Tehdy v 68. se děly věci.
Třeba v Budějovicích na letišti mohla sovětská invazní armáda začít přistávat až večer. Do té doby totiž pořád na přistávací dráze hořely balíky slámy. Nikdo nevěděl jak se to stalo, nikdo o tom nevěděl nic. Až do večera hořely na dráze budějovického letiště balíky slámy a sovětská armáda nemohla přistávat.
Tady pod horama zase jezdily kolony sovětských tanků sem a tam a hledaly Novou Paku. Marně. Město Nová Paka prostě nebylo k nalezení. Nikde nebylo. Přesněji, podle dopravních značek bylo úplně všude. Na všech stranách, ve všech směrech. Jedna kolona sovětských tanků dokonce podle značek ukazujících na Novou Paku skončila až v lomu. A víte, jak vypadá takový kamenolom? To je poměrně úzká cesta končící až ve skále. Dost blbě se odtamtud koloně tanků zase vrací. Vždycky, když na to táta vzpomíná, má takový lišácký úsměv.
Do úsměvu ale lidem nebylo. Když ráno obouváte dítě a pod okny nového bytu, do kterého jste se právě nastěhovali, se začne otáčet kolona tanků. Když rádio mlčí. Když nikdo nic neví.
Dnes na to už skoro nikdo nevzpomíná. Nikdo už na Sovětský svaz nenadává. Nikdo si na něj nestěžuje. Naopak. Většině lidí se zdá, že to nebylo zas tak hrozné. Možná to podle nich dokonce mělo řadu kladů. Většině se dokonce líbí ta myšlenka, že by se o lidi měl někdo starat. Že by všechno řídil a rozhodoval někdo jiný. Někdo někde nahoře. A my bychom si jen tak žili v tom blahobytu, který nám oni budou zajišťovat. Proto si lidé budují Sovětský svaz znovu. Bláhově věří, že tentokrát už to fungovat bude. Dokonce věří, že tentokrát, poprvé v historii, to půjde bez tanků.
Žádné komentáře:
Okomentovat