Jak Čechům Brusel zakázal žárovky.

Znám ho už dlouho. Je to menší, živý chlápek, věčně v pohybu, věčně s úsměvem. Vždycky se motal kolem elektroniky a co to jde, má i svůj obchůdek. Zašel jsem si tam pro baterie do nových vánočních hraček.
Tužkáče. AA i AAA. Alkalické ne, stačí mi obyčejné.
"Dobíjecí máte?"
Nabídl mi i ve verzi se sníženým samovybíjením, což byla pro mě novinka.
Napadla mě i specialita, tak jsem se cvičně zeptal na nabíjecí 9 V aku.
"Takovou?"
Otočil se mezi své poličky a položil přede mě. Lehce se usmívá.
Známá značka, beru.
Jak se otáčel, všiml jsem si balíku krabiček s nápisem 60 W. Žeby zakázané žárovky?
Ptám se: "Šedesátky žárovky?"
"Kolik?"
Pár beru.
Vedle vidím další bednu, ale nepřečtu na tu dálku čísla. Střílím od boku: "Pětasedmdesátky?"
Ani nemrkl, trvalý lehký úsměv. "Kolik?" 

Pár jich beru.
Stojí a kouká na mě, jakoby něco očekával. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že ani nemrkne, když se zeptám na perpetum mobile a nabídne mi ho v několika barvách.

Žádná další bedna s papírovým krabičkami tam už není. Z něj ale vyzařuje absolutní jistota. S ledovým klidem ledabyle vypouštím vrchol kacířství: "Stovky?"
Vůbec nic se nemění: "Kolik?"
Zazdálo se mi, jakoby vzduchem proběhla nějaká vlna. Takový lehký odraz stínu jiné, vyšší dimenze. Ta pluje skrz nás, prochází bez odporu vpřed a reaguje jen na ty opravdu důležité věci. A jednoho dne, pevně doufám, smete všechny ty nepodstatnosti.
Pár beru.
Přepadá mě radostná nálada.
Platím, odcházím.

Děkuje, zdraví a usmívá se.
Startuji tu americkou káru, pouštím Ozzyho a směju se na plné kolo. Na účtence figurují baterie, dále různé dekorativní předměty a tepelné zdroje. Řehtám se naplno. Otáčím se k západu a řvu přes Ozzyho: Merkozy, táhni s tím vaším zkurveným cirkusem už do prdele!

Svět je o trochu lepší.