Majáky aneb modrá není vždy dobrá

Máte málo modrých majáků?
Milujete moc medicíny?
Mokvavý mul motající
mumlající mátohy?
Modrající mrtvoly?

Můžete mokré mleté maso?
Mrtvou maminu
marně maskuje mikina.
Modrý mozek,
moč, míšní mok,
mandibula
malého mimina.

Motor, maska, masakr.
Monstrózní mlčení.
Minuty malátné míjí,
metronom mžourá,
minulost majestátně mizí.

Majzla! Mrznoucí mlha mate,
možná malinký moment máte,
malí, mihotaví motýlci.


V posledních dvou týdnech jsem dvakrát dojel červená světla, když zastavila a spustila modré majáky do tmy. Vždy jsem byl za nimi. Otočil jsem to a objel. Nikdy jsem nebyl před nimi. Chybělo mi málo, byl jsem tam o něco později.

Kulaté narozeniny

Jaké číslo vás napadne, když se řekne "kulaté narozeniny"? ;)

Před pár měsíci jsme jí přáli k jedněm hodně kulatým. Zajdeme za ní i o vánočních svátcích. Stromeček si nepořizuje už léta. Možná bude mít na stole ve váze ozdobenou smrkovou větvičku.
Popíjím tu vaječný koňak, protože jsem na něj zase po letech dostal chuť. Ona vždycky vyráběla svůj vlastní, kam se tyhle průmyslové produkty hrabou kvalitou surovin i výsledkem.
Má naprosto impozantní nadhled na světem, nad životem. Její perspektiva je hodně nadčasová. Uznává ty nejstarší lidské hodnoty. Přežila fašisty, přežila komunisty. Fandí Václavu Klausovi, s láskou vzpomíná na T. G. Masaryka a samozřejmě na pana hraběte a jeho rodinu. Má jasno v hodnotách, hodně jsem se od ní a jejího manžela naučil.
Doneseme jí nějakou malou kytičku. Už asi nejde najít vhodnější dárek.

Když jsme jí na podzim popřáli k narozeninám, jen se usmála a řekla: Tak jo. Od zítřka na stovku.

Kelímky u automatu

Občas si dám z automatu nějaké to horké pití, když jsem líný / nestíhám vyrobit si sám. Párkrát do roka se stane, že tam přijdu a všude kolem automatu je nepořádek. Kelímky na zemi, kelímky na blízké římse, kelímky na samotném automatu, dokonce přímo u dvířek pro odebrání hotového nápoje.
Znechuceně to odhrnuji z cesty, abych se dostal ke své kýžené horké čokoládě. Kroutím hlavou nad tím, jaký prasata ty lidi jsou, vždyť odpaďák je hned vedle.
Nasypu mince, namačkám předvolby a čekám, přičemž znovu přehlížím řady kelímků všude kolem. Pípání. Otevírám dvířka a beru si kelímek. Zírám na něj zklamaně, protože jen plný jen do půlky a to ještě čistou vodou. Aha, automat nějak nefunguje. Smůla, no. Můj úžas graduje, když mi dochází, že všechny ty kelímky odložené kolem jsou také z poloviny naplněné vodou. Šok z náhlého poznání mi bere dech a na chvilku tam zkamením.
Pak se pomalu probírám zpět k životu. Musím ten svůj kelímek tady někde postavit, aby byl každému na očích. Aby každý další zájemce o nápoj pochopil, že automat nefunguje. Přece každý, kdo přijde a uvidí tolik kelímků se samotnou vodou, musí pochopit...

Jak naše rodina porušila nařízení EU

Moje máma porušila nařízení EU. Už zase. Tentokrát to o časových lhůtách při přípravě pokrmů. Už ve čtvrtek začala realizovat desítky let zkušeností v kuchyni. V sobotu jsme se sešli, srazili dva stoly a užívali života. Řádně proleželá Svíčková byla výborná.
Od mých rodičů a ani od jejich rodičů jsem nikdy neslyšel jediné sprosté slovo. Když občas mámě řeknu, že jí dám domů počítač a Internet, řekne jen "ale" a mávne rukou. Když jí řeknu o nějakých novinkách z EU, není nic slyšet. Něco bezhlasně vyslovuje, ale otočí se zády, aby to nebylo vidět a mává rukou pořád dokola. Kroutí při tom hlavou a občas pohlédne kamsi hodně vysoko. Tak dlouho, než neslyšně vysloví vše, co má v tu chvíli na srdci. Kam se hrabu já se svým blbým nápadem s počítačem...

Vzpomínka na Rubikovu kostku

Vzpomněl jsem si na spolužačku na střední. Byla tak nenápadně krásná, hodně světlá, vysoká, štíhlounká, jemná, křehká, že jsem se na ni bál i promluvit, aby to nebylo nepřiměřeně vulgární. Většinu času se na většinu světa kolem sebe mírně, tiše usmívala. Řadu dnů jsme strávili na praxi jen my dva spolu.  Jednou jsem přišel do práce s Rubikovou kostkou:
Ona: "Jé, Rubikova kostka." Koukala na ni těma světle modrýma kukadlama a lehce se usmívala.
Já: "Jo."
Ona: "No, ta mi dala pořádně zabrat. Trvalo mi to dva dny." Stále stejný úsměv.
Já: "Dva dny?"
Ona: "Jo, dva dny... Než jsem ji složila..." 

Lehce, provinile se usmála. Tak stydlivě. Odhrnula si přírodně blonďaté vlasy z čela, krátce na mě pohlédla, asi co si o takové looserce myslím, dokonce se možná i lehce začervenala a pak už se koukala jen na tu kostku.
Noo... trvalo mi delší dobu než mi to naplno došlo: Ona sama přišla na to, jak složit Rubikovu kostku! Kterou jsme my ostatní skládali pomocí nadrnčených vzorečků šířených opisováním! Bez nich ani ránu! :-O

Za jak dlouho jste ji bez cizí pomoci složili vy? Kruci, to mohla bejt ženská...

Čtení lidí

Nejezdím vůbec rychle, nejezdím ani moc po silnicích. Jézedácká cesta mezi poli, tam se cítím dobře. Široko daleko nikdo a nic, vyhlížím jen krávy.
Za horizontem se přeci jen proti mně objevuje společnost. Cyklistická. On a ona, kola ale vedou, i když stoupání to mají mírné. Hned jsou zdekovaní na kraji, zatímco celou dobu brzdím. K nim se přibližuji už jen hodně ležérním tempem. Určitě se na cestu všichni vejdeme, ale nikdy nevíš, co se cyklistovi honí hlavou a co provede. Mít od jeho kola odřenou metalízu bych fakt nechtěl.
Chlapů si nevšímám, prohlížím si tu holku, vypadá normálně, akorát ... Něco se mi na ní nezdá. Za tu chviličku se už dvakrát ohlédla za sebe. Směrem, kterým jedu já. Nic tam ale není, cesta vypadá pustě. V jejím obličeji je ale výraz, který neodpovídá té situaci. Jsou to zlomečky vteřin. Luštím její výraz. Ona má strach. Ona má docela velký strach, až nepatřičně velký. Petabajty dat v mé hlavě probíhají masivně paralelním zpracováním, přeskupují se data a eliminují nevhodné algoritmy. Odkudsi mi to do vědomí vyplavalo okamžitě: Je to sice holka, ale v tuto chvíli, s tímto vyzařujícím strachem to je jednoznačně v první řadě matka! Matka, která potopí kontinent, když v ní povstanou instinkty! Primitivní prastaré instinkty, díky kterým jsme tady. Ano, to má ve tváři. Ještě více přidávám na brzdění a zároveň to zhoupnu trochu z cesty doprava. Bez přemýšlení. Obě pravé Good Year se noří do zarostlého bahna a metalízu mi teď leští lebeda a nikdy nesekaná tráva s bodláky. Už skoro stojím.
Sunu se krokem a už ho vidím. Malý pestrobarevný trpaslík, namáčknutý v trávě vyšší než on. Taky vede kolo, směšně malé. Šustí válcovaná tráva, mlaská bahno, ale míjím ho tak daleko, že tam má místo i na případné upuštění kola. Nekouká na mě, to je na něj moc vysoko, sleduje mřížovanou masku ve výši své hlavy. Mračí se, ale není vyděšený. Strach ale asi trochu má a to je dobře. Strach je totiž dobrý přítel. Pomůže mu držet se dál od nebezpečných věcí. Stojí nehnutě a čeká.
Už jsem kus za ním. Vyhoupnu se zpátky na cestu. V dáli za mnou dvě dospělé siluety uprostřed cesty vše nehybně sledují. Zrychluji a kochám se bohatými mraky stínovanými pomalu se sklánějícím Sluncem. Další cesta domů z práce se chýlí ke konci.

Jedna z těch nocí

To zas byla noc - plodná! :)
Vzbudil jsem se někde po třetí [poprvé ;) ], tma jaxviňa, dlouho a těžce jsem se sbíral na návštěvu WC. To jsou ty černý nápoje večer, no, neubráním se. :/ Nerozsvěcím, jen malou LEDovku u postele, abych trefil zpátky.
Na chodbě to komplikuje čoklík, kterej má přesně barvu jako podlaha. Jednoho dne či spíš jedné noci to jeden z nás nepřežije. Vždycky totiž hrozně zaječí, když se na něj šlápne, to je o infarkt.
V cíli cesty, tedy fyzicky vzato v polovině celé náročné výpravy si uvědomuji, že mi hlavou zní jakási melodie. Kratičký motiv, pořád dokola. Notuju si ho nakonec i nahlas. Líbí se mi. Uléhám z plánem si to zapamatovat.
Ráno se budím a notuju si to pořád, automaticky. Fajn, tak jo, budu si to muset zapsat, jinak mi to za chvíli z hlavy vypadne a bude to v ... infinitizemálnu, jako obvykle. No, abych si to zapsal, musím se to nejdřív pokusit zahrát. Já, kytara a futrál v posteli, ze které se odmítám zvednout, to je logisticky neřešitelná kombinace. Zvedám se tedy, míjím staré, nefunkční, ale psychicky nevyhoditelné klávesy a jdu k takovým vypůjčeným provizorním dětským. Aha, tak jim opravdu přestal fungovat napájecí zdroj. Baterií je do toho potřeba tolik, že po ránu ani neumím do tolika počítat. Jdu hledat ještě takovou mnohem menší samograjku. Po chvíli detektivního pátrání mám úspěch. Tahle chce dokonce i méně baterií, které nakonec nacházím nabité, i když různých kapacit. Chvíle zápolení s ooxidovanými letitými kontakty v bateriovém prostoru bez krytu a už to snad bude hrát trvale, aniž bych jednu ruku spotřeboval na přidržování těch baterií ve správné poloze. ZaplaťPřírodo za to, kytara by mě nahnala do několika křížků, na klávesách to mačkám do Ami.
Fajn, naučil jsem se to i zahrát, hned mi do toho napadaly i nějaké ty akordy, zbývá to napsat. Ano, mám nejspíš někde i notový papír, ale ... nějak nevidím v blízkém okolí ani nějaký obyčejný s prázdným místem. Kde vzít sváču a nekrást psovi z misky? Co takhle starý měsíc utrhnout z kalendáře? Z druhé strany je prázdný a na březen bych stejně už asi tolik nekoukal. Schematicky načmáráno a hurá do práce.
To jsou lidi, ráno si to hraje a kreslí v době, kdy poctiví dělníci už dávno stojí u strojů.

Hasiči. Ti dobrovolní.

SDH. Sbor dobrovolných hasičů. Pod tím drobnějším písmem jméno vesnice. Jedné z nejmenších, co tu v okolí máme. Kdoví, jestli tam mají vůbec poštu. Nápis je jasně žlutý na zářivě červeném tričku. Má ho na sobě sotva pětiletý špunt. Z pod nepřiměřeně veliké přilby hledí jen jeho oči. Nehnutě. Soustředěně. Snad ani nedýchá. Visí na každém pohybu rozhodčího. Není tam sám, vedle něj stojí bok po boku na startovní čáře jeho pět kamarádů. Jsou starší, větší, silnější. Čekání se může zdát nekonečné, ale ve skutečnosti trvalo jen pár vteřin, než je rozhodčí odstartoval. Časomíra spouští stopky. Každý z kluků vyráží na svou pozici. Současně se děje několik věcí. Bleskurychlým tempem. Kdo to nezná a neví, kam se dívat, vůbec nestíhá sledovat.
Časomíra je starý bělovlasý děda. Včera chyběl v hospodě. Dnes má u své židle lahev s minerálkou. Cigareta, kterou stále žmoulá v ruce, je ta první ranní, kterou si zapálil, když sem přijel. Dávno vyhaslá. Pak si zase zapálí, ale až o přestávce, až ho vystřídají. Hasičská uniforma, co má na sobě, je tak světlounce modrá, že zdálky vypadá jako bílá. Určitě ale byla kdysi modrá. V dobách, kdy hodnost na jeho výložkách znamenala asi mnohem více, než dnes. Sotva pětiletý špunt mezitím už pevně svírá svou hadici a utíká, co to jde. Mokrou trávou, která mu je po kolena, za sebou natahuje hadici. Nesmí upadnout, to by byly nenahraditelné vteřiny ztráty. Teď je členem družstva, které provádí tzv. požární útok. Všechno je na svých místech, všechno je správně zapojeno a nastaveno, motor čerpadla jde do plných otáček a jeho zvuk náhle jasně dominuje celému prostoru. Rozvinuty jsou dva proudy, na jejich špicích vždy dvojice malých kluků pevně zakleknutá v trávě ze všech sil dostává pod kontrolu sílu tlaku vodního proudu a ihned trefuje cílový terč. Když i druhá velká plechovka dopadne na zem, zběsilým mávnutím zastavuje cílový rozhodčí časomíru. Klukům se to povedlo, nikde nedošlo k žádné chybě, nic se nezaseklo. Všechno balí a sklízejí, vzrušeně debatují, co kde jak bylo nebo mohlo být, teď už se i smějí. Vědí, že v tabulce budou mít dobrý čas, dobrý výsledek.
Pak soutěží holčičí družstva. Dnes žádné pubertální chichotání, žádné velké líčení, dlouhé vlasy zkrocené do copů pod přilbou. Žádné podpatky a sukně, ale pevné hasičské boty a kalhoty. Modrá trička s černým nápisem Hasiči Horní Lánov (tj. 170 domů a v nich 408 obyvatel). Oranžová trička jsou Hasiči Prostřední Lánov (394 domů, 1090 obyvatel). Pod stromy ve stínu  je pozoruje skupinka kluků, těch jejich kluků. Kluci zírají, protože jestli s nimi nechodí na tréninky, tak takhle je ještě neviděli. Je odstartováno. Blondýnka, která se jindy možná umí sladce usmívat, rozhodně není z cukru. Dobíhá na svou pozici na základně u čerpadla. Zvedá ze země svůj dvoumetrový díl tlusté hadice "savice", pevně jej obejme, udělá pár rychlých kroků, zavře oči, nafoukne tváře a celou váhou svého těla se s tou tlustou hadicí přes okraj vodní nádrže vrhá pod hladinu. Hadice je zpočátku ještě plná vzduchu a holčinu zase jakoby odpružením vystřeluje zpět nahoru. Ta to ale zjevně má dobře natrénováno, protože se jí podaří vzpírající se savici udržet pod vodou a tak ji nejrychlejším možným způsobem naplnit vodou. Její kámoška napojuje svůj díl. Obě jsou celé mokré od cákající vody. Všechno se děje vysokým tempem, holky v poli dobíhají na své pozice, připravují všechny potřebné díly vybavení, napojují rozdělovač, natahují hadice. Zvednutím ruky hlásí připravenost na základnu. Dívčina na základně rychle zkoukne všechny přístroje na čerpadle a jediným pohybem ruky na ovládacím panelu přepíná doposud klidně na volnoběh vrnící motor do plného výkonu. Hadice natažené trávou takového místního neoficiálního parku se pod náporem plného tlaku přerovnávají, kroutí a poskakují jak zběsilí hadi. Obě holky na špicích jsou už pevně zakleknuté na zemi a silou se vzpírají proti rychle se blížícímu nárazu plného tlaku vody z hasičského čerpadla. Ten proud bez problému skolí dospělého chlapa. Když pak někde hoří, je důležité, aby se voda dostala co nejdál a co nejvýš. Každá puberťačka proudem vody rychle sestřeluje svůj terč a stopky se zastavují. Zastavují se na dobrém čase, protože nikde nedošlo k zádrhelu. Holky udělaly maximum pro to, aby nebyly horší než ty druhé holky z té vedlejší vesnice. Normálně s nimi asi chodí společně na diskotéky a předhánějí se v oblečení, v melodiích a fotkách uložených v mobilu, ale dnes mají svoje trička se svým nápisem a jménem své vesnice. Po nich jdou holky z Dolní Branné. Tam myslím mají poštu - v tom baráku u silnice, v kterém je taky obecní úřad a dole je i malá cukrárna. 943 obyvatel. Holky mají trochu jiný postup pro naplnění savice vodou - nejprve spojují oba díly a obě dvě pak s nimi namáčejí svá těla v nádrži. Rozhodně to není pomalejší metoda. Pár dospělých chlapů ve stejných tričkách pokřikuje, nejvíc ten, co stojí na nejvyšším pařezu. Jedná se ale hlavně o nabádání ke klidu. Všichni mají natrénováno a tak jsou dílčí malé zádrhely v některých týmech důsledkem právě nervozity.
Holky z Čisté (191 domů, 328 obyvatel) jsou věkem ještě spíše základka. Na tričkách mají na zádech nápis: "HASIČI. Jedeme tam, odkud všichni utíkají." Mezi týmovými auty převládají starší i novější Tatrovky (pohon všech kol, výborná terénní prostupnost - tady jsou všude kopce, víš?). Ovšem auto s nápisem "Čistá", to jsem ještě neviděl! U chodníku se třpytí jako nový hooodně starý hasičský Mercedes! Uprostřed vysokánské kapoty klasická trojcípá hvězda na ozdobném mosazném znaku. Pohon všech kol a světlost, že pod tím autem v pohodě po čtyřech prolezeš (tady jsou všude kopce, víš?). SPZka je až nahoře nad okny kabiny. Je na ní "V", jako "veterán způsobilý provozu". Na předním nárazníku je totiž taková široká boule plachtoviny - naviják (tady jsou všude kopce, víš?). Prohlížím si ten muzejní kousek zblízka a on je v naprosto perfektním stavu! Jako kdyby ho vyrobili včera! Startuje zlehka, na první cuknutí. Motor vrní rovnoměrně jak malá hračka na setrvačník. Je v dokonalé kondici. Pokud jsem do teď měl jen pocit, že se možná nacházím uprostřed bláznů, tak teď jsem si definitivně jist! Tak staré auto může být v takovém stavu jen a pouze díky obrovskému množství práce několika naprosto šíleně nadšených lidí.
Pak nastupují družstva dospělých žen, také z Harty (458 domů, počet obyvatel ve Wiki neuveden). Skupinka plus minus prvňáků se zvedá z trávy, skáče a řve "mami, do toho!".
Ovšem disciplína mužů na závěr, to je exhibiční záležitost. Nejprve malý zásah ruční stříkačkou s ručně donesenou vodou. Shozený terč teprve odstartovává plný požární útok na velkou dálku přes celý park. Chlapi jsou v kompletních kombinézách, s přilbami popsanými jmény jako Prochy, Tomík apod. Naštěstí to jeden ze znalých poblíž komentuje nějaké slečně: Sleduj, až natáhnou ten hlavní tah, tak začne Kuba běhat tam a zpátky. Vidíš, už dali signál, tak Kuba běží. V každé ruce jednu smotanou hadici. Kuba běží tak, aby měl hlavní přívodní hadici na zemi po své pravé straně. Na cílovém místě hadice odhazuje ke kolegům v družstvu a běží zpátky. Zase tak, aby měl hadici po své pravé straně. Tady, v poledne jasného dne, se to může zdát komické, ale je to přesně podle pravidel - když hoří, nemusí být zrovna slunečné poledne, nemusí být jasná viditelnost bez kouře a hasič se nesmí ani ztratit ani srazit s druhým, který by běžel proti němu. Na základně Kuba nabírá další dvě hadice a zase s nimi běží podél hadice doprostřed parku, to nese náhradní hadice, které patří do pravidel zásahu tohoto rozsahu. Tentokrát dospělí chlapi skáčou a řvou. Povzbuzují ze všech sil, jakoby byli na mistrovství světa. Ale, říkám si, oni jsou vlastně na takovém mistrovství svého světa. Oni tady ukazují, že nejsou o nic horší, než ti z vedlejší vesnice. A to je dobré vědět. To je podstatná informace pro každého v té vesnici. Protože nikdy nevíš, kdy kde co začne hořet. Na příčinách už pak nezáleží. Jistě, jsou profesionální hasiči, jsou, samozřejmě, ale nejblíž až ve Vrchlabí, v Hostinném, ve Dvoře. A to jsou vzdálenosti, které znamenají čas. V každé vesnici může začít hořet, nikdy nevíš. A pak to budou tito chlapi, v těchto přilbách, s těmito auty, na kterých bude záležet. A může jít i o vteřiny. O stejné vteřiny, o které jde tady, na soutěži hasičských družstev, na naprosto bezvýznamném klání bezejmenných lidiček z prakticky bezejmenných vesniček.
Když zamířím ke stánku s udírnou a k vedlejšímu s pípou, míjím velký stan se stoly a židlemi, kde se teď dá posedět u jídla. Ale ráno tam pravděpodobně mladí hasiči psali vědomostní testy. Vedle je ještě jeden stánek a hned se mi začíná líbit - koláče. Malé kulaté i velké, krájené na plechu. Směšná symbolická cena 5 Kč za kus platí pro vše na tomto stánku. Dávám si, co hrdlo ráčí. Vím naprosto přesně, kdy ty koláče byly upečeny: Nejdříve včera, možná až dost pozdě večer. Vím naprosto přesně, kdo je pekl: Manželky hasičů, přesně ty, které je teď tady nabízejí. Dávají do nich mléko od farmáře z vedlejší vesnice a vejce od slepic, které občas po okolních loukách prožene můj pes. Takové koláče nikde jinde nekoupíš.
Schyluje se k bouřce a prudký déšť mě žene domů.
Teď odpoledne už jsou mladí soutěžící doma. Na místě akce je už jen zbytek dospělých hasičů. Pouštějí si muziku, tancují, pijí pivo a dávají si klobásy z udírny. Přestože v soutěži si nedarovali ani půl vteřiny, kamarádí spolu. Je jich tu ale už jen část, také sotva polovina ze všech těch hasičských aut. Vím, kde jsou ostatní auta: Jsou zpátky ve svých vesnicích. Stojí ve své garáži. Mají dotankované palivo a plnou zásobu vody. Mají naložené pořádně smotané suché hadice, překontrolované rozdělovače, čisté proudnice. Jsou tam vysílačky s plně nabitými bateriemi. Někde tam visí přilby popsané jmény, která nenajdeš v kalendáři.
V hasičské garáži tady poblíž visely teď nějakou dobu dvě z těch přileb nějakou dobu netknutě. Při jednom z nedávných zásahů skončili dva místní dobrovolní hasiči v nemocnici. Jeden přiotrávený kouřem a na druhého spadl z hořící střechy kus plechu a pošramotil mu ruku. Všichni jejich příběhy znají. Určitě i všichni, co byli na té soutěži. A určitě i všichni jejich příbuzní a známí v těch malých vesničkách, rozesetých tady mezi kopci. Tady jsou všude kopce, víš? V těch vesničkách nejspíš mají všude hospodu a kostel. Někde ale nemají poštu a někde nemají ani školu. Ale hasiče tam mají. Protože tady mezi těmi kopci... nikdy nevíš.

Proč veverky nevolí levici

Náhodou veverky, to je zdroj poučení. Na zimu si musí nasbírat zásoby. Která veverka by čekala, že to za ni udělá někdo jiný, nepřežije.
Pilnější veverka nasbírá více zásob. V případě nečekaně tuhé zimy pak může pomoci méně pilné či méně úspěšné veverce přežít.
Teď však přišla jedna hodně líná veverka s návrhem, že bude stanovena nějaká norma zásob, a která veverka bude mít zásoby větší, bude muset povinně svůj nadbytek odevzdat. Tato hodně líná veverka přitom bude rozhodovat - spolu s těmi veverkami, které její návrh pomohou prosadit - komu budou tyto vybrané nadbytky rozdávány. Nejdříve samozřejmě bude muset dostat ona sama se svým týmem, protože místo sbírání zásob budou celé léto pracovat na seznamu veverek, které budou podporu potřebovat a hlavně na pořadí v tomto seznamu. Rudovous od vedle nabídl této komisi krásné prostorné apartmá na svém rozsochatém stromě, tak by přeci nebylo spravedlivé ho neposunout v seznamu někam nahoru. Naopak Černovous od naproti proti novému zákonu pořád jen prskal, ten si tedy přízeň přerozdělovací komise nezaslouží. Spravedlnost pro všechny.
Tato hodně líná veverka ale není moc chytrá. Nedošlo jí a ani jiným hloupějším, že se ostatní veverky po nějaké době vyprdnou na to, aby měly nadnormativní zásoby. Nasbírají si jen přesně pro sebe. Pak někdy, ne letos, ani ne hned příští rok, ale jednou určitě se to stane. Přijde tuhá zima. Tentokrát nikdo nebude mít nadbytky. Zásoby dojdou všem veverkám a všechny pomrznou.
Možná přežije jen ta hodně líná veverka se svým týmem, protože při vybírání přebytků zaokrouhlovala nahoru. Budou mít před sebou celkem bezstarostné léto. Léto, kdy se budou celé dny jen smát, jaké měly štěstí. Léto plné žranic, léto plné radovánek. Léto poslední.

Dokud veverky ještě potkáváme, tak víme, že k tomuto scénáři nedošlo. Ne snad proto, že by mezi veverkami nebyly ty línější či dokonce sem tam ty hodně líné. Určitě jsou, variabilita je přírodě daná. Je to proto, že ty ostatní veverky je s těmito nápady vždy včas poslaly do prdele!

Velikonoce? Ostara!

Naši předci měli mnoho bohů a slavili mnoho různých svátků. Život nebyl jednoduchý, každá pomůcka dobrá. Pohanské obyčeje byly ale přízemní, a to v tom smyslu, že se drželi s nimi při zemi, doslova při zemi - při té, která je živila. 

Takový zimní slunovrat, to bylo něco! Chvíle, kdy se životodárné Slunce začíná vracet a s ním i teplo a hojnost.
Tehdejší šamani si nemuseli nic vymýšlet, nemuseli svým lidem lhát. Stačilo uprostřed louky, na kterou ono Slunce svítí celodenně po celý rok, pevně zatlouci do země prostý dřevěný kůl. Pak se mohlo malými kolíky každých pár dnů vyznačovat, kam sahá vrchol stínu kůlu v poledne. V poledne, určeném posouzením výšky Slunce na obloze. Klidně si to vyzkoušejte. Jsou věci, které fungují pořád, protože je lidi nemůžou posrat. Můžete i jinými kolíky značit vrchol stínu kůlu při východu a při západu Slunce. Hodí se, když u té louky je vyvýšenina, kde se dají tyto značky pozorovat z nadhledu. Pravda, musíte vylézt ven a naučit se pozorovat pohyb Slunce po obloze. Ale tehdy to umělo každé dítě.
Takhle se určovaly pro hospodaření rozhodné okamžiky - kdy začít se setbou apod. Neměli jsme zde pravidelnost záplav ani období monzunů a Slunce jsou navíc ty nejpřesnější hodiny.
Když křesťani začali obracet svět na svou abstraktní víru, kde vše stojí na vymyšlenostech a na nic se člověk nemůže podívat, na nic si sáhnout, vůbec jim to nešlo. Jít pouhým slovem proti faktům. Brzy pochopili, že nemají šanci vymýtit původní rituály a jejich termíny. Nezbylo jim nic jiného, než se jim přizpůsobit a pomaličku je jen přiohýbat k obrazu svému. Trvalo jim celá staletí, aby zimní slunovrat v oslavách posunuli alespoň kompromisně o pár dnů směrem k jejich kalendářnímu, zase zcela abstraktnímu, konci roku a začali tomu říkat Vánoce.
Podobné je to se svátky dnes nazývanými Velikonoce. V tyto dny se oslavuje už od nepaměti jarní rovnodennost - okamžik, od kterého jsou dny delší než noci. Příroda startuje produkční období. Zvířata roztáčejí další kolo rozmnožovacího cyklu. Ptáci nakladou vejce, různé druhy různě velká a různých tvarů, ale i různých barev. Pohodlnější, než je ptákům vybírat z hnízd, je vzít obyčejná vejce slepičí a ta obarvit různými barvami a tak napodobit jarní pestrost přírody.

Samozřejmě se často setkáme s označením "tradiční křesťanské svátky" apod. To je ale tradice jen rádoby, jen taková krátkodobá nálepka posledních "pár" let. Na rozdíl od křesťanů s pozlacenými chrámy žili naši dávní předkové v souladu s přírodou. To nebyla žádná uvědomělost, oni jinak nemohli, když chtěli přežít. Až na vás někdo přijde s nějakým tvrzením o tradici či vyšších cílech, a je jedno, jakým křížem nad sebou zrovna bude mávat, podívejte se na to víc zblízka. Podívejte se na oblohu, sledujte svět kolem sebe, sledujte přírodní cykly, sledujte zákonitosti fungující v životě. Zjistíte, že všechny křesťany můžete s klidným svědomím poslat do ... Valhally. I když tam se oni nedostanou, nesplňují podmínky.

Barbara, jakými Keltové z našeho pohledu byli, poznáte snadno. Jeho bohové jsou pro něj parťáci, pomocníci na cestě životem, včetně začátku a konce této cesty. Jsou to pro něj konkrétní postavy, i se zápornými rysy. Klidně o nich může mluvit, může je kreslit, zpodobňovat. Žádný strach. Mluví s nimi proto jako rovný s rovným. ;-)
"Crome. Nikdy jsem se k tobě nemodlil. Nemám na to jazyk. Nikdo, ani ty si nikdy nevzpomene, jestli jsme byli dobří nebo špatní lidé. Proč jsme bojovali nebo zemřeli. Ne. Všechno na čem záleží je, že se dva postavili přesile. To je důležité.
Chrabrost tě, Crome, těší, povol mi jedno přání. Dopřej mi pomstu.
A když mě nevyslyšíš, tak táhni k čertu!"

Karel Zich - malá vzpomínka

Karel Zich byl pro mě vždycky nějakej popík kdesi v dáli, kdesi v main streamu. V něčem, co nechci, neznám, nesleduju, přepínám, přelaďuju. Až jsem byl jednou na slavnostech, kde od rána do noci vyhrávají i různé kapely, a to doslova všech žánrů, aby se dostalo na vkus všech návštěvníků. Odpoledne po řadě kapel se na pódiu objevil on. Sám, s kytarou. Řekl jsem si, no, tywe, to jsem fakt zvědavej, co tady na tom náměstí plným halasícího davu a front na pivo chceš předvádět. Pozdravil [to se tady na venkově boduje vysoce :) ], prohodil pár slov a ozvala se perfektně naladěná dvanáctistrunka. A začal zpívat.
Stačilo mi pár loků piva, a začínal jsem chápat. Tohle není jen někdo další z řady. Tady mám tu čest s absolutním profesionálem. Trochu jsem se zaposlouchal a přitom mi došlo něco málo z historie. Aha. On přeci zpíval ve Spirituál kvintetu. Aha. To taky nemůže úplně každej, kdo si jenom myslí, že by na to možná mohl mít. 

Dokonalý výkon na pódiu, které najednou vypadalo malé. I to náměstí se jakoby zmenšilo.
A to to ještě na tom pódiu vypadalo zdánlivě obyčejně - jeden chlápek s kytarou. Ale na tom náměstí se něco změnilo. Všichni začali poslouchat a všichni se k tomu pódiu otočili. Poněkud nepřirozeně vypadaly všechny ty máničky, které sem dorazily na nějaký Arakain či podobnou hvězdu večera. Ocvočkované džísky a černé kožené bundy se držely svých piv, kecaly mezi sebou, ale sledovaly to pódium. Rozhlížel jsem se na všechny strany, jestli to není nějaká lokální výjimka, ale čuměli a poslouchali úplně všichni, od mamin s prckama po důchodce. Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale bylo to tak.
Mohlo to být počasím. Mohlo to být hojností piva a mnohých dalších dobrůtek. Mohlo to být čímkoli dalším, co mi uniklo. Já ale tipuji, že to bylo tím, že ten zpěvák a muzikant byl právě Karel Zich.

Marshall & Status Quo

Za mlada jsme si zpívali s Katapultem:
"Sedím už nevím
v kolikáté šatně.
Na židli kostým
a ladím kytaru.
Hlediště tone
zatím ještě ve tmě,
do které svítí
rudé oči maršálů..."

Bylo nás možná jen pár, kteří jsme věděli, že se to píše MARSHALL a když to zapneš, svítí na tom rudá kontrolka.
Je to celkem nevinně vypadající bedýnka. Černá, samozřejmě.
Uvnitř nejsou tranzistory. Divné, ty jsou dnes všude.
Uvnitř nejsou tištěné spoje. Divné, ty jsou dnes všude.
Jsou tam místo toho tlusté měděné dráty. Divné.
Jsou tam místo toho těžké transformátory = tlusté ocelové pláty + silné permanentní magnety. Divné.
Jsou tam místo toho velké, hodně horké a divné elektronky.
Když to zapneš, elektroměr chytne amok.
Začne se to zahřívat a elektronky začnou žhnout a topit.
Musíš počkat, až se to celé správně rozžhaví.
Pak teprve máš šanci, se svou kytarou, stát se opravdu uctívaným bohem.
Nic ti nebrání.
Membrány baterií reproduktorů jsou našponované k prasknutí, ani se nehnou.
Všude zatím protékají jen nulové signálové proudy.
Elektronky číhají na sebemenší zvlnění na vstupu.
Na vstupu, ke kterému je připojena tvoje kytara.
Ještě nic nepřichází.
Ještě ses totiž nedotkl strun.
Kilowattové aparatury čekají na tvůj dotek.
Ještě chvilku počkáš a můžeš.
Můžeš se stát bohem.
Nic ti nebrání.
V zádech máš totiž kytarový zesilovač s nejlepším zvukem v celé v historii lidstva, MARSHALL.


Cokoliv chceš

Teď jsi v armádě:

 

No, to bylo dávno, teď už trochu zestárli, no ... rok 2005:

A tady je udán rok 2009: Down, down

Status Quo - Caroline (live at Montreux 2009)

Jasně, přibývají roky, ubývají vlasy na délce i na barvě... Ale v zádech jim svítí do tmy rudé oči. Už víš, koho.

Pestré příhody parkovištní

Patrové parkoviště ve velkém obchoďáku v krajském městě je sice plné, ale je tu relativní klid. Náhodou se mi podařilo zaparkovat úplně na kraji, tak vidím na docela velkou část tohoto patra. Ani si nepouštím muziku, užívám si chvíli klidu a baštím. Donesl jsem si cosi z fast foodu na tácu, zamkl se a se sedačkou v poloze "total veget" relaxuji. Možná bych si po jídle chvilku zdříml.
Na tlouštíkovi ve vytahaném tričku přes sedřené džíny v rozšmajdaných teniskách mě nezaujalo ani tak jeho samo o sobě elegantní sako a klobouček, jako to, že jsem ho už před chvílí viděl. Teď šel zas opačným směrem. Nebyl to směr ani ke vstupu do supermarketu ani od něj. Šel prostě napříč celým parkovištěm. Navíc nebyl sám. Dalších pár týpků podobně rozmanitého oblečení s ním tvořilo rojnici. Pročesávali parkoviště, a protože jsem tam seděl dlouho, viděl jsem je stále chodit sem a tam, od jednoho okraje patra k druhému. Nejdřív jsem si myslel, že někoho hledají, zbloudilé dítě nebo psa. Ale vůbec se nekoukali do mezer mezi auty ani za široké podpěrné sloupy nesoucí vyšší patra. Vůbec se ani nekoukli na sebe, nemluvili, jen přesně dodržovali rozestupy v rovné řadě.
Pak se objevil ten kluk. Něco přes dvacet, ohoz běžný, byl ale rozcuchaný a se silně vyděšeným výrazem. Běžel přímo ke mně. Zastavil se v mírném předklonu těsně za okýnkem mých dveří a začal něco vykládat. Občas se otočil a ukazoval mi směr kamsi za sebe za roh, kam nebylo vidět. Jeho řeč ale nebyla slyšet. Opakoval prosebné gesto a stále očima sledoval, jestli už otevřu to okénko, abych ho líp slyšel. Nevypadalo to, že by mu ukradli či nabourali auto. Tipoval jsem to spíš na to, že to auto mu hoří, má v něm malé dítě a nemůže ho dostat ven. Také to mohlo být něco o mimozemšťanech, kteří tam za rohem právě přistáli a vyvražďují jeho rodinu. Můj pravděpodobně dost nechápající pohled ho přiměl stále vyslovovat neslyšné prosby, opakovaně znázorňovat nějakou hodně zoufalou situaci, ve které nutně potřeboval ihned mou pomoc.
Mě ani na okamžik nenapadlo, že bych to okénko pootevřel nebo dokonce vystoupil. Pokračoval jsem v ledabylé konzumaci bez jediného pohybu navíc. Tomu chlapci jsem v duchu dával jedničku za herectví. My car je nejen krásně, hluboce temně i třpytivě černý, když je umytý, ale je i poněkud vyšší. Já sám průměrného vzrůstu se musím postavit na špičky, když chci zvenčí alespoň trochu vidět na střechu. Ten herec nebyl taky žádný čahoun a navíc už od počátku byl lehce shrben, asi pod naléhavostí situace. Vůbec tedy na mou střechu neviděl. Vůbec neviděl naplno otevřené střešní okénko, přes které jsem slyšel každičký zvuk rozléhající se touto megagaráží. Slyšel jsem, jak mu při divoké gestikulaci šustí rukávy. Slyšel jsem zvuk jeho podrážek při nervózním přešlapování. A hlavně jsem slyšel, jak ta jeho divoce artikulující prolhaná držka nevydala ani hlásku! Hluchoněmí lidé dokážou vydat nějaký zvuk, můžete slyšet také jejich pokusy o vyslovení hlásek typu B, P, jindy můžete slyšet cosi jako šeptání. Také jejich gestikulace uvyklá posunkové řeči je unikátní. Když s vámi začnou komunikovat, obvykle začnou právě upozorněním, že neslyší. Tomuto podvodníkovi ale vůbec nic z pusy nevyšlo, ani jediný vzdech. Jeho ruce jen nesmyslně mávaly.
Blbej nebyl, celkem rychle mu došlo, že se ani nehnu. Náhle ve zlomku okamžiku z něj byl zcela lhostejný náhodný kolemjdoucí. S prázdným výrazem na jeho neutrálním ksichtu se otočil, dal ruce do kapes a odcházel pryč za nejbližší roh. Ani směrem k supermarketu, ani od něj. Naplno otevřeným střešním okénkem jsem jeho vzdalující se kroky dobře slyšel. Až když utichly v dáli, střešní okénko jsem zavřel a zkontroloval jsem, že mám opravdu dveře zamčené.
Z káry jsem už nevystrčil nos. Tác od jídla od té doby vozím vzadu, někdy příště jim ho tam vrátím. Pokud tedy nezvolím jiné parkoviště a tím i jiný obchoďák...

Ani nevím, jestli ten herec patřil k té skupince v rojnici nebo ne. 

Víte někdo, vo co go?

Umělými sladidly k obezitě!

Jeden z módních trendů dnešní doby je označování klasického cukru v potravinách za pro člověka škodlivou látku. Vychází to z jednoduchého schematu, ve kterém více cukru v potravě znamená příjem více energie a pokud organismus nezvýší její spotřebu, přebytek skladuje ve formě tuků a my tloustneme. Cukr v potravině tedy nahradíme umělým sladidlem, které žádnou energii do organismu nepřináší, potravina chutná skoro stejně sladce a my netloustneme. Paráda, výborně, hurá. Tím končí myšlení běžného spotřebitele. Zde končí bohužel i myšlení činovníků EU, kteří nyní vydali zákaz přidávání cukru do prodávaných ovocných šťáv. Přidávání syntetických, uměle vyráběných sladidel [sacharin, aspartam, acesulfam ad.] samozřejmě zakázáno není a naopak tím dostává další podporu. [Cui bono?]
To je celé samozřejmě špatně! Proč? Protože přírodu tak snadno oblbnout nelze. Naštěstí, protože díky tomu tu ještě stále jsme. Zkusme se trochu snažit a nezastavit se s úvahou ve výše uvedeném bodě a pokračovat v ní dál.

Podívejme se na děti. Neutuchající fyzická aktivita. Běh tam a zase zpátky, sjet na čemkoli kopec a znovu nahoru. Stále dokola. Pak se na chvilku někde zastaví, na malou chvilku, doplní tím síly a jedou znovu naplno. Ony tak jedou i psychicky, akorát to není tak vidět. Dospěláci, zkusme s nimi držet krok - nemáme šanci. Nastupuje únava a stupňuje se, chvilková zastávka ani náhodou na regeneraci sil nestačí. Není to pouze naší bídnou kancelářskou fyzičkou. My už jedeme na dospělý metabolismus, který je optimalizován jinak, už ne na rychlý růst a rozvoj. Děti jedou na dětský metabolismus. Ten je právě optimalizován na rychlý růst organismu, fyzický i psychický [učení se]. To tak nějak všichni víme a v tom se asi ještě shodneme. Tak dál:

Děti mají rády sladkosti. Pomineme-li rozmazlování prarodiči, je to přirozené. Už jsme si řekli i proč: Cukry jsou zdrojem energie. Zdrojem vydatným a také je to energie organismu nejsnadněji dostupná. Primární monosacharidy, zejména cukry v ovoci, rostlinách [gruktóza, glukóza] jsou přímo zpracovatelné energetické a stavební suroviny, k jejichž využití organismus nepotřebuje žádné jejich zpracování trávicím systémem. Proto cukry vyvíjející se dětský organismus preferuje, proto mají děti chuť hlavně na sladké. Po ukončení vývoje přejde jedinec na pomalejší dospělácký metabolismus a rapidně poklesne i jeho chuť na sladké potraviny. Tohle taky ještě všichni víme. Tak mysleme ještě dále:

I jako dospěláci si sem tam něco sladkého dáme, je to přirozená součást potravy nás všežravců. Cukry jsou pro nás stále jedním ze zdrojů energie. Co se stane, když uděláme tu blbost a začneme si dávat jídlo s umělými sladidly místo s cukry? První informace o přijímané potravě jsou chuťové a tam obelhané tělo dostává signál o sladké chuti, tedy o přítomnosti bohatého zdroje energie - cukrů. Jenže je to podvod, nejsou to cukry, ale sladidla, žádná energie nepřichází. Je to pro organismus překvapení, tedy stres. Ale vyrovná se s tím, játra dostanou trochu počudit ve stylu "máš zásoby, i když malé, tak je ale hlavně rychle naval" a jede se dál močálem černým kolem bílých skal. Pohladíme si pupek s vítězným pocitem "hubni, hajzle". Jednou za čas, budiž. Ale pozor! Pokud totiž budeme pokračovat v konzumaci umělých sladidel místo opravdových cukrů, stane se logická věc: Naučíme své tělo, že sladká chuť už nadále neznamená energii! Ano, metabolický systém se skutečně přizpůsobí a zareaguje touto změnou! Za statisíce let byly tyto pochody tvrdým přírodním výběrem vyladěny na udržení jedince při životě a v optimální formě. To neoblbneme, neokecáme, nepodvedeme, žádná lobby to nepodplatí. Organismus si nadále bude hladem, žízní a chutěmi říkat o to, co potřebuje. Navíc ale už teď bude vědět, že sladká chuť neznamená energii. Pokud tedy dostane cokoliv sladkého, ignoruje to v bilanci příjmu energie, prostě si to na příjmu do skladu rovnou škrtá, jakoby to vůbec nedostal. A dál vytváří odpovídající hlady a chutě, aby dostal skutečnou energii. Samozřejmě i v případě, že dostává skutečné cukry! A ty samozřejmě dostává v mléce, v ovoci a všude, kde jsme je umělými sladidly nenahradili. Takže je to jasné, že? Tělo si žádá více energie, než opravdu potřebuje a přebytky samozřejmě ukládá do zásob. Tloustneme. Ano, pojídáním umělých sladidel tloustneme.
Ta logika je myslím jasná. Uvědomte si, že to nakonec vychází zcela opačně, než jak vychází ta primární úvaha, že snížení příjmu cukrů je opatřením proti obezitě. Tuším britští vědci to byli, co toto ověřili výzkumem.

A pár kontrolních otázek na závěr o výhodách a nevýhodách cukru a sladidel:
Podporuje cukr v potravě kazivost zubů? Ano, protože je potravou i pro bakterie běžně žijící v našich ústních dutinách a způsobující zubní kaz. Umělé sladilo? Ne.
Může být běžný cukr [obvykle řepný či třtinový, sacharóza] škodlivý pro lidi s nějakou poruchou trávicího systému? Ano, řada lidí má různé malé nebo přechodné poruchy zpracování cukru a nemá tušení, že vlastně přinejmenším částečně patří mezi cukrovkáře. Těm může konzumace cukru škodit. Konzumace umělého sladidla? V těchto případech ne. [Jinými případy myslím např. kombinaci fenylketonurie s aspartamem.] 

Mohou být běžné cukry karcinogenními látkami, tj. mohou způsobovat rakovinu? Ne, jsou to látky mnohem starší než lidský rod a kdyby na nás měly tento devastující vliv, dávno by se projevil a nebyli bychom zde buď my nebo ty cukry. Umělá sladidla? ... Promiňte, musím končit.

Když je vánoční Půlnoční opravdovým svátkem

Ano, občas jsem chodíval na Půlnoční. Kdysi dávno. Pokud si matně vzpomínám, nebyla naštěstí až o půlnoci. Byla ale natolik pozdě, abych už dokázal dobrovolně opustit stromeček s dárky. Aspoň si myslím, že to byl týž večer, už je to fakt dávno. Vlastně všechno je to tak dávno, že si už nejsem vůbec jist, že jsem to doopravdy zažil.
V kostele bývalo narváno úplně na doraz. Kdesi vpředu, kam vůbec nebylo vidět, někdo něco vykládal. To mi bylo ale fuk, to šlo mimo mě, nebylo to nic, co by mělo pro mě smysl a váhu. Probojovat se víc dopředu stejně nebylo možné. Jediné, co jsem mohl při troše štěstí vidět byly ty široké kaskády varhanních píšťal. Trubky odlité z cínu, přesně vyladěné starými mistry, každá na svůj tón. Od několikametrových obrovských po malinké tenoučké. Celá stěna píšťal. Kaskády. Patra. Těmi píšťalami prohání dmychadlo velká kvanta vzduchu. Která dostane vzduch, ta hraje. To se ovládá klaviaturou. Je na to potřeba několik baterií kláves nad sebou a pro nejnižší basové tóny těch největších píšťal je další klávesnice při zemi, na které se hraje nohama. Po stranách několika manuálových varhan je ještě spousta rejstříkových táhel. Každé svým způsobem mění výsledné poměry tónů a tím celkovou barvu zvuku.
Celé je to dost složité a málokdo se v tom vyzná. On se vyznal. Vyznal se víc než dobře. Na pohled by to do něj ale nikdo neřekl. Ten děda vypadal starej jako sám svět. Šoural se pomalu, nejistým krokem. Hledal si cestu. Jeho ruka šátrala po zábradlí, nohy tápaly po každém dřevěném schodu. Nechvěl se, neváhal, nebyl zmatený, natož ztracený. Jen prostě hodně špatně viděl. Jeho brýle měly ty nejtlustší skla, co asi vůbec šlo vyrobit. Znal lidi, pamatoval si je, ale podle hlasu. Jejich tváře mu ale splývaly. Kdo na něj nepromluvil, toho nepoznal.
Občas ho žádali, jestli by jim nezahrál něco konkrétního. Ale jistě, ochotně, jen musíte mít noty. Notový papír pak vzal oběma rukama a přiložil si ho na ty své tlusté brýle! Vzal ten papír a rukama si ho přimáčkl přímo až na skla! Pomalu pak papírem posunoval, aby se každičká nota dostala do kontaktu se sklem staříkových brýlí. Celé stránky not takhle pomalu přejel. Někde rychleji, někde pomaleji, někde se pozastavil. Nevím přesně, co se odehrávalo v jeho hlavě, ale on si ty noty takhle projel po těch svých lupách jednou jedinkrát. Pak ruku s nimi natáhl neurčitě někam před sebe, kam už neviděl, aby si je zase někdo od něj vzal. Už je nepotřeboval. Sedl za varhany a zahrál to. Jen tak. Jakoby se nic nedělo. Jakoby ty noty měl právě přímo před sebou a četl je.
Do kostela na Půlnoční žádné noty nepotřeboval. Těch pár vánočních písní, stále stejných, znají všichni. Mnozí je i umíme zahrát a mnozí i poměrně dobře a hezky. Taková Narodil se Kristus Pán, to je všeobecně známá věc. To se naučí každý. Tři, čtyři akordy, že, není co řešit. Ale tady na Půlnoční? Tam byly ty tři, čtyři akordy v každém taktu! Když tato píseň svou prostou melodií rozezvučela celý kostel, pochopil i ten nejtupější vidlák bez stopy hudebního vzdělání, že tady je něco hodně jinak! To se pak vždycky táta ke mě natočil a řekl mi potichu jedinou větu: "Poslouchej, to hraje starej Nyklíček."
Ten dědek do toho šel naplno. Myslím si, že se už musel narodit tak, že instinktivně, bez rozmýšlení věděl, co se kam hodí, kde jak tu kompozici může nakombinovat a okamžitě to tam z fleku všechno byl schopen posadit, přesně a správně. Z prosté melodie se stal majestátný mnohahlasý chorál. Z jednoduché harmonie se pod jeho rukama a nohama zrodila symfonická kompozice širokých rozměrů.
Přestaly existovat nějaké píšťaly a klávesy. Všechno se vzneslo, rozzářilo, zhmotnilo a spojilo do jediného těla starého Mistra. Nikdo nezpíval. Aspoň já nikoho neslyšel. Všichni zírali nahoru ke stropu, bez hnutí, bez dechu. Nechali sebou prostupovat hudbu samotného nebe. Toto byla opravdová dimenze našeho vesmíru. Toto byl odraz skutečného života.
Když varhany utichly, trvalo nám dlouho, než jsme si to uvědomili. Šli jsme domů bez jediného slova. Vždycky jsem měl jasno v tom, že žádní bozi nejsou. Ale i v tom, že pokud by byli, právě ke mně jeden promlouval. Jasně jsem ho slyšel. Když mám chvilku klidu, chvilku vnějšího ticha a samoty, slyším ho dodnes.

Krkonoše: Ledová jízda - extrémní závod psích spřežení

Nic pro měkkýše.
Start, je-li alespoň ten první někde v civilizaci, rozhodně stojí za návštěvu. 

Jen své psí miláčky nechte doma. Tihle psi tady nejsou žádní miláčci, to jsou tažní psi. Je to na nich i vidět, kdo to vidět umí. Jsou to pasivní, stoická až tupá, nevzdělaná zvířata, zvířata v pravém smyslu slova. Vždycky se při pohledu do absolutně netečných, světlounce modravých očí sibiřského husky ptám, kde je vlastně hranice mezi psem a vlkem. Plemena tažných psů během svého šlechtění nežila nějak hluboko v civilizaci. Tito psi celé generace žili pouze venku, nikdo je nikdy neučil nějaké spaní u krbu a dávání pac.
Musher je vůdce smečky. Vše musí fungovat podle její hierarchie - krmení, komunikace, zápřah, bivak, všechno.
Časově měřeno, většina života tažných psů je pouhým čekáním. Leží, válejí se, líně pozorují okolí a čekají. Čekají dny, týdny, měsíce. Nekonečná doba, ale psi ten čas vnímají jinak než člověk, nepočítají jej. Nic se neděje. Vůbec nic se neděje celou věčnost, až jednou... Až jednou přijde jejich musher s postrojem a začne je zapřahat do saní. V tu chvíli praskne celé nebe s obrovskou ránou a roztříští se na malé střepy, které odsviští za obzor. Celý svět tažného psa se náhle rozjasní oslepujícím světlem, které je horké a přichází ze všech stran. Všechno ostatní přestává existovat. Začíná ten opravdový život. Probouzí se pravěké pudy, začíná proudit krev s dávnými geny. Pes cítí svou sílu, čichá, naslouchá, pozoruje. Vnímá tu výzvu okolního světa, přijímá ji a celou svou energii dá do běhu. Poběží vpřed, protože to je smysl jeho života.
Někteří musheři tvrdí, že jejich psi udělají cokoliv kromě jediné věci. Poslechnou přesně jakýkoliv povel, jsou perfektně vycvičení na svou práci. Jen jedinou věc je nelze naučit: Zastavit! Zapřaženého psa nelze naučit zastavit na povel! Můžete ho zkusit naučit nežrat nebo nedýchat, se zastavováním je to stejné.
Na startu tedy vidíte saně. Jsou naložené vším, co musher, připojený lyžař a smečka psů bude potřebovat po celou dobu závodu, včetně přespávání. Jakákoliv přijatá pomoc znamená diskvalifikaci z tohoto arktického závodu, navazujícího na psí spřežení účastníků polárních výprav.
Musher stojí vzadu na prodloužených lyžinách saní, teoreticky, záleží na psech... Často totiž celým tělem stojí na brzdě, což je 20 cm hliníková kotva, na doraz zaražená do udupaného sněhu na dráze v místě startu. Vpředu má dva pomocníky, kteří se snaží udržet první dva psy ve vzduchu. Aspoň jejich přední část těla, aby se tito první psi nemohli rozběhnout. Ostatní v zápřahu za nimi se pak taky nerozběhnou. Vrtí se na místě, někteří neklidně poštěkávají, ohlížejí se na všechny strany, poskakují, musí je další pomocník hlídat, aby se zmatkováním nezamotali do popruhů. Divočina, zmatek, nervozita a spousta úsilí, aby se předčasně nedostali přes startovní čáru. I přes snahu všech se totiž saně pomalu kupředu posunují. Časomíra vykřikuje vteřiny zbývající do startu.
Pak se to stane. Zazní úsečný výkřik. Přední pomocníci pouštějí zvednuté psy na zem a odskakují do stran. Boční pomocníci pouštějí popruhy a také rychle skáčou z dosahu saní. Musher jediným naučeným pohybem vytrhává kotvu ze země. Psi na zlomek okamžiku ztuhnou, úplně zkamení. Veškerý neklid, blafání, ohlížení se na ostatní, všechno je pryč jak závanem větru. Všechno ztichlo. Natáhnou krky, napřímí hlavy a bez výjimky zírají před sebe. Nejdále před sebe hledí vedoucí pes, ten se zahledí až na obzor. Jakmile se po tom kratičkém přelomu jen malinko napne k prvnímu pohybu, všichni psi za ním to zopakují a současně jako jediný organismus vyrazí vpřed.
Řemení se napne, vše se náhle samo urovná, ustaví se rozestupy, spřežení jede.
Musher se prvních pár metrů odráží nohou, aby usnadnil zrychlení saní. Stejně jako jeho psi hledí vpřed, sleduje trasu a mlčí. Řvou jeho kamarádi, rodina, všichni povzbuzují, uvidí ho třeba až za pár dnů, ale musher mlčí. Nepovzbuzuje své psy k běhu, to opravdu není potřeba. Jeho psi právě přestali čekat a začali žít. K žití žádný zdravý živočich povel nepotřebuje. Žití je radost a tažní psi jsou nádhernou ukázkou chuti k žití. Mají před sebou desítky kilometrů a nebude to procházka parkem. Pro ně to jsou desítky hodin života naplno, desítky hodin radosti. Zatínají drápy do sněhu, s vyplazenými jazyky vypouštějí obláčky páry z mordy a běží a táhnou saně se svým musherem.

A co tam dělám já? Já na to jen tupě čumím. Stojím, neschopen slova, neschopen pohybu, neschopen akce. Nefotím, nenatáčím, nemluvím, neslyším. Závidím.

Pražáci - na silnicích jedničky

Další malá perlička. Člověk se má radovat i z maličkostí! :-) 

Po jedné z chumelenic jsem se vyhrabal na hlavní silnici. Krásná široká silnice, vypluhovaná skoro až na asfalt. Nikde žádné baráky. Chodci a cyklisti mají vedle svou stezku, proto se z celého širokého okolí prakticky výhradně tady měřívá obecních 50 km/h a ani já víc nejedu. Rychle však dojíždím nějakou tu klasickou ŠkodoFku, která se plazí o hodně pomaleji. Nechápu proč, podmínky jsou relativně výborné. Na předjíždění to není, blížím se tedy k němu a už čtu značku. Áčko, aha. Co s ním? Přeci nepojedu 30 ještě dva kilometry? Uvažuji: Jestli je čistokrevnej, tak nesnese pomyšlení, že by nebyl první. Dojíždím tedy až za něj bez zpomalování. Setmělo se mu v zrcátku. V tu chvíli se mu rozsvítilo po tom jejich způsobu v hlavě! A vono jo! Vystřelil kupředu jak raketa! :-D

Tak nakonec já, suchej pragmatickej technik, budu expert na psýchu? Nebo to umím jen s pražákama? :-)

Jak Čechům Brusel zakázal žárovky.

Znám ho už dlouho. Je to menší, živý chlápek, věčně v pohybu, věčně s úsměvem. Vždycky se motal kolem elektroniky a co to jde, má i svůj obchůdek. Zašel jsem si tam pro baterie do nových vánočních hraček.
Tužkáče. AA i AAA. Alkalické ne, stačí mi obyčejné.
"Dobíjecí máte?"
Nabídl mi i ve verzi se sníženým samovybíjením, což byla pro mě novinka.
Napadla mě i specialita, tak jsem se cvičně zeptal na nabíjecí 9 V aku.
"Takovou?"
Otočil se mezi své poličky a položil přede mě. Lehce se usmívá.
Známá značka, beru.
Jak se otáčel, všiml jsem si balíku krabiček s nápisem 60 W. Žeby zakázané žárovky?
Ptám se: "Šedesátky žárovky?"
"Kolik?"
Pár beru.
Vedle vidím další bednu, ale nepřečtu na tu dálku čísla. Střílím od boku: "Pětasedmdesátky?"
Ani nemrkl, trvalý lehký úsměv. "Kolik?" 

Pár jich beru.
Stojí a kouká na mě, jakoby něco očekával. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že ani nemrkne, když se zeptám na perpetum mobile a nabídne mi ho v několika barvách.

Žádná další bedna s papírovým krabičkami tam už není. Z něj ale vyzařuje absolutní jistota. S ledovým klidem ledabyle vypouštím vrchol kacířství: "Stovky?"
Vůbec nic se nemění: "Kolik?"
Zazdálo se mi, jakoby vzduchem proběhla nějaká vlna. Takový lehký odraz stínu jiné, vyšší dimenze. Ta pluje skrz nás, prochází bez odporu vpřed a reaguje jen na ty opravdu důležité věci. A jednoho dne, pevně doufám, smete všechny ty nepodstatnosti.
Pár beru.
Přepadá mě radostná nálada.
Platím, odcházím.

Děkuje, zdraví a usmívá se.
Startuji tu americkou káru, pouštím Ozzyho a směju se na plné kolo. Na účtence figurují baterie, dále různé dekorativní předměty a tepelné zdroje. Řehtám se naplno. Otáčím se k západu a řvu přes Ozzyho: Merkozy, táhni s tím vaším zkurveným cirkusem už do prdele!

Svět je o trochu lepší.

Lid vs. ČEZ 2

Kolem Vánoc navštěvuji příbuzenstvo. K čaji a cukroví dostávám k nahlédnutí i liebesbrief s jasným logem ČEZ na obálce. Manželský pár v důchodu se mě ptá s vylekaným výrazem ve tváři: "Máme doplatit, ale nevíme jak. Jak to máme zaplatit, když tam není složenka?"
ČEZ si za poslední měsíc nestrhl žádnou platbu inkasem, aby předešel situaci, kdy by náhodou musel vracet nějaký přeplatek. Tím každé běžné domácnosti vznikne nedoplatek. Lidi pak dostanou negativně laděný dopis s nedoplatkem, kolik do kdy mají zaplatit. Důchodci vyděšení výhrůžkami v případě nezaplacení pak zírají na pojmy jako variabilní symbol a nevědí, co mají dělat.
Zírám na to taky, otáčím všechny listy dopisu ze všech stran, ale složenka tam fakt nikde není. Navrhuji, že by mohli zkusit zajít do té Spořky [pravěký finanční ústav] a tam je požádat, aby jim to ze sporožira [název pravěkého účtu] zaplatili. To prý ale zkoušeli už před časem s něčím a celá procedura je prý poslední dobou příliš složitá.
Dostávám záludnou otázku: "Kolik domácností je podle toho sčítání lidu bez Internetu a bez počítačů? Přeci nemůžou počítat s tím, že jim to přes Internet může zaplatit úplně každej!" Vzpomínám si, že jsem někde viděl údaj o dvou třetinách domácností využívajících Internet. "A jak to bude platit ten zbytek?" To nevím.
Znovu procházím celý dopis. Začínám adresou, která začíná neexistujícím jménem. Pokračuje názvem ulice, který kdysi vznikl jako jeden z prozatímních, když se v této lokalitě postavily první domy. Naštěstí jsou tady pošťáci v obraze a i takovýto nesmysl jsou schopni doručit [díky!]. Ihned adresátům pro jistotu opakuji, že nesmějí za žádnou cenu zkoušet ČEZu vysvětlit, že se jmenují jinak a jejich ulice už pár desítek let taky. Je vyzkoušeno, že na tyto informace ČEZ reaguje odpojením elektřiny.
Nakonec na konci dopisu nacházím klíčovou větu: "Od 1.4. nezasíláme složenky." Tečka. Konec. Hotovo.
Prohlížím si toho chlapíka, který občas vypráví, jak jako kluci sbírali ze země kovové třásně, kterými spojenecké bombardéry oslepovaly německé radary. On vůbec nechápe, jak se firma ke svým zákazníkům může chovat takhle arogantně. Podle něj je to celé na palici. Skládám si kompletní dopis i s obálkou do kapsy a loučím se se slovy, že jim to doma zaplatím přes Internet. Ujišťuji je, že ČEZu by mělo [doufám!] být jedno, že to platím ze svého účtu a ne z jejich adresy. Dostávám poslední otázku: "My máme tebe, ale co lidi, kteří nikoho takového nemají?" "Noo, ti jsou přesně tam, kde by správně podle logiky měl vězet už dávno celej slavnej ČEZ!"

Lid vs. ČEZ 1

Vítejte u nového seriálu. :) Osobně se snad letos konečně dokopu k tomu, aby z mé strany v něm už žádné kapitoly nepřibývaly. Pár nových kapitol jsem nasbíral vánočními návštěvami příbuzenstva. Např.:
"Namontovali nám ten chytrý elektroměr. Chlapík to měl hotový za chvilku, fajn. Večer lehnu, usínám, když v tom se mi u hlavy sama rozsvítí ta malá dotyková lampička. Koukám jako blázen, klepnutím ji zhasnu. Za chvilku se rozsvítila znovu. Když to udělala potřetí, vymontoval jsem z ní žárovku. Za chvilku se rozsvítila druhá lampička na druhé straně pokoje. Pochopil jsem, že jestli chci klidně spát, musím ji taky zlikvidovat.
Druhý den jsem obě lampy zkoušel na jiném místě, kde je jiná fáze el. rozvodu. Taky se samovolně po chvilce rozsvěcely."
Chytrý elektroměr mají den a už je to stálo vyřazení dvou osvědčených lampiček.
1:0 pro ČEZ!