce přestávají lesknout, naleštěný mramor je střídán zašlými deskami. Česká jména a české nápisy ubývají. Přibývá němčiny. Pohraničí, no. Viditelně kráčíme do minulosti. Rychle ubývá i svíček, kytic a ozdob na hrobech vůbec. Zjevně ubývá i péče. Nastupuje šero, pochmurno a ticho. Dochází mi, že vlastně nikdo z nás už nemluví. Sem tam si sirkou posvítím na některý z hrobů. Zpočátku ještě rozeznávám letopočty, ale později ani ty. Často je staré německé písmo tak ozdobné, že pro mě ztratilo čitelnost. Čím dál častěji je už ale jen stěží rozeznatelné, že tam nějaký nápis byl. Čím dál častěji také náhrobní desky zcela chybí. Jen mechem porostlé stařičké kameny na zemi. Stoupáme dál. Zde už jsou často hroby spíš jen tušené, zarostlé vyvýšeniny.
"Dej mi svíčku", povídá kluk. Nahmatávám potmě v tašce, podávám mu ji a nadechuji se k otázce, co s ní chce dělat. Místo toho ale rychle opakuji zásady opatrnosti při práci s ohněm. Sleduji, jak ten človíček bravurně umísťuje jen tak tak hořící svíčku na sotva znatelný hrob. "Ale...", snažím se zeptat, proč právě sem a ukazuji rukou na ten cizí anonymní hrob, který už nemá ani žádnou desku pro případný nápis. "Tohle přeci ... tady není nikdo známý ... ", snažím se nějak protestovat proti tomu, aby moje svíčka skončila na úplně cizím hrobě, který možná ani už nikomu nepatří. Nebo patří těm uvnitř? Nebo jak to je vlastně? Přistihuji se, že nemám tak úplně jasno. "Tak se podívej přece", ukazuje rukou dolů pod nás, na novodobou část hřbitova. Tam snad na úplně každém hrobě svítí svíčka nebo několik. V té tmě to je přímo oslnivý koncert barevných světýlek. Vypadá to úžasně. "Vidíš?", ptá se a obrací se nahoru a rozhazuje rukama směrem k této horní prastaré části, která tone v temnotě. Ta jediná svíčka přímo před námi zde vypadá jak maják, jak silný reflektor. Září do pusté tmy jako signál proti zbloudění. "A vidíš tam?", ukazuje kamsi po vrstevnici a po chvilce tam rozeznávám slabé světélko ve tmě. Nevím, zda jsem se pohnul první, ale všichni se k němu mlčky přesunujeme. Přicházíme blíž a vidíme další svíčku. Statečně bojuje s větrem a neustálým sněžením a svítí až do nebe navzdory všemu. "Tady jsme byli odpoledne se skautem", povídá nevzrušeně klučina. "Dávat svíčky na cizí hroby?", divím se. "Jo", povídá samozřejmě a už se otáčí a má namířeno k dalšímu tmavému ostrůvku pod stromy. Mlčky mu podávám tašku se zbylými svíčkami a za chvíli ostrůvek už není tmavý. Po něm se rozsvěcí ještě další a další.
Něco kdesi vzadu, hluboko v hlavě se mi pomalu roztáčí a snaží se něco rozluštit snad, kdo ví, ještě při rozehřívání se horkým čajem v teple domova. Zůstává to ale zasunuto a já o tom prakticky ani nevím.
Rok na to jsme se opět sešli na hřbitově. Opět bylo kolem nuly a padal mokrý sníh. Po vcelku rychlé obhlídce hrobů našich předků jedenáctiletý skaut zamířil do svahu vzhůru. Mladší děti bez váhání následovaly. Každé mělo svou brašničku s pár svíčkami. Těm nejmenším jsem je pomáhal zapalovat a chránit před větrem, než se rozhoří. Nikdo o ničem nemluvil. Jen úplná tma nebyla, sem tam bylo v této prastaré části vidět světélko. Svíčky od skautů, já vím. Našli jsme oblast s úplně malými hrobečky. Na jednom z nich se mi podařilo rozluštit dvojici datumů. Děti. Malinké děti. Tady to všude jsou pohřbené děti. Chvíli jsem tam stál, neschopen se soustředit. Jen vzadu hluboko v hlavě mi bzučelo něco jako hodinový strojek nebo co...
Letos nemrzne, nesněží a dokonce sníh ani žádný ještě není. Vypadá to jako výhoda, ale naopak to znamená mokré bláto a naprosto černou tmu v horní části hřbitova, kde se posléze tak nějak samozřejmě ocitáme. Jdu první. Svítím si na cestu mobilem, protože fakt není vidět ani na krok a všude je mokré bláto. Trochu se do kopce zadýchávám. Normální člověk by se na to dávno vykašlal. Normální člověk, říkám si a otáčím se na zástup lidiček všech věkových kategorií za mnou. Někteří supí ještě víc než já. Nikdo nic neříká. Rozdělujeme se na skupinky, rozdávám padesátku svíček z velkého balíku, rozděluji zápalky a těm menším přeci jen snad pohodlnější a bezpečnější zapalovače. V silné vrstvě spadaného listí musíme hledat nejen cesty mezi hroby, ale i často hroby samotné. U bývalé zdi hřbitova, která se v této části již dávno rozpadla, jsou majestátné hrobky s kovovými plůtky. Na jejich podezdívce se dá najít místo, kde lze hustý popínavý porost odsunout a svíčku tam umístit. Nápisy už ani nehledám, tady budou jistě všechny německé. Občas zjistím, že mířím ke hrobu, na kterém už svíčka svítí. Rozhlížím se, nikdo poblíž není. Ta není od nás. Teď už najisto přicházíme k dětským hrobečkům. Zapálím svíčku, ohýbám se s ní opatrně k zemi a vidím na suchém listí úplně čerstvou kytici. A vedle ní svíčka, musela zhasnout nedávno. Zapaluji ji a s tou svou přecházím k dalšímu malému hrobečku. Pak se zastavuji a rozhlížím. Na mnoha hrobech svítí svíčky. Na mnoha, opravdu. "Kolik vás je v tom skautu?", ptám se dvanáctiletého kluka. "Už míň, nejsme ani kompletní dvě šestky." "A ... teda ...", ukazuji na všechny ty svíčky, viditelné v dáli, opět neschopen rychlé správné formulace. "My jsme tady ještě nebyli, schůzky máme teď v pátek a minule byly přece prázdniny", odpovídá. Přitom v dálce zahlédnu stíny v pohybu. Dva dospělé a mezi nimi jeden menší. Zvedají se a odcházejí. Za nimi zůstává zářit malinké světélko u malinkého, sto, dvě stě let starého hrobečku. Postupně se ke mně vracejí členové naší výpravy, můj mobil totiž svítí ze všech nejvíc. "Vám už taky došly svíčky?", chci se zeptat dvojice, která se vynořuje shora ze tmy. Ale mlčím, protože to nejsou naši. Je to nějaká cizí mladá mamina s dcerou. S holkou, takže ne se skautem. Nebo holky taky chodí do skauta? Budu se na to muset zeptat. V ruce nese prázdný igelitový obal. Zírám na něj jak vyoraná myš. Mám v ruce přesně ten samý. Všechny svíčky z něj jsem už rozdal. Asi jsem zíral opravdu dost tupě, protože mamina s dcerou mě zdraví. Veselým hlasem, jakoby s radostí. Na hřbitově? Ano, na hřbitově. Naštěstí se zmáhám aspoň na odpověď. Ohlížím se za nimi, jestli se třeba přeci jen odněkud neznáme. Ohlížím se a vidím to. Vidím odsud hodně z této staré části hřbitova. A vůbec není temná. Je posetá malými světélky, která drobí tmu. Drobí tmu na menší kousky, aby už nebyla tak strašidelná. Už tak strašidelná není. Jen pár nás ví, že někde světýlka nejsou, ale jsou tam květiny, které budou svítit za denního světla.
Udávám skupince směr na nejbližší cestu. Trochu se leknu, když si náhle všimnu dvojice stínů těsně přede mnou. Ve tmě vidím jen siluety, charakteristicky shrbené opíráním se o hůl. Nerozuměl jsem jí, co potichu říkala, když ukazovala rukou na malá světýlka všude kolem. Muž se ale s trochou námahy opřel do hole a otočil se přímo proti mě. Museli tu stát celou tu dobu, co jsme se tu plahočili. Co jsme tu chodili sem a tam, volali na sebe hlasitým šepotem, hádali se o svíčky s knotem dobrým a o ty s knotem ulomeným, diskutovali o životnosti zapalovačů a o zvuku chrastících plných krabiček zápalek a o zvuku těch prázdnějších. "Dobrý večer", řekla mi mužská silueta hlasem, který kdysi jistě byl pevný a zvučný. Mám ruce částečně popálené, částečně omrzlé, částečně polité ztuhlým parafinem ze svíček. Jsem udýchaný, unavený, bolí mě mrznoucí ploché nohy, na zádech se mi lepí zpocené tričko, určitě budu i dost zabahněný a znovu mě zdraví někdo, koho jsem měl pozdravit já první. Odpovídám. Znovu někdo úplně cizí. Někdo, kdo mě dlouze pozoruje a vypadá, jako by chtěl ještě něco dodat. "Dobrý večer", říká po chvilce znovu a otáčí se zpět ke své manželce, se kterou se tak nějak vzájemně podpírají. Zase mi to vzadu hluboko v hlavě začíná vrnět. Proč jsou tady? Tady v té temné, staré části, kam normální lidi vůbec nechodí? Normální lidi, znovu ten pojem... Podívám se na skupinku za sebou. Vypadají vesele, spokojeně. Jsou ale normální? Jsem normální já? To nevím a je to fuk. Ale vím, že když zavřu oči, neuvidím černou souvislou tmu. Taková tma tam už není. Je rozbitá. Uvidím spoustu malých světýlek. Jsou to světýlka, která cizí živí přinesli cizím mrtvým. Nedávejte mi k tomu žánnou uotázku. Ta moje otázka se mi pořád tam vzadu hluboko v hlavě ještě nevyjevila. Možná za rok?
|
Jsem vzkříšení
a život,
kdo ve mně věří
bude žít i po smrti.
|
|
V domě mého Otce
je mnoho příbytků,
odcházím tam
abych vám přichystal místo.
|
|
Přijďte ke mně všichni,
kteří jste unaveni
a klesáte pod tíhou
u mne najdete útěchu.
|
Za překlady děkuji Věře.