Je první máj, je smrti čas?

Zimnice. Klepu se jak osika a snad poprvé v životě vím, co to znamená. Celé mé tělo je zachváceno neovladatelným třesem. Klepe se mi i hlava i brada, občas o sebe zachrastí zuby. Snažím se zabránit skusu do jazyka. Překvapuje mě velká amplituda těch vibrací, není to jen nějaké chvění, fakt silně to mnou třese. Uznávám, Přírodo, že toto skutečně může být funkční obrana před podchlazením. Ale já vstávám k teploměru, na kterém je 22, a to ležím v posteli téměř úplně oblečen. Mám problém udržet rovnováhu, když se snažím doplahočit na WC, jehož dveře mi nyní připadají úzké. Tam chvíli sedím a čekám, zda mě kromě sil začne opouštět i něco fyzického, a kudy. Pes se okamžitě vzbudil a všude mě následuje, čumákem mi opakovaně kontaktuje levé lýtko. Vždycky levé, pravá noha mě totiž skoro nebolí. Váhavě se rozhoduji pro výrobu čaje, i když s takto intenzivním celotělotřasem asi trochu riskuji opaření. Čaj mě nakonec trochu zahřívá, znovu zalehávám se psem těsně u postele. Pořád mě sleduje a očichává. Rád bych ho nějak uklidnil, ale nejsem schopen mluvit, vydávám jen vzdechy.
 
Uběhlo pár hodin,  je mi teplo a chvílemi jsem i spal. Pes už spí dál ode mě. Jak vidíte, už mi jde i psát. Co nevidíte, jsou ty pauzy. Téměř za každým slovem čekám, zda v tichu nezaslechnu něco navíc. Něco jako nesmělé zaklepání na dveře. Jsem posedlý hrůzou, že by se to klepání opakovalo. Se vzrůstajícím důrazem. Tak dlouho, až bych se šel zeptat, kdo je tam. A odpověděl by mi Josef Kemr: "Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál."
 
Aspoň si zoufale přeji, aby platilo toto pořadí a nepředběhla ho jeho šéfová. Víte, která: "Štíhlá až přespříliš. Blondýnka, víc než to." Jistě, bylo by fajn zahrát si společně s Mejlou Hlavsou "Moc jsem si neužil", hráli bychom oba na basu a pořádně bychom to rozjeli, to si jsem jistý. Ale všeho dočasu.
 
Moment, něco jsem zaslechl... Ne, u dveří je ticho.
 
Zatím.