Patrové parkoviště ve velkém obchoďáku v krajském městě je sice plné, ale je tu relativní klid. Náhodou se mi podařilo zaparkovat úplně na kraji, tak vidím na docela velkou část tohoto patra. Ani si nepouštím muziku, užívám si chvíli klidu a baštím. Donesl jsem si cosi z fast foodu na tácu, zamkl se a se sedačkou v poloze "total veget" relaxuji. Možná bych si po jídle chvilku zdříml.
Na tlouštíkovi ve vytahaném tričku přes sedřené džíny v rozšmajdaných teniskách mě nezaujalo ani tak jeho samo o sobě elegantní sako a klobouček, jako to, že jsem ho už před chvílí viděl. Teď šel zas opačným směrem. Nebyl to směr ani ke vstupu do supermarketu ani od něj. Šel prostě napříč celým parkovištěm. Navíc nebyl sám. Dalších pár týpků podobně rozmanitého oblečení s ním tvořilo rojnici. Pročesávali parkoviště, a protože jsem tam seděl dlouho, viděl jsem je stále chodit sem a tam, od jednoho okraje patra k druhému. Nejdřív jsem si myslel, že někoho hledají, zbloudilé dítě nebo psa. Ale vůbec se nekoukali do mezer mezi auty ani za široké podpěrné sloupy nesoucí vyšší patra. Vůbec se ani nekoukli na sebe, nemluvili, jen přesně dodržovali rozestupy v rovné řadě.
Pak se objevil ten kluk. Něco přes dvacet, ohoz běžný, byl ale rozcuchaný a se silně vyděšeným výrazem. Běžel přímo ke mně. Zastavil se v mírném předklonu těsně za okýnkem mých dveří a začal něco vykládat. Občas se otočil a ukazoval mi směr kamsi za sebe za roh, kam nebylo vidět. Jeho řeč ale nebyla slyšet. Opakoval prosebné gesto a stále očima sledoval, jestli už otevřu to okénko, abych ho líp slyšel. Nevypadalo to, že by mu ukradli či nabourali auto. Tipoval jsem to spíš na to, že to auto mu hoří, má v něm malé dítě a nemůže ho dostat ven. Také to mohlo být něco o mimozemšťanech, kteří tam za rohem právě přistáli a vyvražďují jeho rodinu. Můj pravděpodobně dost nechápající pohled ho přiměl stále vyslovovat neslyšné prosby, opakovaně znázorňovat nějakou hodně zoufalou situaci, ve které nutně potřeboval ihned mou pomoc.
Mě ani na okamžik nenapadlo, že bych to okénko pootevřel nebo dokonce vystoupil. Pokračoval jsem v ledabylé konzumaci bez jediného pohybu navíc. Tomu chlapci jsem v duchu dával jedničku za herectví. My car je nejen krásně, hluboce temně i třpytivě černý, když je umytý, ale je i poněkud vyšší. Já sám průměrného vzrůstu se musím postavit na špičky, když chci zvenčí alespoň trochu vidět na střechu. Ten herec nebyl taky žádný čahoun a navíc už od počátku byl lehce shrben, asi pod naléhavostí situace. Vůbec tedy na mou střechu neviděl. Vůbec neviděl naplno otevřené střešní okénko, přes které jsem slyšel každičký zvuk rozléhající se touto megagaráží. Slyšel jsem, jak mu při divoké gestikulaci šustí rukávy. Slyšel jsem zvuk jeho podrážek při nervózním přešlapování. A hlavně jsem slyšel, jak ta jeho divoce artikulující prolhaná držka nevydala ani hlásku! Hluchoněmí lidé dokážou vydat nějaký zvuk, můžete slyšet také jejich pokusy o vyslovení hlásek typu B, P, jindy můžete slyšet cosi jako šeptání. Také jejich gestikulace uvyklá posunkové řeči je unikátní. Když s vámi začnou komunikovat, obvykle začnou právě upozorněním, že neslyší. Tomuto podvodníkovi ale vůbec nic z pusy nevyšlo, ani jediný vzdech. Jeho ruce jen nesmyslně mávaly.
Blbej nebyl, celkem rychle mu došlo, že se ani nehnu. Náhle ve zlomku okamžiku z něj byl zcela lhostejný náhodný kolemjdoucí. S prázdným výrazem na jeho neutrálním ksichtu se otočil, dal ruce do kapes a odcházel pryč za nejbližší roh. Ani směrem k supermarketu, ani od něj. Naplno otevřeným střešním okénkem jsem jeho vzdalující se kroky dobře slyšel. Až když utichly v dáli, střešní okénko jsem zavřel a zkontroloval jsem, že mám opravdu dveře zamčené.
Z káry jsem už nevystrčil nos. Tác od jídla od té doby vozím vzadu, někdy příště jim ho tam vrátím. Pokud tedy nezvolím jiné parkoviště a tím i jiný obchoďák...
Ani nevím, jestli ten herec patřil k té skupince v rojnici nebo ne.
Na tlouštíkovi ve vytahaném tričku přes sedřené džíny v rozšmajdaných teniskách mě nezaujalo ani tak jeho samo o sobě elegantní sako a klobouček, jako to, že jsem ho už před chvílí viděl. Teď šel zas opačným směrem. Nebyl to směr ani ke vstupu do supermarketu ani od něj. Šel prostě napříč celým parkovištěm. Navíc nebyl sám. Dalších pár týpků podobně rozmanitého oblečení s ním tvořilo rojnici. Pročesávali parkoviště, a protože jsem tam seděl dlouho, viděl jsem je stále chodit sem a tam, od jednoho okraje patra k druhému. Nejdřív jsem si myslel, že někoho hledají, zbloudilé dítě nebo psa. Ale vůbec se nekoukali do mezer mezi auty ani za široké podpěrné sloupy nesoucí vyšší patra. Vůbec se ani nekoukli na sebe, nemluvili, jen přesně dodržovali rozestupy v rovné řadě.
Pak se objevil ten kluk. Něco přes dvacet, ohoz běžný, byl ale rozcuchaný a se silně vyděšeným výrazem. Běžel přímo ke mně. Zastavil se v mírném předklonu těsně za okýnkem mých dveří a začal něco vykládat. Občas se otočil a ukazoval mi směr kamsi za sebe za roh, kam nebylo vidět. Jeho řeč ale nebyla slyšet. Opakoval prosebné gesto a stále očima sledoval, jestli už otevřu to okénko, abych ho líp slyšel. Nevypadalo to, že by mu ukradli či nabourali auto. Tipoval jsem to spíš na to, že to auto mu hoří, má v něm malé dítě a nemůže ho dostat ven. Také to mohlo být něco o mimozemšťanech, kteří tam za rohem právě přistáli a vyvražďují jeho rodinu. Můj pravděpodobně dost nechápající pohled ho přiměl stále vyslovovat neslyšné prosby, opakovaně znázorňovat nějakou hodně zoufalou situaci, ve které nutně potřeboval ihned mou pomoc.
Mě ani na okamžik nenapadlo, že bych to okénko pootevřel nebo dokonce vystoupil. Pokračoval jsem v ledabylé konzumaci bez jediného pohybu navíc. Tomu chlapci jsem v duchu dával jedničku za herectví. My car je nejen krásně, hluboce temně i třpytivě černý, když je umytý, ale je i poněkud vyšší. Já sám průměrného vzrůstu se musím postavit na špičky, když chci zvenčí alespoň trochu vidět na střechu. Ten herec nebyl taky žádný čahoun a navíc už od počátku byl lehce shrben, asi pod naléhavostí situace. Vůbec tedy na mou střechu neviděl. Vůbec neviděl naplno otevřené střešní okénko, přes které jsem slyšel každičký zvuk rozléhající se touto megagaráží. Slyšel jsem, jak mu při divoké gestikulaci šustí rukávy. Slyšel jsem zvuk jeho podrážek při nervózním přešlapování. A hlavně jsem slyšel, jak ta jeho divoce artikulující prolhaná držka nevydala ani hlásku! Hluchoněmí lidé dokážou vydat nějaký zvuk, můžete slyšet také jejich pokusy o vyslovení hlásek typu B, P, jindy můžete slyšet cosi jako šeptání. Také jejich gestikulace uvyklá posunkové řeči je unikátní. Když s vámi začnou komunikovat, obvykle začnou právě upozorněním, že neslyší. Tomuto podvodníkovi ale vůbec nic z pusy nevyšlo, ani jediný vzdech. Jeho ruce jen nesmyslně mávaly.
Blbej nebyl, celkem rychle mu došlo, že se ani nehnu. Náhle ve zlomku okamžiku z něj byl zcela lhostejný náhodný kolemjdoucí. S prázdným výrazem na jeho neutrálním ksichtu se otočil, dal ruce do kapes a odcházel pryč za nejbližší roh. Ani směrem k supermarketu, ani od něj. Naplno otevřeným střešním okénkem jsem jeho vzdalující se kroky dobře slyšel. Až když utichly v dáli, střešní okénko jsem zavřel a zkontroloval jsem, že mám opravdu dveře zamčené.
Z káry jsem už nevystrčil nos. Tác od jídla od té doby vozím vzadu, někdy příště jim ho tam vrátím. Pokud tedy nezvolím jiné parkoviště a tím i jiný obchoďák...
Ani nevím, jestli ten herec patřil k té skupince v rojnici nebo ne.
Víte někdo, vo co go?