Svět tanků

Blížíme se lesem. Rychle, jak jen to jde. Hlídáme hodinky. V domluvenou chvíli prudce vybočujeme z lesa na pláň. Akce začala. 

Motor začíná řvát hodně nahlas. Z nádrží polyká po celých litrech speciální stooktanový benzín, s kterým dosahuje maximálního možného výkonu. Na základně máme svoje extra zásoby pod zámkem, aby ostatní byli ušetřeni pokušení vyzkoušet s tím extra palivem svoje motory. 

Motor řve na plné obrátky. Řítíme se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu se z toho dá dostat přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. S celou posádkou to hází, jak nepravidelně kličkujeme. Menší nerovnosti náš lehký tank doslova přeskakuje. Nemůže si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nepřátelská základna je někde blízko a on míří přímo k ní.

Velitel neodlepí oči od periskopového dalekohledu. Pátrá v křovinách u skalisek na okraji planiny, ke kterému se blížíme. Už jsme tak blízko, že rozeznává zamaskované nepřátele. Hlásí, co vidí a kde přesně jsou nepřátelé rozmístěni. Střelec je připraven, ale s naším lehkým dělem na takovou vzdálenost nemůžeme nikoho ohrozit. Máme však mocnější zbraň. Není skoro vidět, jak je tenký. Dlouhý pružný ocelový prut na zádi tanku. Zmítá sebou, švihá vzduch. To je anténa. Anténa naší vysílačky. U ní se až vzadu v tanku krčí radista. Kouká do rozložené mapy a výkřiky velitele převádí na sled čísel a písmen. Řve, aby překřičel ten kvílící motor. Řve do vysílačky. Drží se madla, aby se nerozmlátil o stěny kabiny při té šílené jízdě. Řve čísla a písmena, kódy. Řve jako o život. Malý, schoulený muž, o kterém nikdo venku snad ani neví. Je to o život. Kolem nás začínají vybuchovat první střely. Mnozí nepřátelé si nás už všimli ve svém rajónu a začínají po nás střílet. Proto kličkujeme ještě divočeji. Při naší vysoké rychlosti mají jen malou šanci na zásah. Zpoza skály před námi se náhle vynořuje těžký tank. Je oproti nám obrovský. Je k nám ale bokem a střelec neváhá a zaznamenává první zásah. Poškodili jsme podvozek tomu monstru a tím zastavili jeho pohyb. Po výstřelu se kouř v kabině rychle ztrácí díky nově namontované ventilační jednotce. Rychle zasažený tank míjíme, ani nestačí za námi tak rychle otáčet věž s mohutným dělem. Kličkujeme, nemáme se kde skrýt. Takhle blízko nepříteli je to opravdu už hodně nebezpečné. Ale velitel nesundává oči z dalekohledu. Křičí na radistu. Křičí úhly. Křičí vzdálenosti. Radista nepřetržitě řve do vysílačky posloupnosti kódů. Když už to vypadá, že se obrovitému tanku za námi podaří na nás zamířit, stane se to. Když to zažijete poprvé, nechápete. Nejdřív se ozve hlasité zasvištění, skoro to až pískne. Nejde vůbec postřehnout, odkud. A pak jakoby nějaká obrovská ruka sevřela všechen vzduch z okolí a snažila se vám ho během kratičkého okamžiku narvat přímo doprostřed hlavy. Přestanete nejen slyšet, ale na chvilku i ztratíte rovnováhu. Nesmíte ale zpomalit, natož zastavit. Nesmíte přestat kličkovat. Nepřátelé jsou všude kolem a střílí po vás. Ale za vámi, u toho skaliska, které je teď do černa očouzené, už žádný tank není. Prostě zmizel. Po zemi se válí jen hromada trosek, některé hoří.

Někde na kopci, v lesích daleko odsud parta chlapíků také přestala slyšet. Na zelené louce tráva syčí a škvaří se, ale oni to neslyší. Tráva se pálí v místě, kam odhodili obrovskou žhavou nábojnici. Je fakt veliká, do ní si dát guláš, pár dnů z toho vyžijete. Oni si ale trávy nevšímají. Pracují rychle a přesně. Dva nabíječi připravují svou samohybnou houfnici k dalšímu výstřelu. Motor těžkopádného vozidla poblafává na volnoběh. Vzadu trčí k nebi dlouhý ocelový prut. Už víte, co to je. Je to anténa vysílačky. Radista na malém sedátku vzadu soustředěně naslouchá hukotu ve sluchátkách a hbitě si píše na papír. Píše si čísla a písmena, kódy. Když konečně zacvaknou pojistky na těžkém závěru obrovské hlavně, řekne několik údajů nahlas. Zaměřovač přikývne a jemné mechanismy se dají do pohybu, který ale za chviličku ustává. Poslední kontrola údajů a klid. Nehýbe se už nic, jen ruka střelce na spoušti. Další z velkých nepřátelských tanků má před sebou poslední vteřinu své existence.

"Rozumím", říká můj radista do vysílačky a kývá na mě s palcem nahoru. Po desítkách vteřin nervozity uslyšel ve sluchátkách tu prostou větu. Dělostřelectvo je na pozici. Kývnu na něj a zabírám za rajčáky. Dávám plyn naplno. Vyjeli jsme z krytu lesa. Motor řve na plné obrátky. Řítím se po planině maximální rychlostí. Na tomto pevném rovném povrchu z toho dostanu přes čtyřicet mil. Klapání pásů už dávno přešlo do souvislého vrnění. Nepravidelně kličkuji. Menší nerovnosti doslova přeskakuji. Nemohu si dovolit ani zpomalit, natož zastavit. Nerušte mě, musím se plně soustředit. To já řídím ten lehký tank. Nepřátelská základna je někde blízko a já mířím přímo k ní.