Jak jsem přestal umět hrát šachy

Dva malí šachisté se skláněli nad šachovnicí, sem tam táhli figurou a hlasitě spolu debatovali. Když jsem si jich všiml, šel jsem se podívat blíž, abych jako dospělý a jako znalec těch nejzákladnějších pravidel hry mohl působit jako odborný dozor a výchovný činitel. "Všechno má svá pravidla a své zákony. Má je i tento svět..." :)
Své machrování jsem zahájil letmými dotazy, jak to jde, jak se jim hraje, kdo je na tom lépe, kdo je na tahu. Potvrdili mi, že vědí, jak se která figura může pohybovat a pro jistotu mi to i popsali.
"Ale s tím koněm, to je hlozný", zakabonil se trochu ten menší, předškolák, který ještě neuměl říkat r. "S ním se někam dostat..."
"No to kolikrát musíš skákat furt dokola, aby ses dostal jen o kousek vedle", pohotově doplňuje větší z kluků.
"To není kůň, ale jezdec", chápu se příležitosti ukázat jim, kdo je tady opravdový šachista.
"Nene, to je kůň, podívej se", zvedá menší kluk figuru ze šachovnice a strká mi ji přímo před oči. "Vídíš?" Trochu se diví, že ani nepoznám koně a zároveň se tomu směje.
"Vidím, ale ta figura se správně jmenuje jezdec", trvám si na svém. Snažím se zachovat vážnost u královské hry.
"Ale je to kůň", uzavírá spor mladý šachista, vrací figuru zpět a znovu se věnuje hře.
"A neříká se královna, ale dáma", koriguji další jejich debatu.
"Král má přece královnu", odpovídá mi starší bez zvednutí pohledu od hry. Mlčím a přemýšlím. Rychle, marně.
Přistihuji se, že mi zrak pobíhá po šachovnici a něco se mi na ní nezdá. Rychle objevuji několik figur, které jsou ve svém postavení značně ohrožované.
"Tady to nemáš vůbec krytý", ukazuji. "Tady taky ne."
Rychle zjišťuji, že postavení figur na šachovnici je hodně chaotické a vlastně nesmyslné. Žádné krytí! Žádné strategické pozice! Žádná obrana, žádný útok!
"Jak ses sem mohl vůbec dostat?", ukazuji na jednu z figur. Nečekám na odpověď a ptám se na další pozice. "Vždyť ti tady z těch figur může kteroukoliv vzít!" Je mi jasné, že to jsou úplní začátečníci, ale mohli by dodržovat aspoň ty základy, které jsem je naučil. Nebo nenaučil? Tohle bude asi ještě nadlouho. Možná moje výklady ani nebrali vážně! Nebo jsou tak hloupí? Jen ty základní informace odkývali, ale přitom je nepochopili? Nebo na ně kašlou? Počáteční radost z jejich dobrovolného věnování se ušlechtilé zábavě mě opustila. Nastupuje směs vzteku a zklamání.
"On mi nikoho nevezme", povídá starší a opět mu nestojím ani za pohled. Hlavu má podepřenou rukou a zkoumá a ukazuje si, kam se může dostat svým jezdcem. Tedy koněm, podle nich.
"Ty mu žádnou figuru nevezmeš?", divím se už dost nahlas a koukám na malého blonďáčka.
"Ne", odpovídá jasně. "My si figulky nevyhazujeme." Kouká přímo na mě. Ani nestíhám říct, že v této hře se figury nevyhazují jako v Člověče, nezlob se, ale berou.
Dodává rychle: "My totiž hlajeme spolu, víš?."
Vypadám asi dost nechápavě.
"My jsme kamaládi," dodává.
Byl jsem připraven vychrlit celou kupu pouček a pravidel, ale náhle mi dochází dech. Otvírám pusu jen naprázdno a zírám na něj jako na zjevení. Vidím širokánský tichý úsměv s přimhouřenýma očima a s pokřivenými, špinavými brýlemi na blonďaté dětské hlavě, v které běží procesy nespoutané, nesvázané, divoké a silné. Běží naplno, ale jen tak mimochodem, jakoby nic. Možná běží rychleji a lépe než ty moje. Dochází mi, co to je za úsměv na tváři toho prcka. To je vítězný úsměv. To je úsměv absolutního vítěze.
Nemám žádný argument, abych mu to popřel. Nemám žádný nápad, jak by to mělo být lépe. Nevím si rady. Nemám nic.
"Chceš hlát s náma?", ptá se a pořád se usmívá.
"Je to jednoduchý. My tě to naučíme", přidává se starší.
Moje jasná realita, kdo tady umí hrát šachy a kdo ne, začíná blednout a vyprchávat.
Mladší mi ani nedá prostor na jedinou otázku ohledně hraní šachů ve třech. "Já ti půjčím figulky. Budeme hlát společně." Nejsem schopen jediné souvislé věty. "Tady jsou stáje, tam jsou schovaný koně. Ti stšelci jsou stláž a hlídají. Kdyby pšišel nepšítel, zaženou ho."
Zírám na to bez hlesu. Černé figurky kamarádí s bílými a spolupracují. Ideální společnost. Realita ale nemizí úplně. S nepřítelem se počítá, ale je tam kdesi venku, za hranicemi. I s konfliktem se počítá, pokud nepřítel neuposlechne varování a zkusí zabrat naše území. Máme tu hodně vojáků. Ti ale odpočívají. Tady u nás, uvnitř našich hranic, v našem malém světě bez nepřátel je nepotřebujeme. Vojáci proto odpočívají v kasárnách v krabičce, aby nepřekáželi na loukách, kde se pasou koně. Bílí s černými.