Jak neposlechli vánek.

Stojí nehnutě. Čekají. Stojí v řadě vedle sebe. Stojí v široké řadě přes celou louku. Nestojí těsně u sebe, mají mezi sebou na dva kroky místa. Za nimi stojí totiž druhá řada. Levé rameno za pravým. A za nimi třetí. Každý má před sebou čistý výhled. Každý z mužů dobře vidí na mírnou vyvýšeninu, na které se již shlukuje dánská armáda.

Muži stojí tiše. Stojí a čekají tady už nějakou dobu. Stojí tu teď, protože tady chtěli být právě teď. Stojí přesně tam, kde chtěli stát. Vědí, kde je řeka, kde jsou husté lesy. Vědí, kde je mokřina, kde hustá křoviska. Vědí, kudy sem lse přijít a kudy ne. Vědí to od nepaměti. Znají to tu. Žijí tu totiž. Je to jejich zem.

Dánové se na plochém vršku formují také do široké řady. Mají dobrou náladu, líbí se jim, že jsou na vyvýšeném místě. Také jasně vidí, že mají obrovskou početní převahu. Mají dokonce početnou jízdu, kdežto dole před sebou vidí jen pouhé tři jezdce. Dokonce přední řady mužů ani nemají žádné brnění. Vpředu se ani neleskne žádný kov, žádné brnění, žádné meče. Ti místní dole vypadají jak sedláci, kteří je chtějí zastavovat holýma rukama. Směšné.

Muži na louce mají před sebou jen tři jezdce. Ten úplně vpředu je jejich král. Jeho vytasení meče je jediný pohyb, ani vánek nevane. Tři řady mužů však nemají ruce úplně prázdné. Uprostřed první řady stojí nejstarší z nich. Prošedivělé vlasy mu splývají na ramena. V jeho tváři není vůbec nic, žádný pocit, žádný strach ze smrti, žádná radost ze smrti. Jeho oči jsou jako led, nehnutě pozorují dánskou přesilu. Přesné siluety na hraně proti nebi. Tento muž jako jediný má něco i v pravé ruce. Zvedá to. Je to šíp. Šíp s jasně rudými křidélky. Levá ruka zvedá luk. Několik strohých pohybů. Šíp sedá. Prsty napínají tětivu. Žádná viditelná námaha. Luk se plynule zvedá a míří do nebe. Na okamžik muž zkamení. Pak sotva postřehnutelným pohybem prstů šíp vypustí k nebi. Svůj šíp s jasně rudými křidélky. Všichni ho dobře vidí. Nic se nehýbe, jen vzduch neslyšně zašustil. Byla to celá věčnost nebo jen okamžik? Z výšky se šíp s velkou razancí zabodává do země porostlé trávou, zde na svahu dost poschlou. Jeho červená křidélka jsou v ní jasně vidět. Trčí ze země desítky kroků před dánskými řadami. Jediný šíp.

Dánové ukazují na šíp zabodnutý v trávě daleko před nimi a hlasitě se řehtají: "To se už máme začít bát?" Mají zformovanou první řadu jízdy, tak ji rázným povelem vypouštějí dolů ze svahu. Široká formace jezdců ve zbrojích se s tasenými meči řítí dolů na nehybné řady. Prošedivělý muž má v ruce další šíp. Ten už nemá jasně rudá křidélka. Zvedá luk, napíná tětivu. Totéž ale tentokrát dělají všichni tito muži ve všech třech řadách. Zamíří do nebe, zkamení, čekají. Dánská jízda se řítí z kopce, bez naděje na možnost změny rychlosti nebo směru. Jedou naplno. Jedou k šípu s rudými křidélky zabodnutému v trávě. Pak se poprvé něco ozve dole na louce. Ostrý výkřik. A vzduch jen zašuměl nárazem uvolněných tětiv. Ve chvilce se nad dánskou jízdou stmívá, mračna šípů zakrývají nebe. Jízdu zasypou shora, s razancí, bez milosti. Muži přelétají přes šíje svých padajících koní. Na zem dopadají s posledním vydechnutím. Řinčí deformovaná zbroj, praskají kosti, lámou se vazy, padající koňská těla hlasitě duní na tvrdé vyprahlé louce. Mnozí se ještě hýbou, ale nikdo nikam už nejede.

Dánové nevěří vlastním očím. Nevěří ale ani zdravému rozumu, kterému našeptává slaboučký vánek: "Vraťte se domů." Okamžitě vypouštějí druhou vlnu jízdy. Ale dole na louce tři řady mužů nehnutě čekají, stojí s luky namířenými k nebi. Čekají na strohý výkřik, který za chvilku zazní. Opět jen tak zašustí vzduch, opět se na chvilku stmívá a mračna šípů přibíjejí těla mužů i jejich koňů k zemi. Dánský velitel na to zírá bez dechu, bez špetky pochopení. Bez zaváhání vypouští poslední vlnu své jízdy. I ta končí jako změť padajících těl.

Dánskému veliteli se ve tváři rozprostírá němá hrůza. Cítí se blížit něco, co ani na chvilku nepřicházelo v úvahu. Teď poprvé se muži v řadách na louce pohnou. Lukostřelci v první řadě ovšem ne. Až ti v druhé řadě se úkrokem do strany postaví přesně za první. A třetí řada dvěma úkroky za ně. Vzniklými mezerami mezi nimi zezadu proudí ti, co tam zatím čekali a vše jen pozorovali. Mají v sobě plno energie, mají meče, mají štíty, mají dýky a v očích mají žhnoucí oheň. Za sebou mají domov a před sebou nepřítele. Jsou to řezníci, kteří konečně byli vpuštěni na jatka. Celá jejich mysl, celá jejich svalnatá těla jdou jen po krvi. Jdou po krvi Dánů, nic jiného je nezajímá a nic jiného je taky nezastaví. Ti šťastnější Dánové si pádem z koně zlomili vaz nebo rychle dodýchali pod koňskou mrtvolou. Ti méně šťastní si teď chvilku budou užívat svou vlastní smrt. Aspoň ji vidí přímo před sebou, jasně a zřetelně. Stejně, jako ten jediný šíp s červenými křidélky zabodnutý do trávy mezi nimi. Někteří možná ještě stihnou zešílet.

Začíná dvanácté století a křesťanství jim ještě asi moc nepomáhá. Mohl jim ale pomoci ten šeptající vánek. Napovídal od začátku: "Vraťte se domů." Nebo nerozuměli švédsky?