Pozoruji (laboratorní) potkany v kleci. Jsou vitální, nepřetržitě zkoumají okolí, neunikne jim sebemenší zvuk či pach v okolí. Je to inspirativní, takhle ráno. Občas se jim podaří během nočních honiček převrhnout si misku s vodou. Když po delší době pak ráno vodu dostanou, vrhnou se na ni a usilovně pijí. Hned pak se začnou čistit. Dřepí na zadních a předními packami pucují oči, čumák, srst po celém těle. Nic jiného je v tu chvíli nezajímá. Důkladně, systematicky, s plným zaujetím provádějí očistu těla. Nebo i duše?
Pokaždé v jejich přítomnosti začnu mimoděk vyvíjet různá hypotetická porovnávání rasy lidské s rasou potkaní. Z asijských vlhkých křovinatých rovin pocházející zvířátka jsou pověstná svou úspěšností v boji o životní prostor. Jsou přizpůsobivá. Z rádia zní zprávy o nové evropské vládě, o důrazu na její nadřazenost nad vládami členských států EU a já pozoruji malé tvory, jejichž principy společného fungování jsou ověřeny zástupy generací. Cokoliv se jim nevyplatí, cokoliv je poškodí, to si zapamatují a poučí se z toho. Proto potkani dominují podzemním a skrytým zónám všech větších sídel člověka, jehož označování sama sebe za špičku evoluce považuji často za nemístné.
Sedím na kraji vany v propoceném tričku a smradlavých fuseklích, čaj dávno vypitý. Sedím a koukám na to živočišné rejdění. Fascinuje mě to. Jako by mi to mělo něco připomenout. Nebo mi to má něco naznačit?
Žádné komentáře:
Okomentovat